Srpen v České televizi s otazníkem
Co do kvantity témat souvisejících s půlstoletým výročím „bratrské internacionální pomoci“ Československu ze srpna 1968 nelze České televizi nic moc vyčítat. Veřejnoprávní televize zde plnila své poslání, seč jí síly stačily, a to ve všech dostupných žánrech a formátech.
Rozdrcení pražského jara FOTO ARCHIV ČT
Od standardní publicistiky na ČT 1 (168 hodin, Reportéři, Události), která „srpnové“ téma zdařile reflektovala i v září, od dokumentů na ČT 2 (Ostravské jaro 1968, 1968mm) přes hraná dokumentární dramata (Sedláčkovo-Kosatíkovo České století – „srpnový“ díl Musíme se dohodnout, vše 20. srpna) či přes výmluvné, padesát let staré reportážní retro dokumentující průběh osudového dne z pohledu tehdejší televize hodinu po hodině, či dokonce minutu po minutě (sedm průběžných vstupů cyklu Dnes před padesáti lety, 21. srpna, ČT 1) až po starší i novější snímky hrané.
Začalo to vlastně už 18. srpna na ČT 2 historickým filmovým dramatem Costy-Gavrase podle Artura Londona Doznání, v němž spíš než sporná historická fakticita zůstává nejcennější kvalitou výkon Yvese Montanda a jeho partnerky Simone Signoretové v hlavních rolích. Proti tomu šel – respektive vkrajoval se do něj – na ČT 1 nejpříšernější opus těch dnů, diletantsky napsaný, režírovaný i sehraný česko-rakouský film Krycí jméno Holec (2016), velmi nevěrohodná a pro pamětníka co do základních dobových reálií zkreslená rehabilitace rakouského agenta Zilka/Holce. Pokračovalo to v dalších dnech přece jen utěšeněji. Především i po dvou desetiletích živým a možná životním evergreenem Jana Hřebejka Pelíšky – o to větší byl kontrast k uměle roztažené, melodramaticky rozbředlejší „prehistorii“ příběhu v podobě nové série Zahradnictví (všechno je však relativní: ve srovnání s čerstvou řadou červenoknihovního etiketního švindlu, který na veřejnoprávní TV prostě nemá co pohledávat, pseudohistorické První republiky, je seriál Zahradnictví hotovým filmově-televizním majstrštykem).
Premiéru měl také koprodukční snímek Laca Halamy Dubček, poněkud schematický pokus o portrét významné osobnosti srpnových událostí FOTO ARCHIV ČT
Následoval možná vůbec nejambicióznější opus: původní, ryze autorský, hojně diskutovaný osmdesátiminutový dokumentární esej česko-ukrajinské režisérky Anny Kryvenko Můj neznámý vojín (ČT Art 19. a 20. srpna). Opus poněkud sebevědomě a bombasticky avizovaný jako „unikátní“ pohled na srpen ’68 „z druhé strany“ (rozuměj ze strany okupačních vojáků), opus pohotově veřejně uvedený i mimo TV (Kasárna Karlín, Nová scéna atd.). A díky šikovné produkci má být film zakoupen do českých veřejných škol, kde bude coby učivo ovlivňovat jako „správný“ a „vyvážený“ pohled na historii další generace, vybavené vším možným až na, obávám se zvláště v tomto případě, schopnost kritického myšlení. A nedivme se vší té marketingově naprogramované slávě, když produkt už dopředu zaštítily tak velevážené instituce jako Eurimage, FAMU, Státní fond kinematografie, ministerstvo kultury atd. atd. Jen závěrečné titulky s poděkováním těmto a dalším institucím a kmotrům, nemluvě o snad stovkách, nikoli desítkách rozličných profesí a jmen podílejících se na finálním tvaru výrobku, byly snad nejdelší v historii ČT. Možná byla tato opulentnost dána tím, co bylo na filmu nejcennější, totiž opravdu nezvyklým množstvím unikátních autentických záběrů z ulic obsazených měst, pražských i mimopražských, záběrů převzatých režisérkou z Krátkého filmu, Československé televize, Národního filmového archivu, Studia Barrandov apod. Vesměs šlo o známé i úplně neznámé záběry po zuby ozbrojených, leč vyplašených sovětských vojáků a rozčileně debatujících občanů, ozbrojených toliko argumenty a povinnou znalostí ruštiny, mezi nimiž ne a ne najít kontrarevolucionáře (scházely ovšem detailnější záběry krví zbrocených vlajek a zejména stále rostoucí počty obětí sovětské okupace, jen v srpnu 137, celkově přes 400 mrtvých, stejně jako – nejsou-li záběry, pak je alespoň slušnost je vyjmenovat – osmi protestujících hrdinů z moskevského Rudého náměstí. Dokumentaristka Kristýna Vlachová mě upozornila, že jsou do záběrů ze srpna ’68 nečistě vmontovány záběry ze srpna ’69. Tím ale veškerá sláva snímku končí. Jeho přidanou hodnotou totiž je, že se narcistně a až grafomansky vzhlíží sám v sobě, většinou v žánru „můj deníčku“ (K. Vlachová). Režisérka se ráda předvádí v lyrických záběrech, ať už u mořského příboje, nebo coby silueta běžící nočním lesem, vypravuje o svém studiu a stěžuje si na Pražáky, že nerozpoznají její ukrajinštinu od ruštiny. A především objevuje, že její prastrýc, který také „osvobozoval“ Prahu, několik let poté spáchal sebevraždu. Místo podrobnějšího vhledu do tohoto příběhu Kryvenko v nekonečných záběrech, jako z politického školení na vojně, ukazuje těžký výcvik sovětských vojáků, přísahu, plížení-plazení, překonávání překážek na opičí dráze. A oč méně mluví o českých obětech okupace, o to více – bez jakéhokoli kontextujícího komentáře, lokalizace místa i okolností činu – hovoří o oběti sovětské, o manželce slovenského kolaboranta, již, svlečenou donaha, naše zlotřilé obyvatelstvo hnalo ulicemi při údajném pouličním lynči. Čte přitom z blíže neurčených soudních protokolů (zapomene dodat, že soud tvořili sovětští poradci a že někteří z domnělých „pachatelů“ si za tuto výtržnost, překvalifikovanou na teror, odseděli devět let). Koho to zajímá, nechť si přečte později zfilmovanou prolhanou hru patrona kolaborantů Vojtěcha Trapla – a jestliže se přitom nepozvrací, pak mu gratuluji ke znamenitému žaludku…
Komentáře k článku: Srpen v České televizi s otazníkem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
