Divadelní noviny > Názory – Glosy
Spisovatel a jeho povinnosti
Zaznělo to v televizní debatě věnované Milanu Kunderovi: spisovatel jako svědomí národa má o své minulosti veřejně promluvit. Bouřil jsem se proti tomuto požadavku. Pokládám jej za neobhajitelný. Nesnesitelná je pro mne sama výchozí představa: svědomí je totiž jen a jen individuální. Žádný jedinec, byť sebenadanější a nejvýš obětavý a charakterní, je nedokáže za své spoluobčany ztělesnit.
Neznamená to, že někdo, třeba umělec, politik nebo i dosud neznámý občan, nemůže v době ohrožení vyjádřit výstižným slovem nebo skutkem obecný pocit nebo prožitek. Jde však o soulad jedinečný a časově podmíněný. Básník, který pateticky opěval rozhodnutí Jana Palacha zemřít, nedlouho poté pod policejním nátlakem sepsal a dal zveřejnit prohlášení, jímž popřel své dosavadní postoje a denuncoval někdejší přátele. Společenství, které se manifestačními průvody přihlásilo k Palachovu činu, učinilo tak zhola nepřesvědčivě. O tři roky později se drtivá většina občanů dostavila k volbám, jež byly plebiscitem vyslovujícím souhlas s okupační mocí, proti které se student postavil dobrovolnou smrtí.
Neříkám to jako karatel, nýbrž pouze jako odpůrce myšlenky, kterou v dobrém úmyslu použil František Hrubín ve svém vystoupení na sjezdu Svazu spisovatelů v roce 1956. Ostatně i on ji pod silným mocenským tlakem odvolal. Ale nejen metafora propojující jednotlivcovo svědomí se společenstvím, nýbrž i scéna zobrazující spisovatele, který povinně předstupuje před autoritu národa, aby se vyzpovídal, je podle mne z gruntu pochybná. Jako kdyby někdo naopak předvolával národ před umělce, kterého režim zničil a jehož se nikdo veřejně nezastal. Jen povrchní a teatrální divák by volal po takovém divadle.
Jako scenárista příběhu o Karlu Sabinovi přiznávám, že se mi protivil výjev takzvaného národního soudu. Vadilo mi na něm nikoli to, že konfidenta usvědčili. To byl akt společenské hygieny. Nepřijatelné mi připadalo, že si skupinka politiků, spisovatelů a novinářů, vesměs situovaných mužů, počínala jako porota: provinilci dohnanému k udavačství zoufalou bídou uložila odchod do zahraničí, jinak hrozila zveřejněním jeho zrady. Vyhověl, ke zveřejnění přesto došlo. Vznikla štvanice: jméno libretisty Prodané nevěsty redukoval posléze divadelní program na iniciály K. S. Pokud je mi známo, nikdo se proti umenšování štvancova autorství neozval.
Vážím si lidí pera, jimž jejich založení umožňuje, nebo dokonce ukládá vydávat občanské svědectví o svém životě. Zároveň však odmítám uplatňovat jejich chování jako morálně závazný návod pro ty, kdo jsou založení jinak. Znám dva tři spisovatele, pro které obrovskou, ba nepřekonatelnou lidskou obtíž představuje například úkol objednat se k lékaři, natož mluvit v televizi nebo v rozhlase o osobních problémech. Jejich tvorba je však neúprosně pravdivá.
Nevím, zda Milan Kundera patří k tak výrazným introvertům. Veřejná vystoupení podstupoval vždy nerad. Od určité doby se jich nadobro vzdal. V jeho díle jsem však našel odpovědi na všechny otázky, které by mu chtěl položit kdokoli, koho zajímá jeho autorský osud. Ptát se na jeho soukromí nemá nikdo právo. Čtenářům ani spoluobčanům Kundera nic nedluží.
O spisovatelových povinnostech psal kdysi Graham Greene, podle dostupné informace římský katolík. Uznával jen tři: platit daně, pečovat o rodinu a v případě ohrožení své země nastoupit k její obraně. Všechny ostatní závazky a veškerá angažmá považoval za věc ryze dobrovolnou. Greenův výčet je pro mne úplný a platný.
Komentáře k článku: Spisovatel a jeho povinnosti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
