Osiřelý domeček pro panenky
Kdo by chtěl hru bez happy endu pranýřující pověstný americký sen?, ptali se divadelní kritici v roce 2007 před světovou premiérou hry Srpen v zemi indiánů Tracyho Lettse. Slavné tažení na Broadwayi i na evropských scénách však vyvrátilo jejich domněnky. Není divu, že se brzy poté – v roce 2009, hry chopil Michal Dočekal a uvedl českou premiéru v Národním divadle. Představitelka hlavní role Kateřina Burianová posbírala za svůj výkon veškerá česká divadelní ocenění.
Monika Švábová (Violet Westonová), Jakub Zindulka (Deon Gilbeau) FOTO PAVEL KŘIVÁNEK
Nyní jako třetí premiéru v sezoně hru uvádí činohra plzeňského Divadla J. K. Tyla v režii nové umělecké šéfky Natálie Deákové. Společně s dramaturgyní Klárou Špičkovou text vykládají především jako příběh patologického rozkladu rodiny a zbytečně nerozehrávají mystický duch prérií, uprostřed nichž stojí rodinné sídlo Westonových. Nezobrazují kulturní rozdíly mezi potomky původních obyvatel kraje, Čejenů, které ve hře reprezentuje indiánská dívka Johanna najatá na zaopatření domu, a potomky nových osadníků – všech zbylých hrdinů. Důraz na linii rodinných vztahů slouží k snazší identifikaci diváků s postavami a je patrný i u výtvarné stránky inscenace.
Kostýmy akcentují protiklady – současné, elegantní mají ti, již vcházejí do domu Westonových z venkovního světa, postavy uzavřené mezi čtyřmi stěnami jsou oblečeny ledabyle, „podomácku“. Příchozí, nejprve upravení lidé, se postupně proměňují v ušmudlané a unavené tvory, což je nejpatrnější u jedné ze sester – Barbary Fordhamové (Apoleny Veldové). Domáckost podtrhávají také plyšové papuče. S tygřími vzory nosí nemocná a na lécích závislá matka Violet v podání nepřehlédnutelné Moniky Švábové. Snaží se totiž zachovat krok s módou, na rozdíl od svého manžela Beverlyho (Pavel Pavlovský), který dřepí v úvodní scéně na kožené sedačce v tvídovém saku a manšestrácích a hází do sebe jednoho panáka skotské za druhým. Vyhlíží přitom jako zkamenělé memento rodinné historie plné alkoholismu, narkomanie a především neporozumění.
Intimitu vzpomínek, pietní lpění na starých časech ctí i scéna. Lukáš Kuchinka vybudoval na jevišti funkční průřez domu a vytvořil tak několik potenciálních dějišť. Z pohledu diváka vypadá model v reálné velikosti jako domeček pro panenky, v němž nechybí propracované detaily – různobarevné tapety, osvětlení, schodiště…
Přesně takový domeček byl snem mnoha malých holčiček. Možná měl být i snem třech sester, které v něm vyrostly a po letech se do něho vrací. Kdo by nevzpomenul na návraty do rodného hnízda, kde se při současné výšce tísní na palandách. I zde se v mikromístnosti s palandou a gaučem ukládá téměř padesátiletá Barbara s manželem a dcerou. Do dětského pokoje se ještě jednou vracejí i všechny sestry pohromadě, aby se poradily, co s nemocnou matkou. Což je tragikomický moment – tři dospělé ženy se zavřou do dětského pokoje a sdělují si svá tajemství jako malé holčičky.
Nejstarší zprvu rozhodná Barbara se chápe otěží, učiní několik pokusů situaci ovládnout, ale brzy pochopí, že nemůže uspět. Apolena Veldová zachovává komisní strohost, s ledovým klidem přistupuje k tomu, že její čtrnáctiletá dcera kouří marihuanu a manžel spí s o generaci mladší studentkou. Z rozhodného střetu s matkou avšak odchází jako zlomená žena. Andrea Černá hraje prostřední sestru Ivy jako křehkou obětující se bytost, která ale také zatoužila po vlastním životě a lásce. Z dívky, která přijala svůj osud, se proměňuje v odhodlanou ženu, která hodlá porušit společenský řád. Nejmladší Karen v podání Štěpánky Křesťanové působí jako lehkovážná koketa, což je však pouze maska. Inscenaci ovšem jednoznačně dominuje výkon Moniky Švábové. Její emoční sinusoidy, střihy z hysterie do věcných glos, vteřiny něhy střídající umanutost jsou excelentní. Také pánská část souboru předvádí precizní výkony – ať už Barbařin manžel Bill (Pavel Nečas), jehož dostihla druhá míza, či Karenin nápadník, frajerský floutek Steve (Martin Stránský).
Plzeňský Srpen v zemi indiánů čerpá především z velkého, strhujícího příběhu jedné rodiny, který na velkou scénu divadla J. K. Tyla rozhodně patří. Může se honosit především kvalitními hereckými výkony i hyperrealistickým výtvarným kabátem posilujícím často melodramatický rozměr inscenace.
Divadlo J. K. Tyla – Tracy Letts: Srpen v zemi indiánů. Překlad Julek Neumann. Režie Natálie Deáková, dramaturgie Klára Špičková, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Daniela Klimešová, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 14. prosince 2013. (Psáno z reprízy 17. ledna 2014.)
Komentáře k článku: Osiřelý domeček pro panenky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
