Spíš tanec k hudbě než hudba k tanci
Jako když se sypou drobné kamínky, takový je zvuk jedné stovky metronomů. Tikot, zvukový atribut hodinek, tu ustupuje do pozadí před masou neřízeného chaotického zvuku, vytvářeného prazvláštním kolektivem tikajících jedinců.
Nás už řídí někdo jiný? TimINg na Nové scéně ND FOTO PAVEL HEJNÝ
Poème symphonique pro 100 metronomů, kompozice György Ligetiho, takto zahájila mnohoslibně prezentované cross-overové divadelní představení Nové scény Národního divadla, nazvané timINg. Subjekty originálního projektu jsou vedle Nové scény, jež je sama vtažena do hry, i Balet Národního divadla, taneční skupina DekkaDancers a Orchestr Berg.
Přítomnost předního českého komorního sdružení, založeného Peterem Vrábelem v roce 2001 a orientovaného převážně na soudobou hudbu či klasiku dvacátého století, ovlivnila logicky i hudební dramaturgii večera, jež je založena výhradně na dílech komponistů druhé poloviny dvacátého století. Vedle Maďara György Ligetiho (1923–2006) tu zazní i díla Američana litevsko-židovského původu Aarona Coplanda (1900–1990) a Holanďana Louise Andriessena (*1939). Hybridní vícežánrový divadelní tvar nese podtitul Koncert pro osm tanečníků a orchestr a je podle vyjádření tvůrců sondou do nitra budovy a vnitřního světa jednotlivých tanečníků.
Povšimněme si hned z počátku trochu matoucího dovětku a to s přítomným orchestrem přímo na scéně. Trochu nadbytečné, zdálo by se: je-li jedním z účinkujích Komorní orchestr Berg, pak musí být přítomný, to je jasné, a kde jinde než přímo na scéně, když Nová scéna žádné orchestřiště nemá?
Zvuk metronomů stojí za to
Úvod nicméně patřil metronomům, proto se k nim ještě vraťme. Ten zvuk za to stojí, a neuslyšíte ho v životě zase tak často. Ligeti patří vedle Pierra Bouleze, Karl-Heinze Stockhausena či Luigi Nona k nejvýznamnějším tvůrcům Nové hudby druhé poloviny minulého století. Byl vysloveným experimentátorem, který se nespokojil se schönbergovským konceptem rozbití klasické hierarchie tónových řad. Zajímal ho zvuk sám o sobě a dokázal s ním experimentovat s velkou fantazií. Mimochodnost jeho snah vůči ortodoxnímu evropskému mainstreamu Nové hudby dokumentuje právě Poème symphonique z roku 1962. Nepracuje tu vůbec s tóny, navíc organizační princip strukturace zvuků, ať už jakýchkoli, ponechává náhodě. Ta je obsažena již ve výběru „instrumentáře“. Sejde se prostě nějakých sto metronomů, jakých, o tom „partitura“ mlčí. Nastavení vahadel rovněž nespecifikováno, samozřejmě. Dalším stochastickým momentem je vodorovnost plochy. Jak každý pianista ví, stačí nepatrné vychýlení, a metronom, nenáviděný symbol matematické přesnosti, počíná kulhat. Ručička prodlévá déle, a znepokojivě ráda, na straně s nižší nadmořskou výškou. Nerovnosti Nové scény zaručily, že i zde se pár „rušivých“ jedinců nacházelo. Někteří dokonce zaspali hned na startu, ostatně technicky velmi problematickém. Pak ocelové hodinové mechanismy spustily svou symfonickou báseň, jež by ani Verlaine nesvedl popsat. Přírodní, člověkem neřízené ritardando se zdálo nekonečné, ale přesto fascinující. Jak se zvuk přeléval, připomínalo to stále více pozvolna slábnoucí déšť.
Když konečně utichl i poslední neochvějně tikající terorista s ocelově nejnabuzenějším pérem, přestože toto nikterak netepalo v Grave, skončila i prvá, pro mne nejinspirativnější kompozice večera. Maďar Ligeti si tu po svém podává ruce s eszterházyovským kapelníkem Josephem Haydnem a jeho symfonií Na odchodnou, jejíž zvuk řídne a řídne tak, jak se muzikanti postupně vytrácejí, až zbyde jen jeden. Zde však hudebníci naopak přicházejí, maskováni za lupiče. Budou snad vykrádat kmenová díla evropské hudby? Nikoli, spíše kinematografie. Ligeti je totiž autorem hudby ke Kubrickově filmové sci-fi básni 2001, Vesmírná Odyssea z roku 1969, kde byly použity jeho skladby Atmospheres, Lux aeterna a Requiem. Jistěže vedle obou Straussů, Richarda a Johanna. A to se také ozve ve druhé skladbě Ramifications (1969) pro hodně rozladěné smyčce, takže Ligeti tu vlastně vykrádá sám sebe. Další z jeho fascinací: když už s tóny, tak nejlépe rozladěnými. Polovina smyčců si přeladila o čtvrttón výše. Ne úplně se to povedlo v nervózních podmínkách, ona to také není žádná legrace, přeladit si o čtvrttón výš nebo níž. Ale o to tu nešlo. Hlavně aby to znělo falešně, a to se povedlo dokonale.
Jenom monitory?
Navíc další disharmonii zajišťují důležitě rozmístěné monitory, na jejichž obrazovkách se počíná prezentovat baletní složka projektu. Nejprve jsou to nahodilé sondy do šaten či chodeb. Zklamání. Nepřišel jsem do divadla, abych se koukal „na telku“. Navíc osminásobně. Ale jsem na Nové scéně, kde po několik desetiletí působila na turisty cílená, šikovně multimediální Laterna magika, zřejmě se tedy nedá nic dělat. Do tonálně rozbředlých smyčců, rozpatlávajících své amorfní plástve zvuku, se bohužel počíná řada hudebníků shlukovat před monitory, kde předvádějí své nahodilé pohybové evoluce dekadentní tanečníci. Dobrý timINg. Aspoň už nehrají na své proklatě rozladěné smyčce. S příchodem tonality Coplandova Koncertu pro klarinet přichází i jistá úleva. Balzám na (d)uši. Skladba pochází z roku 1948, kdy již Copland opustil svůj nekompromisně avantgardní styl dvacátých a třicátých let. Klarinetovým koncertem se snažil vyjít vstříc potřebám publika, jeho nelomeně diatonický jazyk v sobě nezapře snahu o širokou srozumitelnost, aniž by však působil podbízivě či levně. Byl psán na objednávku Bennyho Goodmana, a slučuje tedy v sobě jak prvky severoamerické, především swingové hudby, tak i brazilské sambové intonace. Zde se jeho vděčného partu zmocnil se zdarem přední český klarinetista mladší generace Irvin Venyš. Kontrast k předchozím kouskům je velmi dynamický. Existence tanečníků navíc přestává být pouze virtuální a stává se skutečnou. Přicházejí z tajemných zákrutů Nové scény sem, mezi nás. Už bylo na čase. TimINg.
Nedělají však to, co umějí, ale počínají hovořit. Vykládat o svém nitru a svých intimních zážitcích. Psychiatr by jejich nevyžádanou anamnézu mohl přerušit, divák je však bezmocný. Musí naslouchat vzrušující sondě do nitra tanečníka, původně hokejisty, jemuž to však trenér, možná nevčasně, rozmluvil. Nebo fóbiím běloskvoucí nevěsty. Někdo šel po ulici a najednou, zničehonic, mu zazvonil mobil. Má ho vzít, nebo nemá? Situace jak na ostří nože. To si nikdo neumí ani představit. Neměli by radši tančit?, říkám si. Dojde na to, nakonec. Je to dost krotký, nepříliš dekadentní tanec, ale aspoň je to tanec. Cokoli je lepší, než když baleťák mluví. Je to však multižánrový večer. Hudba, slovo, tanec. Počínají odhazovat kusy šatstva. Snad ne další žánr? Mezitím skončil Coplandův koncert, klarinetistu pohltily útroby Nové scény, ještě kdesi pobroukává, ale jen virtuálně.
Jóga i mechanismus hodin
Monitory konečně přestaly, už jen nevinně zrní. Do toho zní Dances Louise Andriessena z roku 1991. Osm tanečníků předvádí, co umí, a do toho zní soprán Barbory Sojkové, trochu indiferentní. Oni toho neumí málo, ale nepředvedou určitě všechno. I tanec je jejich osobní výpovědí. Někdo cvičí jógu, tak předvádí kapalásan nebo sarvangásan, jiní zase stylizaci hodinového mechanismu rukama. Působí to na mne, spíše než jako moderní výrazový tanec vyrůstající z hudby, jako poměrně nevtipná koexistence hudby a tance, bez hlubšího ovlivnění jednoho druhým. Rozhodně spíše tanec k hudbě než hudba k tanci. Choreografové Tomáš Rychetský a Viktor Konvalinka, oba členové baletu Národního divadla, si tu realizovali své krotké taneční vize.
Těžko odhadnout podíl mladé režisérky Petry Tejnorové na konkretizaci libreta projektu, na němž se podílel ještě Lukáš Trpišovský. Drtivými inscenačními nápady večer pravda nehýří, ale projekt má rozhodně svůj nezpochybnitelný přínos na poli performanční fúze moderní hudby a tance, jejíž nekonečné možnosti alespoň naznačil. Když doznívají Andriessenovy Tance, demaskovaní hráči se počínají zvedat a odcházet. Mizí nám z očí postavy hudebníků i dirigenta Petera Vrábela, ale nemizí jejich hudba. Ta zní dále, i když už poslední muzikant odešel. Ne jako u Haydna. My už jsme dál. Nás už řídí někdo jiný.
Komorní orchestr BERG, Balet Národního divadla a DekkaDancers – timINg (György Ligeti: Poème symphonique pro 100 metronomů, György Ligeti: Ramifications, Aaron Copland: Koncert pro klarinet a orchestr, Louis Andriessen: Dances). Režie Petra Tejnorová, libreto projektu Petra Tejnorová a Lukáš Trpišovský, výprava Antonín Šilar, dirigent Peter Vrábel, choreografie Tomáš Rychetský a Viktor Konvalinka. Premiéra 9. května 2011 na Nové scéně v Praze.
Komentáře k článku: Spíš tanec k hudbě než hudba k tanci
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
