Divadelní noviny > Kritika

Společně přijít o jeden ze smyslů

Jindřiška Křivánková a Aleš Čermák jsou umělci, kteří hledají hraniční tvary a s nimi poté experimentují, zkoušejí a tvoří. Inscenace Společný smysl v Divadle X10 (nyní působícím v prostorách DUP39) představuje jejich společné zamýšlení se nad divadlem a pohybem bez zrakového vjemu.

Taneční a zvuková performance tedy pracuje především s neviditelnými sdělovacími prostředky a měla by divákovi zprostředkovat netradiční smyslový zážitek. Nejedná se o první projekt tohoto typu na pražské scéně, naopak mám pocit, že zájem o svět nevidomých roste (např. Molyneuxova otázka Studia Hrdinů). Otázkou zůstává, zda se pro komplexní umělecké dílo stačí spoléhat na originální formu a jestli náhodou není vystavění celé inscenace pouze kolem představivosti diváka jen alibismem ze strany tvůrců.

Při vstupu do industriálního betonového prostoru DUP39 obdrží každý divák masku na spaní. Záleží pak už jen na jeho vlastním rozhodnutí, zda představení absolvuje vidomě či nevidomě (tvůrci však zakrytí očí doporučují). V prostoru se nachází pouze několik praktikáblů, které se stávají jakýmsi ostrůvkovým hledištěm, a pár reflektorů. Prvotní atmosféra je velmi nervózní. Zakrytím očí se dostaví pocit zranitelnosti a nepohodlí – nikdo neví, co má čekat. Inscenace má několik složek, přes které působí na zbylé smysly diváků a ti si mají šanci postupně přivyknout poněkud neobvyklé divadelní řeči.

Jemný a citlivý text Aleše Čermáka funguje především jako sled představotvorných popisů a z úst Jakuba Gottwalda často působí až jako jakási meditativní mantra. Popisuje třeba padající sněhovou vločku v nočním tichu a skutečně dokáže vyvolávat živé obrazy v hlavách zúčastněných. Gottwald se tiše přesouvá po prostoru a je pokaždé překvapením, odkud jeho hlas zazní – zda ze strany, shora nebo přímo za vašimi zády. Nejenže tím dochází k neustálému dráždění divákovy pozornosti, ale zároveň se tak zvukem vymezuje prostor – jeho šířka, délka a výška. Občas zazní hlas přes mikrofon nebo reproduktor mobilního telefonu. Je až s podivem, jak snadné je přiřazovat tyto změny k jejich prostředkům na základě předchozí životní zkušenosti. Tuto práci s hlasem a prostorem považuji za velmi funkční právě proto, že nám ukazuje, co všechno jsme pouze sluchem schopni rozeznat.

Vzhledem k vytyčené metodě práce je zvláštní, jakou roli sehrává světlo. I přes masky na očích lze totiž registrovat světelné změny. Hra stínů a světel na malém plátně přímo na divákových očích tak prozrazuje více o tom, co se děje okolo. Černá šmouha může znamenat, že někdo prošel, nebo se jen postavil před jeden z reflektorů. Konec představení pro mě navíc signalizovalo právě náhlé intenzivní světlo. Vysvětluji si to tím, že tvůrci předpokládali, že ne všichni budou ochotni se dočasně vzdát zraku ve prospěch Společného smyslu, anebo jako kontrastní vjem podtrhující právě nepřítomnost viditelného. Když zavřeme oči, také nevidíme jen tmu.

Dílčím prvkem inscenace je tanec Markéty Vacovské a Jindřišky Křivánkové. Tím, že pohyb není vidět, jde především o jeho zvukovou stránku a případně hmatovou. Když například kolem diváka někdo proběhne, může vnímat přítomnost těla a třeba i rozpohybovaný vzduch. Inscenace však choreografii využívá především po zvukové stránce (hluk dopadajících nohou na podlahu, dunění praktikáblu, po kterém se chodí, apod.). Pohyb a zvuky s ním spojené slouží jako kulisa k textu, ale někdy naopak nepříjemně narušují představy, které slova vyvolávají. Třeba v případě popisu útesu, o který se rozbíjejí mořské vlny, je doprovodný zvuk vysloveně rušivý. Gumové pleskání čehosi o podlahu vůbec nepřipomíná šum příboje a zbytečně kazí v představách postupně vznikající obraz.

Inscenace, jež si zakládá na subjektivním prožitku a počítá s určitou otevřeností a individuálním přístupem, se těžko hodnotí. Osobně považuji podobnou zkušenost za obohacující. Nutí zúčastněné vnímat skutečnost z jiných stran a zprostředkovává alespoň částečně svět bez zraku. V anotaci se píše, že projekt je komponován především pro nevidomé a zrakově handicapované publikum. V tom spočívá z mého úhlu pohledu zásadní problém. Inscenace dokáže běžnému divákovi nastínit svět nevidomého člověka, který musí spoléhat na hmat, sluch a případně čich, aby se mohl orientovat nebo vnímat. Nemám však pocit, že by nabízela něco navíc publiku, jehož percepce už taková je.

Nemohu se vyhnout srovnání právě s Molyneuxovou otázkou Kathariny Schmitt ve Studiu Hrdinů, jež vznikala téměř současně. Obě spojuje sterilní prostředí, slepota, „dvorní herec nevidomých inscenací“ Jakub Gottwald a další společné rysy, každá však volí svou cestu navozovanou tmou. Zatímco ve Studiu Hrdinů vznikla víceméně komplexní inscenace, v X10 jde spíše o zachycení momentu. Obě inscenace zpracovávají totéž téma, využívají ovšem různých vyjadřovacích prostředků. Rozhodně není od věci absolvovat obě představení a porovnat podobně subjektivní, a přesto odlišnou diváckou zkušenost.

Divadlo X10 a Kolonie, z.s. – Jindřiška Křivánková a Aleš Čermák: Společný smysl. Autor textu: Aleš Čermák, režie: kolektiv, sound design: Michal Cáb, light design: Jaro Repka, choreografie a tanec: Markéta Vacovská, Jindřiška Křivánková. Hraje: Jakub Gottwald. Premiéra 27. 1. 2019 v DUP39. Psáno z reprízy 28. 1. 2019.

///

Recenze Molyneuxovy otázky Emy Šlechtové na i-DN k přečtení zde, recenze Martina Macháčka, jež vyšla ve druhém letošním čísle Divadelních novin, zde.

• Autor: Ema Šlechtová
• Publikováno: 23. února 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Společně přijít o jeden ze smyslů

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ