Spíš napínák než psychologické drama
Tři velká „jižanská“ dramata Tennesseeho Williamse – Skleněný zvěřinec, Tramvaj do stanice Touha a Kočka na rozpálené plechové střeše – se stále vracejí na česká jeviště. Posledně jmenovaný titul nedávno uvedli v Těšíně (2019) a v Mladé Boleslavi (2021) a teď ho publiku čerstvě nabízí pražský Činoherní klub.
Anna Fialová a Jan Hájek coby Maggie a Brick FOTO PAVEL NESVADBA
Kočka na rozpálené plechové střeše bývá označována za klasickou hru v aristotelovském smyslu jednoty času a místa, celá se odehraje o jedněch narozeninách a v jednom pokoji. V Činoherním klubu scénograf Tom Ciller rozdělil scénu na dvě části a v té menší, zavalené květinovými dary a oddělené obrovským průhledným závěsem, jako by se pokaždé zastavil čas. Jako by byla prostorem k vyčkávání, k přemýšlení postav, jak se v následující situaci zachovají. A jen hádka Bricka s Taťkou, vrcholící fyzickým násilím, je tu započata a rozehrána naplno.
Kočka také bývá charakterizována jako hra povýtce psychologická, ale v Činoherním klubu je to spíš napínák, thriller, v němž napětí se dá takříkajíc krájet a permanentní pocit neurčitého nebezpečí jako by poznamenával všechny reakce, touhy, výbuchy zlosti nebo i apatii a rezignaci aktérů tohoto rodinného dramatu. Nebo raději řekněme tragikomedie, občas je chování postav při vší té hrůze (nezáměrně) směšné a groteskní.
Původní text v Činoherním klubu zkrátili a proškrtali, tak aby jeho výpověď mířila přímo k jádru věci. V inscenaci se neobjeví důstojný pán Tooker, doktor Baugh promlouvá pouze z telefonu a ze záznamu na jeviště vniká i sbor dětí, nepříjemně narušujících děj.
Programově neefektní režie Martina Čičváka je důsledně rozpuštěna v hercích a jediným „efektem“ tu je naléhavý soulový zpěv Tonyi Graves, jenž víc umocňuje, než ilustruje jižanskou náladu příběhu.
Dlouho jsem v divadle neviděl herecké výkony tak vyrovnané a přesvědčivé. Ten apatický, vnitřně schoulený Brick Jana Hájka je sugestivní „študýrkou“ alkoholické vyprahlosti, lživosti a skrývané sexuální orientace. Jeho protipól Taťka Vladimíra Kratiny je chlap jako hora, nelítostný, egoistický a zároveň s obrovskou úzkostí na dně své duše. I chamtivá a eroticky vyzývavá Mae Gabriely Míčové má svou skrytou tvář, chrání budoucnost svých dětí. A ani věcný advokát Matěje Dadáka a obludná Mamča Nadi Konvalinkové nejsou jednoznačně záporné typy. A Margaret Anny Fialové? V poznámce ke své hře Tennessee Williams píše, že k této figuře pociťoval sympatie: Čím víc jsem na postavě Kočky Maggie pracoval, tím víc jsem propadal jejímu kouzlu. Zpočátku Maggie Anny Fialové ani trochu sympatická není, působí jako tvrdá, domahačná ženská, která své repliky chrlí rychlostí kulometu. Ale čím víc propadá do beznaděje, tím víc vnímáme její zranitelnost a osamělost.
Právě tato herecky vyjádřená ambivalence postav je nejvýraznější hodnotou inscenace. Kočkou na rozpálené plechové střeše po předchozím krajně nepodařeném Macbethovi obnovuje Činoherní klub renomé přední činoherní scény.
Činoherní klub, Praha – Tennessee Williams: Kočka na rozpálené plechové střeše. Překlad Zuzana Josková, úprava a režie Martin Čičvák, hudba Ondřej Brousek, scéna Tom Ciller. Premiéra 19. dubna 2022.
Komentáře k článku: Spíš napínák než psychologické drama
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
