Spor dvou virtuózních rétorů
Dramatický text Marka St. Germaina Poslední sezení u doktora Freuda si lze snadno představit jako rozhlasovou hru. Stáváme se svědky ojedinělé osobní konfrontace věhlasného Sigmunda Freuda a britského spisovatele C. S. Lewise, jejichž (fiktivní) setkání v roce 1939 se odehraje jako verbální názorová disputace.
Pavel Rímský (Freud) a Martin Finger (Lewis) jsou suverénní „hráči“ FOTO ALENA HRBKOVÁ
Střídmá inscenace Radima Špačka, uváděná ve sklepním prostoru Divadla v Řeznické, umožňuje rozevřít další dimenzi hry. Naplňuje ji totiž i v mimoverbální oblasti – skrze fyzickou hereckou interpretaci, která naznačuje nebo sděluje, co lze těžko vyjádřit pouze zvukově při sebevětší řečnické obratnosti. Hra je o sporu dvou virtuózních rétorů a zároveň i o tom, co je a co není z řečeného pravdivé, či chcete-li autentické. Inscenační koncept vychází z Freudovy často citované formule, že pro něj jsou daleko důležitější věci, které nemohou být vysloveny, než ty explicitně řečené.
Autor vystavěl text jako duel dvou silných osobností s jistou ironií a ambicí prověřit metodu „výslechu na pohovce“ na Freudovi samém. Avšak meritum St. Germainovy hry spočívá jinde: ve vyšší rovině sporu bezvěrce a věřícího, obou intelektuálně i teologicky náležitě erudovaných. Freud, který prožívá finální stadium zhoubné choroby a rozhodl se k sebevraždě, chce s Lewisem probrat především duchovní a eschatologické otázky, respektive potvrdit si svoje přesvědčení a vyvrátit to jeho.
Dramatické napětí dialogu umocňuje vzrušená venkovní atmosféra těsně po propuknutí druhé světové války, kterou židovský emigrant Freud vnímá v londýnském azylu jako nadcházející apokalypsu, jíž se nehodlá dožít. Alarmující rozhlasové zprávy, hluk bombardérů, strach z náletů vnášejí do úvah aktérů o smrti její reálnou hrozbu.
V tomto vzdělaneckém dialogu racionálního ateisty s věřícím konvertitou to jiskří pohotovými replikami a zároveň se odkrývají jejich masky, pod nimiž se ukazují pýcha, ješitnost, potlačované slabosti, nezhojená soukromá traumata. Ti dva nechovají vůči sobě nepřátelství navzdory odlišnému světonázoru, pokoušejí se jen dostat z druhého, co úporně popírají.
Pavel Rímský (Freud) a Martin Finger (Lewis) jsou suverénní „hráči“. Soustředěnou vážnost rozhovoru dvou výjimečných mozků občas rozčeří přesně mířené sarkasmy, vtipné invektivy nebo aspoň nepatrný úsměšek stranou. Oč méně se od herců požaduje fyzická interakce, o to obtížnější jsou náročné slovní party, reprodukované i v kritické chvíli s rezervovanou uměřeností. Ve dvojici dominuje postava Freuda, on určuje průběh i pravidla komunikace jako autoritativní persona i jako hostitel. I v nekomfortním zdravotním stavu si udržuje profesionální pózu, jeho ego si neodpustí cynický ostrovtip, ani když jej zasáhne ataka bolestivého záchvatu. Rímský byl v určité výhodě, neboť mohl typově a fyzicky Freuda vymodelovat podle ikonické podoby profesorsky přísného portrétu s plnovousem, která vstoupila do veřejného povědomí. Herec mu propůjčil výraz kultivované celebrity a impozantního rétora, v jehož promluvách má každé slovo i pauza svůj význam. Pod krunýřem této pózy však tepá tělesná bolest z fatální nemoci, která rozkládá právě ústa jako zdroj jeho výmluvnosti. Freud jako lékař, vědom si blížícího se konce, vede zápas střízlivě, bez patosu a sebelítosti, s hořkým smíchem.
Martin Finger jako Lewis se zdá být vedle Rímského v nevýhodě. Nějakou chvíli trvá, než herec s příznačně neproniknutelnou tváří odkryje identitu své role. Z napohled rozvážného, suchopárného akademika, který si dovolil kritizovat slavného neurovědce, se vyklube sebevědomý a neústupný muž. Finger Rímskému sekunduje v partnerském respektu, nehraje na vnější efekt, což jeho postavu možná trochu zastiňuje. I když se Lewis nevzdává a Freudovi neohroženě dál kontruje, později, když vyrovná skóre, ho však začne zrazovat lidský aspekt: lítost k trpícímu, který ji však hrdě odmítá.
Dogma křesťanského smíření s nepřítelem znevažuje v době válečného násilí nejen neznaboh Freud, ale zčásti i konvertita Lewis, aniž by však jedinkrát svoji víru v Boha zpochybnil. Hercův tlumený projev, ačkoli patří do charakteru role, vzbuzuje otázku, zda Lewis má vůči Freudovi zaujímat soutěživou pozici „božího bojovníka“, anebo je jeho postavě udělena úloha neochvějného, rozvážného apologeta víry. Z jejich sporu nemá nikdo vyjít jako vítěz. Jejich střetnutí pro ně znamenalo silný zážitek, který v závěru nemají potřebu slovně komentovat, zasaženi silným dotekem vzájemného poznání.
Divadlo v Řeznické – Mark St. Germain: Poslední sezení u doktora Freuda. Přeložila Jitka Sloupová. Režie Radim Špaček, dramaturgie Yvetta Srbová, výprava Yvetta Srbová, Radim Špaček. Premiéra 9. března 2018.
Komentáře k článku: Spor dvou virtuózních rétorů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
