Spílání Redutě….?
Činohra Národního divadla Brno připravila pro sezonu 2015/2016 volný cyklus divadelních inscenací nazvaný Spílání Brnu. Podle slov tvůrců, spílání nemá být ani tak hartusením na současnost, nebo výčtem výčitek: Neočekáváme, že Spíláním Brnu způsobíme velká pobouření. Spíš než provokovat bychom chtěli zbystřit smysly. Vybídnout k zamyšlení. Odkrýt skrytý prostor souvislostí. Aktivovat naši národní paměť. Mluvit, o čem se mlčí. Připomenout, na co se zapomíná. Dopátrat se nepokřiveného genia loci. Dát na vědomí, že víme v jakém městě a jakém kontextu děláme divadlo DNES, píší autoři projektu, umělecký šéf činohry Martin Františák a jeho spolupracovníci.
První zastavení na této cestě se uskutečnilo 18. února v brněnské Redutě. Jednalo se o inscenaci Podezřelá krajina s anděly – montáž z textů a básní Zdeňka Rotrekla. Autoři scénáře Martin Františák a Petr Maška hledali inspiraci ve stejnojmenném souboru Rotreklových povídek vydaných v Atlantisu, v románu Světlo přichází potmě a v jeho poezii. Fascinováni tvorbou, která vzniká každodenním nasazováním vlastního života, a osobním příběhem Zdeňka Rotrekla mapují tvůrci básníkovy osudy v šílenství doby, píše v útlé brožurce vydané k premiéře dramaturgyně Lucie Němečková. Procházíme Brnem, v němž žili pohromadě Češi, Němci a Židé, městem, které se od nástupu Hitlera začalo drolit a rozpadat před očima… Z paměti se vynořují názvy čtvrtí a ulic, jejich jména se mění, s nimi se mění charaktery, převlékají kabáty… A nekončí to v pětačtyřicátém, pokračuje to… tak jako pokračoval život Zdeňka Rotrekla v Leopoldově, na Borech, v uranových dolech v Bytízu…
Úkolem divadla je připomínat podobné osudy a skutečnosti, míní tvůrci inscenace. A chtějí tak činit jazykem srozumitelným mladé generaci, která neví. I té starší, která zapomíná. A to prostřednictvím moderního divadla, formou jakéhosi rockového kabaretu, v němž zaslechneme gregoriánský chorál i píseň Jiřího Bulise… Takto je v oné brožurce popisována náplň inscenace, její smysl, naznačeno je i jak… A právě v tom jak, je tak trochu kámen úrazu.
Podezřelá krajina s anděly (r. M. Františák, prem. 18. 2. 2016, Národní divadlo brno na scéně divadla Raduta). FOTO LUDMILA KOREŠOVÁ
Už samo montování textů bývá ošidné, tím více jejich interpretace. Nevzniká divadelní hra, jejíž výstavba má svá pravidla. Spájí se tu prozaický text a verše. Autorům nezávidím – vybrat z oněch mnoha set stránek a mnoha set veršů tak, aby to dávalo smysl, o kterém se tak pěkně mluví v doprovodných textech… Další úskalí musí překonat režisér: text, který není určen pro jeviště, musí nějak předvést, doplnit pohybem, akcí. Měl by jej nejen ilustrovat, ale taky umocnit – a to bývá při jevištním zpracovávání veršů to nejtěžší. A tak býváme svědky, že herci jen plní příkazy, o nichž je pan režisér přesvědčen, že slovu a verši dodají o nějakou dimenzi víc. Herci to pak nemají lehké. Někdy vypadají jako cvičené opičky. A režiséři z toho taky nevycházejí dobře. A když činoherec není uvyklý poezii přednášet, a navíc nemá hlas s potřebnou barevnou škálou – tak se to neposlouchá dobře. Ne že by měl melodicky hrát na struny našich citů, ale měl by mít hlas dobře posazený a neměl by verše chrlit a vykřikovat. Zejména ty poměrně složité, jako jsou Rotreklovy.
Se všemi těmito problémy se potýká inscenace v Redutě. Někdy s větším, jindy s menším úspěchem. Nemá smysl psát levity a přít se, který z herců byl dobrý, lepší, nejlepší. To je ošidné. Mne nejvíc zaujal nejstarší z nich, matador Jaroslav Kuneš, který dokázal nejlíp přenést slovo přes rampu s porozuměním a bez afektu. Ale chci říct toto: Je chvályhodná snaha autorů připomenout básníka, jeho osud i charakter společnosti, ve které žil, povědět mladým, že se lze poučit z chyb otců i dědů a že je nutno se ptát po smyslu všeho, co naše společnost prožila, hovořit o malosti a bezcharakternosti… Jenže, když sedím v hledišti, dívám se kolem sebe a vidím, kterak publikum vstává a aplauduje, mám pocit, že ten potlesk se podobá hrachu házenému na stěnu… Vždyť to, co se v představení říká – to všechno publikum v sále dávno ví. Ti, kterým je inscenace primárně určena, sem nikdy nepřijdou.
Autor (1936) je vystudovaný geolog, v mládí zakladatel chomutovského Divadla v podloubí, pak novinář – redaktor v Brněnském večerníku, poté více než tři desetiletí ve Svobodném slově, až do jeho zániku. Pak působil v nezávislých časopisech Bariéry a Konec konců, nyní přispívá zejména do internetových novin www.brnozurnal.cz a do tiskovin se sociální tematikou (např. noviny Pečuj doma, které ve spoluprací s Diakonií vydává Moravskoslezský kruh).
///
Pozn. red. Recenzi inscenace od Milana Uhdeho chystáme do tištěných DN 6/2016.
Komentáře k článku: Spílání Redutě….?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
