Stačí říct ano!
Moravské divadlo Olomouc se rozhodlo jako první činoherní premiéru letošní sezóny nasadit hru Ženitba slavného ruského spisovatele a dramatika Gogola. K režii přizvali Bogdana Kokotka, uměleckého šéfa polské scény Těšínského divadla. Ten v olomouckém divadle dříve spolupracoval již na režii Shakespearovy hry Něco za něco. A stejně jako v Něco za něco, i do Gogolovy grotesky obsadil do ústředních rolí dvojici mladých herců Kláru Klepáčkovou a Jiřího Suchého z Tábora.
Gogolova Ženitba se odehrává v ne přesně definovaném roce, ale nacházíme se zhruba na konci 19. století v nějakém ruském městečku. Ne již nejmladší dvorní rada Podkolatov (Jiří Suchý z Tábora) se z pobídky svého přítele Kočkareva (Petr Kubes) rozhodne oženit. Protože je však sám neschopný nějakou nevěstu najít, požádá o pomoc dohazovačku Teklu Ivanovnu (Naděžda Chroboková). Ta mu sežene nevěstu jako lusk – starou pannu Agátu. Jenže po chvíli Podkolatov zjistí, že není jediný, který se bude ucházet o Agátinu ručku, vedle něj se totiž objevu hned několik dalších nápadníků, třeba nikdy neutichající Žvanikin (Roman Vencl) nebo pan Nenažraný Jiří Nebenführ). Avšak po důvěrnějším seznámení s Podkolatovem dává přednost Agáta jemu a mohlo by se říct, že je ruka v rukávě. Jenže když tak vládní rada čeká v pokoji, až se nevěsta obleče do svatebního, tak ho je tak napadne, proč on se vlastně žení. Po dlouhém monologu přijde na to, že si nikoho brát nechce, a uteče oknem. Celý příběh se odehraje během jednoho dne pouze ve dvou pokojích: (prvně v pokoji dvorního rady a následně v salónu u Agáty) a v blíže neurčeném prostoru, který se nachází na cestě mezi dvěma domy.
Pro tuto příležitost vytvořil scénu hostující Krzysztof Małachowski, který se postaral i o kostýmy. Prostor jeviště orámoval třemi černými stěnami. V každé stěně byly umístěny jedny bílé dveře a v zadní části bylo umístěno navíc ještě dalších šest vstupů, které sloužily pro příchody a odchody ženichů a v první části také jako „výkladní skříně“, ve kterých se představovali nápadníci. Uprostřed scény ležel koberec, na kterém stál divan a stůl se židlí. Když se děj odehrával u Podkolatova, byla přes koberec a kanape natažena černá látka. Pro odlišení Agátina domu byla černá látka následně odklizena a nám se ukázal bílý divan na bílém koberci. V přední části jeviště bylo rozházeno uschlé listí, tento prostor sloužil jako přechod mezi jednotlivými scénami.
Kostýmy zapadaly do časového období děje hry. Obleky pánů nápadníků byly laděny do černobílých barev, Agáta byla po celou dobu oblečena do bílých šatů, které na konci pouze vyměnila nejdříve za noční košili a poté za svatební šaty. Jedinou barevnou výjimkou byl kostým Tekly Ivanovny v tmavě zelené, obohacen o červené doplňky, potom kostým Agátiny tety Ariny (Vlasta Hartlová) ve světle hnědé, Kočkarevův šedý oblek a šaty služky Duňaši (Vendula Fialová) taktéž světle hnědě barvy.
Klára Klepáčková působila až příliš „princeznovsky“… Zato Jiří Suchý z Tábora vytvořil svou postavu se vším všudy – podařilo se mu vykreslit znuděného vrchního radu především díky celé řadě grimas. FOTO ARCHIV DIVADLA
Režisér se rozhodl, jak jsem již zmiňovala, do hlavní role Podkolatova obsadit Jiřího Suchého z Tábora, jeho herecký protějšek v roli Agáty sehrála Klára Klepáčková. Mladé členy souboru nasadil do hlavních rolí především proto, že chtěl zdůraznit aktuálnost dnešního trendu „neženění“, který se netýká již starší generace, ale především lidí kolem dvaceti až třiceti let. Přestože v dramatu je oběma postavám již kolem čtyřiceti let. Ne v obou případech však byla volba zdařilá. Klára Klepáčková ve své roli totiž vyznívala až příliš „princeznovsky“, možná až mile. Když se řekne Agáta, tak se mi vybaví dobře živená omezená městská husička, která má ráda svůj pohodlný život. Zato Suchý vytvořil svou postavu se vším všudy – podařilo se mu vykreslit znuděného vrchního radu především díky celé řadě grimas nebo tempu řeči, které často protahoval. Pohybový projev omezoval jen do té míry, do které to bylo nutné. Z dalších hereckých projevů bych ráda vyzdvihla Romana Vencla v roli jednoho z nápadníků, který svými komickými výstupy dokázal rozesmát celé publikum. Velkou výhodou byla sehranost činoherního souboru, herci na sebe pohotově reagovali a tím vznikala i interakce mezi hledištěm a jevištěm. Diváci odměňovali vtipné výstupy smíchem, ba dokonce i potleskem během představení.
Kokotek se pokusil přiblížit hru současnému diváku, jedna již zmiňovaným obsazením mladých herců, ale také posunutím inscenace do vulgárnější roviny. Patrné to bylo dobře například ve scéně s židlemi – všichni nápadníci odešli a Agáta zůstává v pokoji sama. Postupně si zkouší všechny židle, každá z nich představuje mužský klín toho či onoho nápadníka a ona zjišťuje, který by jí přinášel nejvíce uspokojení.
Hra končí Podkolatovým útěkem z Agátina domu oknem. Zde se režisér na závěr rozhodl přidat ještě jednu scénu: v momentě, kdy se Agáta dovídá o útěku nastávajícího manžela, vybíhá ven ze dveří (dozadu jeviště, mezitím se zvedá zadní stěna), a tam, za doprovodu hudby a v modrém světle, bloudí. Jakýsi apokalyptický konec však po grotesce, kterou předvedl činoherní soubor, nezapadá do celkového zpracování, a tak vyčnívá.
V průběhu představení se pracovalo pouze s bílým, modrým a žlutým světlem, ne však podle nějakého zvláštního pravidla. FOTO ARCHIV DIVADLA
V průběhu představení se pracovalo pouze s bílým, modrým a žlutým světlem, ne však podle nějakého zvláštního pravidla. Žlutě byla scéna například nasvícena, když se hrálo v salónu u Agáty a modře na konci. V některých chvílích světlo akcentovalo pouze vymezený prostor, například místo, kde probíhá dialog mezi Kočkarevem a Podkolatovem na cestě mezi domem Agáty a dvorního rady.
Hudba Zbigniewa Siwka se objevovala v emočně vypjatých chvílích (při hádkách), ale také jako podkres pro nastolení idyly, kdy Kočkarev naznačuje Podkolatovi, jaké je to krásné být v manželství. Muziku bychom mohli popsat přídavným jménem pohádková, žádné konkrétní písničky nebo známé melodie, hudba navozující pouze nějaký pocit – radost, pocit rodinné idyly, vztek, smutek…
Je škoda, že režisér posunul hru do vulgárnější roviny, a tím se ji pokusil přiblížit dnešnímu divákovi. Z mého pohledu tím byla potlačena Gogolovská grotesknost, kterou nepodporoval ani přidaný „apokalyptický“ konec. Tato inscenace však byla postavena především na hereckých výkonech, které byly velmi zdařilé, škoda pouze nevhodného obsazení do role Agáty Klárou Klepáčkovou.
Hodnocení: @@@
Moravské divadlo Olomouc – Nikolaj Vasiljevič Gogol: Ženitba. Překlad Leoš Suchařípa, režie Bogdan Kokotek, dramaturgie Milan Šotek, scénografie Krzysztof Małachowski, hudba Zbigniew Siwek . Premiéra 12. října 2012, psáno z reprízy 30. října 2012.
Komentáře k článku: Stačí říct ano!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
