Spor o projev politických citů
Slavný ruský dirigent Valerij Abisalovič Gergijev má za sebou dvacet let v čele orchestru Mariinského divadla v Sankt Petěrburgu, hostování u Rotterdamské filharmonie, výkon funkce jejího hudebního ředitele, hostujícího hlavního dirigenta Metropolitní opery v New Yorku a šéfdirigenta Londýnského symfonického orchestru. Loni k šedesátinám obdržel od svého prezidenta titul Hrdina práce. Požívá právem pověsti světové umělecké špičky. Dlouhodobě se veřejně zastává prezidentovy politiky. Letos spolu s třemi sty domácími kolegy podepsal prohlášení na podporu Putinovy anexe Krymu. Světoznámá finská operní sopranistka Karita Mattilaová odmítla pod Gergijevovou taktovkou vystoupit na dubnovém koncertu v newyorské Carnegie Hall. Za dirigentským pultem proto stanul Ital Fabio Luisi. Zaslouží její čin pochopení, či odsudek?
Valerij Abisalovič Gergijev FOTO ALEXANDER SHAPUNOV
Nabízí se odpověď, že je profesionálka, má tedy zpívat, a nemá zapotřebí přiživovat svou popularitu líbivým politickým gestem. (Může jí ovšem na druhé straně přijít draho a poškodit ji v očích nejrůznějších koncertních pořadatelů.)
Politika do kultury (ani do sportu) nepatří.
Politika jako Veliká Přivlastňovatelka
Jenže kdykoli se to politické moci hodí, tohoto vymezení nedbá.
Úřady autoritativních a diktátorských států nesmlouvavě na lidech kultury vymáhají loajálně politické projevy a odměňují je. Pouhé jejich odepření naopak trestají, vůči kritickým a nesouhlasným postojům se chovají tvrdě, jejich nositele pronásledují, zakazují nebo omezují jejich činnost a často je i kriminalizují.
Diktatury jdou dokonce tak daleko, že výtvarníkům, hudebníkům a spisovatelům poměrně striktně předepisují poetiku. Ke sportovcům jsou sice na pohled tolerantnější, ale protože je stejně jako oficiální kulturu platí a živí, bezostyšně si přivlastňují jejich výsledky, chlubí se jimi a podle potřeby si známým přeborníkem poslouží jako propagandistou. Svět bere výsledky této snahy vážně.
Například olympiáda v Pekingu znamenala nepřímý hold systému, jehož představitelé převzali dědictví moci po vrazích studentů z náměstí Nebeského klidu z roku 1989, nikdy tuto bezprecedentní hromadnou vraždu nepřehodnotili a stále trvají na právu nařídit ji a provést, považuje-li to vláda za nutné.
Vrcholový sport se stal předmětem obchodu a spravuje se komerčními zřeteli. Obchodní a podnikatelská uskupení tvoří stále významnější složku novodobé celosvětové moci. Politiku států čím dál účinněji přizpůsobují svým zájmům. Snaží se potlačit myšlenku obrany svobody, pokud se promítá do zahraniční politiky a usiluje podrobit byznys vyšším hlediskům. Ani individuální rezistentní vystoupení nevidí vlivní světoví manažeři a zároveň šedé eminence světové politiky rádi.
S jakým pochopením by se u nich například setkal sportovec, který by čínským vládcům a světovým obchodníkům s vrcholovým sportem vmetl do tváře výraz nespokojenosti s touto v jádru politickou anexí území, jež do říše politiky principiálně nespadá, své protestní city by zveřejnil, nebo se dokonce nedal hostit, vzdal se příležitosti zúročit výsledky dlouholeté tréninkové dřiny a do Pekingu demonstrativně nejel?
A co nadšení diváci televizních přenosů z olympiád? Přijali by výklad, že takové protesty mají vnitřní oprávnění a objektivní smysl?
Skvělý hudebník odmítl účinkovat na Pražském jaru
Aby nedošlo k nedorozumění, okamžitě podotýkám, že podobný projev politických citů nepovažuju za ničí morální povinnost. Přiznávám však, s jakým zadostiučiněním jsem jako zakázaný autor a bezprávný občan vyslechl zprávu, že skvělý americký dirigent a skladatel Leonard Bernstein odmítl pozvání státních organizátorů Pražského jara řídit jeden z koncertů. Odůvodnil to československým politickým a kulturním útlakem a konkrétně vězněním spisovatele a bojovníka za lidská práva Václava Havla.
Slyším v duchu námitku: Znal jsem snad slavného dirigenta osobně a mohu ručit za ušlechtilost jeho pohnutek? Umím průkazně vyloučit, že ho vedla zejména touha posílit vlastní oblibu v určitých veřejně vlivných kruzích?
Odpovídám: Znám podstatnou část Bernsteinova skladatelského díla a vím, že je diktoval hluboký prožitek soudobých konfliktů zmítajících lidstvem. Jeho Mše z roku 1971 kromě suverénního využívání nejrůznějších žánrů považovaných často za nespojité, jímž pohoršila některé vyznavače rigidní estetiky, scénicky sugestivně zobrazila střetnutí pouličních demonstrantů s knězem na chrámové půdě.
Kněz i demonstranti po svém bouřlivě reagovali na dobové sociální rozpory, ale neztělesňovali žádný úzce politický názor. Bernsteinova angažovanost byla jiného druhu: nikoli černobílá, jakou Graham Greene nazval travičkou studní, nýbrž solidární ve smyslu porozumění a tolerance. Jsem přesvědčen, že se Bernstein na reprezentativním hudebním festivalu pořádaném v okupované zemi, jejíž orgány nedávno uskutečnily nevídaný protikulturní pogrom, z nejniternějších důvodů podílet nemohl a musel zklamat posluchače, kteří se na něj těšili a mnozí z nich jeho rozhodnutí neschvalovali.
Lidská, občanská a politická práva
Bernsteinovo protestní gesto patří do světového proudu, který se zasazuje o lidská, občanská a politická práva v kterékoli zemi, samozřejmě především ve vlastní, a pomáhá vzdorovat totálnímu a násilnému ovládání člověka politickou mocí.
Léta jsem narážel na tvrzení československého komunistického panstva, že neexistují a že jde o vymyšlenost, která má za cíl destabilizovat politické systémy spočívající na jiných principech než liberálnědemokratických.
Čítal jsem a čítám úvahy nezávislých filozofů, kteří program praktického uplatňování těchto práv usvědčovali z mělkých myšlenkových východisek, i polemiky ekonomů, že jde o variantu sociálního inženýrství, jež vedle požadavku svobody vytyčuje i normy protiřečící rozumné správě společenského života.
Přestože s některými podobnými výhradami souhlasím a například chartu dětských práv pokládám za extrém odporující přirozenému hledisku, že práva přísluší pouze nositeli odpovědnosti, byl jsem svým osudem stržen k veřejnému protestnímu postoji vůči tomu, že československý režim zákony o lidských, občanských a politických právech okázale ignoroval, ačkoli je vtělil do Sbírky zákonů a nařízení, a vyvodil jsem z toho doživotní důsledky.
Mocensky založený pokus o vývoz svobody je podle mě neplodný a přináší vážné společenské poruchy, ba občas katastrofy. Ale má zkušenost mě přímo nutí vyslovovat nahlas city solidární se všemi ve světě, kdo mi svým postavením připomínají, co jsem sám na vlastní kůži prožil, postrádají svobodu, přejí si ji a potřebují. Solidarita se týká i obětí agrese porušující mezinárodní právo.
Nedělám si přitom iluze, že můj hlas, nicotný ve srovnání s hlasem velkého amerického hudebníka, něčeho praktického docílil nebo docílí. Píšu hry, protože nemohu jinak, a autentický projev občanské solidarity se opírá o podobný nebo stejný motiv.
Zpochybňovat právo na projev politických citů si nedám. Je v souladu s tradicí západní kulturní obce, ke které patří i Česká republika. Pochopení pro ně však nesmí překážet jejich kritickému rozboru.
City jsou subjektivní
Říše umění je na projevy citů bohatá, ať jde o tvůrce, nebo o obecenstvo.
Pamatuju, jaké rozpaky panovaly po roce 1945 v československé hudební dramaturgii stran uvádění některých dávno mrtvých klasických skladatelů, a to jen proto, že byli Němci.
Izraelští filharmonici zařadili Richarda Wagnera na repertoár teprve desítky let po válce. V zemi o to probíhal rozhořčený spor předtím i potom.
Nejsou to nelogické průměty citů do kulturní oblasti? Byl nejen pochopitelný, ale i oprávněný oficiálně posvěcený izraelský hněv na německého hudebního génia? Vždyť se dá věcně těžko odůvodnit tím, že mu nacisté vybudovali posmrtný úřední kult, nebo tím, že ve svém rasově zabarveném komentáři požáru jednoho vídeňského divadla zalitoval, že neuhořel autor představení Jacques Offenbach a jeho obdivovatelé v hledišti.
Může být hudba, dokonce hudba absolutní, interpretována jako politikum?
City plynoucí z kladné odpovědi na tuto otázku rozhodně nevyznávám.
Předpoklady umělecké spolupráce
Jakou úlohu mohou hrát politické city při umělecké spolupráci?
Ptám se konkrétně: Pracují-li na společném díle dva tvůrčí umělci, dá se velmi často předpokládat, že si rozumějí lidsky i profesionálně a respektují veškeré své emoce, pokud se v tom směru plně neztotožnují. Je tomu u výkonných umělců jinak?
Přípravu koncertu si jako laik obecně představuju tak, že sólista nejprve pracuje zvlášť, na koncepci se domlouvá s dirigentem a pak se s ním a s orchestrem sejdou na zkouškách. Vnitřní předpoklady spolupráce mohou vypadat i takto: pianista, houslista nebo zpěvák si například o Herbertu von Karajanovi myslí soukromě buď to, že měl emigrovat, postavit se veřejně proti režimu, a ne koncertovat, a tím nepřímo rozmnožovat jeho slávu, nebo že se velký dirigent naopak choval za nacismu konsekventně a nelze mu po žádné stránce nic vytknout, anebo se politickým kontextem Karajanova životopisu vůbec nezabývá. Jestli však dostane nabídku ke společnému vystoupení, rozhoduje o ní v každém případě jen vyhlídka, že sólistovým partnerem bude Mistr, jehož taktovka vede spoluúčinkující k nejlepšímu možnému výkonu a umělecky je obohatí.
Strohé oddělování tvůrčích umělců od umělců takzvaně výkonných neuznávám. Vím, že úzká osobnostní vazba vzniká mezi těmi i oněmi, znám i její konkrétní příklady, a zároveň jsem si vědom toho, že se umělecká spolupráce může bez takového předpokladu obejít, a přitom přinést vynikající plody. Pro obojí umělce však může (a nemusí) platit vymezení, jaké pro sebe pokládám provždy za závazné: nedokázal bych spolupracovat s rasistou, xenofobem, stoupencem vyhlazovacích praktik nebo podporovatelem násilného řešení společensky konfliktních situací. Vyhýbám se takovým lidem a oni se dozajista vyhnou mně.
Tím však pro mě končí přesah politických citů do lidských a pracovních vztahů. Netuším například, jak konkrétně politicky smýšlí a cítí můj kamarád Miloš Štědroň. Usuzuju, že pro násilí, autoritativní režimy a diktatury neplane. V jednom rozhovoru pro noviny řekl, že mé politické názory ponechá stranou. Lze z toho vyvodit, že s nimi nesouhlasí. Nikdy jsme spolu o nich nemluvili a počítám s tím, že to tak zůstane i napříště. Zmiňuju se o tom jen proto, abych dal najevo, jak zanedbatelné téma to je pro naši společnou tvorbu a naše přátelství. Stejně nepodstatné je pro mě i to, že odbyl gesto finské zpěvačky mávnutím rukou: Vždyť Gergijev je obr.
Co je dovoleno obrovi, je dovoleno každému
Valerij Abisalovič Gergijev je ve sféře politických citů doma. Ač původem Osetinec, uspořádal už před časem koncert na podporu Putinovy kavkazské politiky. Nedávno v dopise vedení Mnichovské filharmonie, za jejíhož šéfa byl letos designován, uvedl, že je nejen hudebník a dirigent, ale i Rus spjatý se svou vlastí. Respektuje svůj lid, jeho tradice a životní zásady, které jsou pro ruský lid důležité a liší se od principů vyznávaných na Západě. Tento respekt se týká i dodržování tabu, která na Západě už mnoho let neplatí.
Sepětí s rodnou zemí a respekt k lidu zřejmě pojímá jako identifikaci s většinou a s vládou, která je u moci.
I když mám na politiku prezidenta Putina silně kritický názor, ctím právo jeho proslulého stoupence na citový postoj veřejně schvalující prezidentovy politické a mocenské (ne)způsoby. Stejně však chápu, když jej jako reakci na dirigentovy city projevila Karita Mattilaová. Je možné jej nesdílet, podezírat, že nevyplynul z vnitřní nutnosti, a říkat si, že by našinec na jejím místě jednal jinak. Nic bližšího o jejích pohnutkách nevím. Přesto ji hájím proti apriorní předhůzce, že její čin byl nepatřičný nebo nepřiměřený.
Komentáře k článku: Spor o projev politických citů
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
