Radost i zklamání z loutkového divadla aneb Ohlédnutí za dvanáctým bienále
Člověk se nemá na nic moc těšit, zejména ne na něco tak křehkého a v čase proměnlivého, jako je divadlo. Na letošní ročník Spectacula Interesse, naší největší mezinárodní přehlídky loutkového a alternativního divadla, jež ve dnech 1. až 6. října proběhla v ostravském Divadle loutek a okolí (za už tradičního téměř hrobového mlčení mainstreamových kulturních médií od Vltavy po Lidové noviny), jsem se těšil hlavně kvůli své letité fascinaci holandským souborem Duda Paiva Company.
Příběh o agresivním světě se dá zahrát i s obyčejnými igelitkami… FOTO ROMAN POLÁŠEK
VIVAT PAIVA?
Jeho protagonista, mim, tanečník, choreograf a loutkoherec Eduardo de Paiva Souza, od počátku století na každém bienále spolehlivě zářil jako král festivalu. Publikum bez rozdílu věku dokázal přimět k bouřlivým reakcím, a to beze stopy bavičského podbízení. Zasahoval je jak svým humorem a fyzickým herectvím, tak existenciálními tématy, jež zveřejňoval dialogickým jednáním s loutkou (přesněji: s objektem).
Bývala to jedinečná metafora niterného zápasu člověka s jeho – ať už andělským, či ďábelským – dvojníkem, stínem, strachem, traumatem, pokušením (Angelo/Anděl; Jitřenka/Morgenstar; Bastard; Prokletí/Malediction). Po zásluze tak Paiva nikdy neodjížděl z Ostravy bez ceny – až letos.
Hned první festivalový den přivezl do nabitého sálu Cooltour autorskou inscenaci vycházející z vlastní traumatické zkušenosti z dětství, kdy mu naskákaly na těle puchýře a dočasně oslepl. Vytěžil z toho sentenci, bohužel deklarovanou jen slovně, nikoli inscenačně: Ve světle jsem nalezl bolest a v temnotě krásu. Očekávání převeliké – zklamání ještě větší. Inscenace má některé strhující scénografické nápady – například obrovské zavěšené širmy lamp nad jevištěm, jež se po spuštění stávaly jakýmisi stojícími rokokovými sukněmi, do nichž protagonista vkládal trupy dalších a dalších čerstvě porozených potvor ze svých puchýřů. S nimi pak jako s loutkami provozoval své typické tance smrti.
Technicky virtuózní práce, jenže většina diváků si, místo dřívějších existenciálních otázek o smyslu bytí, kladla otázku, jak všechny ty figury na své tělo naskládal. Už jsme ty technické zázraky u něj mnohokrát viděli, zato po někdejším humoru ani stopy. Snad proto pojal Paiva nápad, že pochmurnou přehlídku své techniky oživí úvodním zhruba dvacetiminutovým „vyvoláváním“a atakováním diváků, jejich zatahováním do hry: publikum se zprvu směje, jenže je to smích z rozpaků, z trapna atakovaných i ze škodolibé radosti, že obětí je soused. Je to laciné, byť u Paivy aspoň nikoli agresivní.
ZKLAMÁNÍ I POTĚŠENÍ
To se bohužel nedalo říci o dalším představení, jemuž předcházela nejlepší pověst, Coulrophobii britského souboru Pickled Image. Slibné téma – chorobný strach z klaunů – se povedlo rozmělnit v nekonečných, tentokrát už agresivních atacích na diváky zavlékané na scénu. Co nedokázali na place oba klaunští protagonisté (Dik Downey a Adam Blake), tj. rozdovádět publikum poctivou klauniádou, měli za ně opět činit diváci. Výsledkem byla křeč. V zemi, kde žije klaunská improvizační tradice V+W, Bolka Polívky, Sklepa, Vyskočila, Duška, VOSTO5 etc., to nelze vnímat než jako ubohost. Z duše mi promluvil můj soused, který byl proti své vůli navlečen do kovbojského, měl namířit koltem a vystřelit – a on vystřelil tím, že kolt zahodil daleko do publika, načež sám na protest „vystřelil“ z jeviště. Pro mne nejkontaktnější, nejdivadelnější, protože nepřipravený moment večera.
Stejnou nemocí jako předchozí inscenace – vzhledem k invenci neúměrnou délkou – trpěly i další opusy: Ashes/Popel francouzského Plexus Polaire, kde zdlouhavě statickým, byť výtvarně efektním stínovým obrazům, ilustrujícím tajuplný pyromanský příběh, rozuměl, jak jsem vyrozuměl, jen ten, kdo četl románovou předlohu Gaute Heivolla Než shořím.
Ostatně jistou okázalou zašifrovaností trpěl i ruský Váňa z divadla Karlsson Haus se sympatickým protagonistou Vakhrameevem, zato s naprosto bezradnou dramaturgií převrácených schémat tradiční ruské pohádky, z níž ovšem i tak čněly na sto honů velkoruské, bohatýrské akcenty.
Zdlouhavá až k nepřečkání byla i Kings Journey / Královská cesta německého souboru Theater Handgemenge, hrajícího jako většina globalizovaných souborů anglicky. Zde byl princip stínového divadla jen jakousi vedlejší ilustrací sáhodlouhých, staticky deklamovaných monologů: co nedokázali předvést divadlem (a naštěstí živým, bohužel stereotypně stokrát opakovaným hudebním refrénem), museli holt odrecitovat.
Že není cesta jako cesta, předvedla naopak plzeňská Alfa v „motorkářské roadmovie“ Víta Peřiny Tři siláci na silnici (režie Tomáš Dvořák, živá hudba – i s hrajícím autorem na scéně Petrem Vydareným). Čistá divadelní práce, fantazie, vtip, parodické pohrávání si s iluzí, antiiluzí, s tradičními pohádkovými stereotypy i s nenásilnou pointou. A umění zkratky a přesně načasovaného gagu, které by plzeňským až na jednu dvě výjimky mohly ostatní zúčastněné soubory závidět. A k tomu songy, jež elektrizovaly publikum od šesti do sedmdesáti. Nechápu, jakým nedopatřením zůstala tato inscenace – na rozdíl od Váni – bez ocenění.
NEJLEPŠÍ NA KONEC
Mašlakowského Prosta historia z dílny polského Lale Theatre a Wroclaw Puppet Theatre (jež získala Zvláštní cenu poroty) byla opět čistou loutkařinou s vynikající varovnou dystopií. Jen bych, být dramaturgem inscenace, byl kritičtější k úvodnímu x-tému opakování téhož idylického vylíčení pracovního dne „před katastrofou (aspoň ten vycházející měsíc mohl po tolikerém opakování trochu ubývat). A to nejlepší na konec: Cenu náměstka hejtmana Moravskoslezského kraje právem získalo kanadské Puzzle Theatre za inscenaci Without Title / Bez názvu a Plastic / Plasty, již bych nazval radost z divadla. Dva herci (Csaba Raduly a Pavla Mano) zhruba hodinu – na rozdíl od jiných by mohli přidat ještě jednu – rozehrávali na holé scéně s obyčejnými barevnými igelitkami příběh o agresivním světě lidí i zvířat, o sobectví, ješitnosti, bezohlednosti, láskách i podrazech „společnosti nadbytku“. Průběžný motiv střetu jednoho rozbujelého ega s druhým demonstrovali sami na sobě už v prologu (To byl můj nápad! – Můj!). A velmi netradičně tím agresivnějším byl element ženský, nikoli mužský (tomu naopak jako slabšímu dětské publikum fandilo hlasitěji, než kdyby Baník vstřelil vítězný gól). Pro mne jasný vrchol přehlídky…
Komentáře k článku: Radost i zklamání z loutkového divadla aneb Ohlédnutí za dvanáctým bienále
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
