Divadelní noviny > Festivaly

Spectacula mezi šašky a královnami (No. 4)

I v Ostravě sklidil zasloužený obdiv matador loutkářských a dětských přehlídek a festivalů uplynulé sezóny Budulínek Naivního divadla Liberec /více o něm viz blog Modří sloni nad Libercem (No.3)/. Stejně tak dobře byl na Spectaculu Interesse přijat další vítěz letošního festivalu Mateřinka 13 Pes (pří)tulák slovenského Divadla Piki Pezinok /více o něm viz blog Modří sloni nad Libercem (No. 4)/. Kromě představení pro děti se čtvrtý festivalový den Spectacula hrálo i pro publikum čistě dospělé. Hřebem večera se stalo The Ginodrama, které získalo cenu Gianduja di Pezza za rok 2011.

Chtěl jsem umřít, ale řehtám se

Italská autorka, režisérka a loutkoherečka Carolina Khoury z Turína si získala ostravské publikum svým dramatem o muži jménem Gino, které víceméně celé odehrála pouze s muppets loutkou hlavního hrdiny – stárnoucího muže bez ženy, dětí, bez peněz, bez perspektivy a především bez naděje a síly jít dál. Příběh i jeho téma jsou v podstatě jednoduché: osamocený muž, který sní o tom, jaké by to bylo mít kamarády, ženu a děti, náhle přichází o všechen svůj majetek. Druhý den mu ho mají přijít zabavit. Gino vymýšlí, co udělat pro to, aby ho exekutoři nepoznali, a on tak uchránil to málo, co má. Nejprve se převlékne za senilního starce, který pořádně neví, co se kolem něj děje, posléze vyzkouší převlek králíka, dále služky, i trochu úchylného oficíra. Nakonec si ale sám v žalostném pláči nad sebou samým uvědomí, že mu už nepomůže nikdo jiný, než Bůh. Gino před diváky visí jako ukřižovaný mučedník, když tu se mu náhle zjeví mrtvá matka, která se ho snaží přesvědčit, že svět je barevný, krásný, plný různých možností. Stačí začít s tím, co člověk má. Jenže Gino má jen provaz; a tak si udělá smyčku a hodlá se oběsit. V poslední chvíli ho však zachrání diváci, kteří si přejí vidět, jak Gino tančí. Osamocený muž si po extatickém tanečním zážitku uvědomí, že už nemá co ztratit a že vlastně může být třeba i baletkou, když bude chtít…

Carolina Khoury tento v podstatě banální příběh hraje s nadsázkou a vtipem, umí však vytvořit i emočně silné momenty. Způsobem hraní s loutkou se mistrovsky vyhýbá patosu a přemíře sentimentu, do něhož by tento příběh mohl lehce sklouznout. Italská loutkářka dokázala vymyslet pro svou inscenaci vděčná čísla, v nichž loutka ztvární vždy něco, co by živý herec nedokázal. Například vysněný první polibek od ženy je dovedený ad absurdum: Gino svou krásku málem spolkne; o pár dní později přistihne svou snovou ženu přímo při činu, jak ho podvádí s nejlepším kamarádem. V neposlední řadě jsou loutkářsky působivé neskutečné baletní kousky, kterými Gino okouzluje diváky. Poklonu si zalouží i rozhovor Gina s matkou: loutkoherečka, která celou dobu animuje iluzivně se zakrytým obličejem, aby neodváděla divákovu pozornost od loutky, si najednou odkryje tvář a stává se parterem loutky (rozmlouvá s Ginem, utěšuje a chová ho, nechá ho vyplakat na svém rameni apod.). Není to žádný nový princip, loutkové divadlo takto pracuje celkem běžně, ale Carolina Khoury dokázala vést dialog loutky a vodiče citlivě, s jasným záměrem a využila ho i pro odlehčení situace.

The Ginodrama je vlastně příběh se sociální tematikou, o zoufalství a bezvýchodnosti, které končí smířlivě a naznačuje divákům cestu, jak se nepoddávat  ranám osudu.

 Loutkářská veteš

Loutkařina je „takové hračičkování“. Kupodivu v zahraničí si častěji hrají s dokonalými, „načinčanými“, precizně vyvedenými loutkami, scénami, technickými vychytávkami apod. U nás je naopak velmi běžně vidět na scéně jakési vetešnictví, v němž se objevují skutečně nečekané a roztodivné kousky. Čím otlučenější loutka, tím lepší, protože už má svou patinu. Nevím, je-li to otázka nátury, finančních prostředků, barvitější fantazie nebo toho, že Češi jsou zvyklí schraňovat všechny vysloužilé věci, „co kdyby se jednou hodily“… Nelze to jistě generalizovat, ale právě tato úvaha mně prolétla hlavou při pohledu na scénu a loutky inscenace O medvídkovi Medouškovi pražského Divadla Mimotaurus, které hrálo dopoledne v doprovodném programu pro děti. Pouhý pohled do dřevěného „policového“ domu, v němž se odehrával příběh starých hraček, nabízel spoustu otázek, k čemu všemu ta hromada věcí bude dobrá, jestlipak je herec dokáže všechny využít? Skříň, pohovka, postel, stůl, lustr, záclona, holinky, krabice od bot, houpací oslík, žebřík, spousta knížek, upír, plyšový králíček, torzo mechanické tanečnice a mnoho dalších loutek a rekvizit. A každá z nich si skutečně zahrála v příběhu o medvídkovi, který ztratil hlavu a při hledání svého těla objevil kominíka-tyrana, který nutil hadrovou panenku Krásku, aby si ho vzala za muže. Jak i nejmenší děti brzy začaly tušit, medvídek nejen najde své tělo, ale zachrání i Krásku, zamiluje se do ní a nakonec spolu budou mít děti-mončičáky… Pohádka O medvídkovi Medouškovi dokázala děti – zejména ze začátku – zabavit, vzbudit v nich smích a očekávání. Postupem času se však příběh komplikoval a komplikoval, nabízel další a další motivy, stával se překombinovaným a začínal nudit. Byl to problém nejen loutkového vetešnictví, které se zaujetím, přesvědčivě a velmi šikovně animačně ovládal režisér a herec Dominik Tesař, ale především problém výběru a řazení motivů celé pohádky, s nímž se v divadle pro děti bohužel setkáváme poměrně často.

• Autor: Zuzana Vojtíšková
• Publikováno: 26. září 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Spectacula mezi šašky a královnami (No. 4)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ