Srdce hoří jenom chvilku
Městské divadlo Kladno uvedlo Tolstého Annu Kareninu v adaptaci německého režiséra a dramatika Armina Petrase a režii Jakuba Šmída. Tisícistránkové společenské panorama Petras prohnal sítem svého poetického ostrozraku a vydestiloval z něj koncentrovanou dramatickou rozpravu nad krásou, krutostí i nepolapitelností lásky pro pouhých osm herců.
Zatímco si Anna (Diana Šoltýsová) a Vronský (Michael Vykus) po vášnivé noci vychutnávají společnou cigaretu, začíná Karenin (Jiří Š. Hájek, vpravo) pochybovat o věrnosti své ženy FOTO TOMÁŠ GLASBERGER
V centru pozornosti adaptace jsou tři milostné vztahy v různých stadiích vývoje či rozpadu, které si vzájemně nastavují zrcadlo. Propracovanou psychologickou a filozofickou rovinu Tolstého díla autor s překvapivou lehkostí zpřítomňuje v introspektivních monolozích, nezřídka psaných ve třetí osobě, které tvoří podstatnou část adaptace. Fabule ustupuje do pozadí ve prospěch ponoru do myšlenkových pochodů a prožívání postav s důrazem na rozdílné představy o lásce, věrnosti, odpuštění i podobách rodinného štěstí. Na jednu skutečnost je tak – mnohdy i v rámci jediné scény – nahlíženo z více úhlů pohledu.
Jakub Šmíd vzal tento atribut textu do hry a ve spolupráci se scénickým výtvarníkem Petrem Vítkem vytváří vizuálně ohromující, metaforické obrazy, jejichž prostřednictvím se zhmotňuje vnitřní svět postav. Místy nechává Šmíd jednotlivé toky myšlenek zaznít dokonce paralelně a zvýrazňuje tak propastné rozdíly mezi představami mluvčích.
Výpravné kostýmy Martina Chocholouška do inscenace v detailech vnášejí ruský kolorit, aniž by sklouzávaly ke zbytečným klišé, nejsou svázány s žádnou konkrétní dobou, v případě uniforem či plesových šatů působí až trochu pohádkově, snově. Ostatně tvůrci Petrasovu dramatizaci důsledně zbavili anglicismů a dalších slov, která explicitně odkazovala k dnešku. Kladenské inscenaci nejde o aktualizaci známého příběhu, ale o jeho povznesení na jakousi archetypální úroveň.
Postavy jsou lapeny ve sterilním prostoru obloženém bílými kachličkami připomínajícím mrazák, s větracím zařízením se zdířkami ve tvaru vločky a horou sněhu v zadní části. Mohl by symbolizovat ledovou pustinu lidské duše, v níž je takřka nemožné zažehnout jiskru milostného citu. Při návalech vášně či vzteku se aktéři zchlazují kousky ledu, které musí nejprve vysekat z velké kostky na servírovacím stolku, a když Anně zemře nemanželská dcera, sype do kočárku sníh. I z šansonů zpěvačky ukrajinského původu Valentiny Shukliny na hudbu Davida Hlaváče mrazí.
Všudypřítomný chlad jako by se propsal i do vyobrazení jednotlivých vztahových konstelací. Vášně je tu pomálu, herci emocemi spíše šetří, protože za ně mnohé vypoví režií a scénografií důmyslně zkonstruované symbolické obrazy, jež rozehrávají svými akcemi s pečlivou choreografií gest a pohybů.
Anna Polcrová a Kryštof Dvořáček se při roztomile nešikovných námluvách Levina a Kitty dokážou vyhnout stereotypnímu vyobrazení naivního pohledu na svět. Dolly Lenky Zbrankové je ztělesněním pokory i nositelkou zralé ženské moudrosti, zatímco jejího manžela, nevěrného Stivu v podání Marka Pospíchala, krize středního věku degradovala na bezohledného, nevybouřeného rozervance. A svobodomyslná a neodolatelně bezprostřední femme fatale Anna jako by ve ztvárnění sošné Diany Šoltýsové spíše než fešného, ale duševně poněkud plochého Vronského (Michael Vykus) milovala svou představu bezpodmínečné, vášnivé lásky nesvázané konvencemi, již jí zásadový, uzavřený, a přesto milující politik Karenin (Jiří Š. Hájek) nikdy nemohl poskytnout. Anna a Vronský se poprvé milují příznačně v sauně a poté si společně vykouří cigaretu, která funguje jako další – nikoli poslední – zdařilý symbol: při prvním setkání na nádraží Vronský Karenině úslužně shání zapalovač, ačkoli je sám nekuřák, této neřesti však posléze propadne stejně jako Anně. Sauna ale postupně vychládá a plamen vášně pomalu, ale jistě zadusí trápení, zejména Annin stesk po synovi i tíživé vědomí odpovědnosti za vztah, který je společností odsuzován. Osudová láska? Ale kdeže, každá cigareta hoří jenom chvilku…
Kladenská Anna Karenina není inscenací o lásce, ale o neschopnosti dlouhodobě a nepodmíněně milovat.
Městské divadlo Kladno – Lev Nikolajevič Tolstoj a Armin Petras: Anna Karenina. Překlad Petr Štědroň, režie Jakub Šmíd, dramaturgie Kristýna Čepková, scéna Petr Vítek, kostýmy Martin Chocholoušek, hudba David Hlaváč. Premiéra 11. prosince 2021 (psáno z reprízy 13. prosince).
Komentáře k článku: Srdce hoří jenom chvilku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
