Zasklený čas. Imprese
Po extrovertních a obžerných Constellations I. se režisér Petr Boháč oddal osamělému rozjímání v Constellations II. Time for Sharing. Ne až tak osamělému; za přítomnosti třech charismatických tanečnic/choreografek – Markéty Vacovské, Cécile da Costa a Kristýny Šajtošové. S jejich netriviálními pohybovými variacemi a za rafinované spolupráce sound designéra Martina Tvrdého vyvolal reminiscenci ospalé atmosféry zaskleného času.
Kristýna Šajtošová je výrazný levantský typ tmavých kučeravých vlasů… FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ
Petr Boháč dává klíč k emocionálnímu světu svého nového díla v evokaci imprese jednoho letního odpoledne v Jižní Americe: Obraz. Obrysy tří žen na schodech malého kostela… Léto dosáhlo vrcholu… Čas sní… Magický rozměr jednoho všedního dne… A nám divákům je tato imaginární krajina důvěrně známá skrze filtr jihoamerické literatury, která je podobnými vjemy a signály nasáklá. Inscenaci poznamenaly prsty Borgese, Márqueze, Cortázara.
Čas je tu vše. Čas je znělý zvon, visící nad schody. Čas je nervózní svědění tikajícího metronomu. Čas jsou šípy, které zabodnuty do země tvoří tvar kruhu; čekají na příležitost. Čas je prostor zvukového designu, energicky členěného znělými údery „živého“ zvonu. Čas je imprese. Tři tanečnice se jím prodírají k sobě – k závěrečnému sesterskému objetí.
Nic rafinovaného ve struktuře. Tanečnice oblečené do šatů, které jsou impresionistickými obrazy (v návrzích Miřenky Čechové), dostávají prostor pro svá postupná sóla. Není hned zřejmé, zda jsou oduševnělými bytostmi či instinktivními, bizarními živočichy. Markéta Vacovská (hvězda One Step Before the Fall), jemná blondýnka, vnikne do kruhu šípů po zádech; plazí se tak na průzkumné cestě. Je to živočich s pohybovou logikou koupelnového hmyzu či užovky. Nebo je snad zakletá? O uhrančivé a houževnaté tanečnici Cécile da Costa (jejíž expresivní sólo Vypravěč máme v živé paměti) víme, že umí oslovit už pouhým dechem, zalykat se, zpívat a křičet. Zde svůj expresivní projev obrací spíše dovnitř, žhne a nevybuchuje. Šetří se pro závěrečné sesterské objetí. Věříme jejímu ztišení, stejně jako jsme věřili jejímu afektu. Nejmladší a nová na pražské taneční scéně je Kristýna Šajtošová. Nedávná absolventka konzervatoře Duncan Centre (figurovala už v Constellation I.), výrazný levantský typ tmavých kučeravých vlasů, jako by zdrhla Boschovi ze skici – v poloze hlavou dolů se snaží poskládat elastické tělo v intencích středověkých bestiářů. – V této inscenaci jde opět o pro Spitfire Company typické hledání tanečního jazyka „from the scratch“.
Tanečnice vyhledávají vzájemné doteky – představení je velmi hmatové; svým způsobem zde Petr Boháč navazuje na Lessons of Touch Miřenky Čechové, která médium hmatu jevištně zaktualizovala. Někdy v objetích mísí i své vlasy, jako by to byla specifická odrůda ženského doteku. Na temporytmu díla nezáleží, prostě se ospale probírá ke zmatenému závěrečnému snu, kdy je tanečnice „probodána šípy“. (Jak nepomyslet na Utrpení svatého Sebastiána, kterého kultovně ztělesnila v roce 1911 extravagantní Ida Rubinštejn v melodramatu Clauda Debussyho.)
Tělesná senzitivita žen, jejich citlivý hmat jsou ideální médium pro zachycení nálady, imprese, unikátního okamžiku, který je autorovi inscenace tak drahý a vzácný. Jeho společnou snahou s tanečnicemi je udržet v paměti, ve vnímání a přenést na publikum odstíny nálad, jemných a zároveň nezapomenutelných impresí, ke kterým kdysi došlo a které jsou prchavé. Tento autorův motiv a cíl se prolíná s motivem sesterství, vrcholícím v závěrečném objetí. Time for Sharing je událost sezony.
Spitfire Company: Constellations II. – Time for Sharing. Koncept, režie, scénografie Petr Boháč, choreografie Cecile da Costa, Kristina Šajtošová, Markéta Vacovská, sound design Martin Tvrdý, light design Jiří Šmirk, kostýmy Miřenka Čechová, hudba David Kolár a Yellow Swans. Premiéra 12. března 2018 v divadle Ponec.
Komentáře k článku: Zasklený čas. Imprese
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
