Staneš se pramenem vesmíru
Když jdete na inscenaci Ophelia’s Got Talent (Ofélie má talent) režisérky Florentiny Holzinger, kterou připravila v berlínské Volksbühne am Rosa-Luxemburg-Platz, ale festival PDFNJ na ni připravil výlet do Vídně, kde hostovala v obrovské klasicistní budově Volkstheateru z roku 1889, měli byste znát arabský mýtus o Ofélii a různé kulturní vazby a konotace tohoto jména. Na nich je celé dvouapůlhodinové opulentní dění postavené. Ale neznáte-li je, nevadí. Dění vás strhne tak, že všechny intelektuální vazby a interpretace klidně hodíte za hlavu.
Bůh moře Poseidon uzavře jednu z Ofélií do akvária FOTO NICOLE MARIANNA WYTYCZAK
Představení začíná příletem jakýchsi božích čarodějnic či spíš pop star. Vidíme je na plátně z – jakoby – přímého přenosu, jak vystupují z helikoptéry a vcházejí do budovy divadla. Vzadu na balkonu se rozevřou dveře a nahá performerka – napůl bohyně a napůl kapitán Hook z Petra Pana, v jehož typickém klobouku přichází a za nějž se prohlašuje – osvětlená bodovým reflektorem vstoupí do sálu. Odvážně kráčí mezi diváky, přeleze zábradlí do hlediště v přízemí a teatrálně vejde na jeviště.
V představení vystupují jen ženy a všechny zcela nahé. Pokud někdy použijí kostým, tak jen aby charakterizovaly nějakou postavu či situaci, případně aby – když se vznášejí nad jevištěm – si mohly připnout pásy, za které jsou zavěšené. Už to samo o sobě je fascinující a činí z inscenace cosi výjimečného. Napůl lascivního, napůl šokujícího a rebelského a především osvobozujícího – věřím, že nejen pro diváky, ale i pro performerky. Svou nahotou, svým jednáním deklarují: Jsme to my, ženy mnoha schopností, tužeb, tvarů a dovedností, a nemusíme se za sebe ani za svá těla stydět. Snesly jsme se z noční oblohy na toto jeviště, abychom předvedly naši show.
A je to show, až oči a uši přecházejí. Technologicky to převyšuje snad všechno, co jsem kdy v divadle viděl. Na jevišti je přes celou jeho šíři bazén (s vodou vysokou cca 50–70 cm), kde se postavy koupou, v pozadí obrovské akvárium stojící na vyvýšené konstrukci, kde se potápějí a my je můžeme sledovat i pod vodou. Po stranách jeviště a nad ním jsou umístěna obrovská – jakoby reklamní – plátna (obrazovky), která oslnivě září a na která se z kamer, různě poschovávaných či držených performerkami, promítají některé události (výtvarně působivé jsou například plavecké scény z ptačí perspektivy, do hlavy se vrývají přímé přenosy z fiktivního, ale realisticky zpracovaného porodu či ze sebepoškozování některé z performerek, občas vidíme záběry i ze zákulisí) a také titulky (hraje se občas v němčině, občas v angličtině). A na jevišti vpravo vpředu je ještě jedno velké akvárium, do kterého ve druhé půli bůh moře Poseidon jednu z Ofélií uzavře a ona je téměř do konce představení pod vodou utopená/mrtvá. Neptejte se, jak se co technicky odehrávalo, i já se občas o performerky a jejich životy obával.
Inscenace pracuje s mnoha pop-formami divadla, či dokonce televize, od konkurzu na soutěž Ofélie má talent přes vaudeville, muzikál až po nový cirkus, a také se symbolikou a mytologií vody, s ekologií, božstvím, šamanstvím, politickými postoji, feminismem, násilím, či dokonce se znásilňováním. S odkazy na různé mýty či hnutí MeToo. Semílá se vše dohromady, proměňuje a graduje způsobem, kdy ani na chvilku neodtrhnete zrak. Jako byste jeli po tobogánu, jako byste byli na koncertu riot grrrls, na představení Cirque du Soleil, na čarodějnickém sabatu, na produkci StarDance, antických dionýských oslavách či u krále slunce Ludvíka XIV. Nebo jako byste sledovali expresivní obrazy Oskara Kokoschky či nějaký film Tima Burtona či Kennetha Angera, jehož v programu citují. Hudba je divoká, agresivní, performerky a dění též. Krása se snoubí s ošklivostí, nízké s vysokým. Cituje se Goethe, Shakespeare, Heine, Rimbaud, Yeats, Schiller, a dokonce i čínský básník Li-Po.
Děj či příběh je nejasný a je třeba jej odhadovat ze situací a z atmosfér, které z jeviště prýští. Jednou jsou svůdné a eroticky vábné, jindy vaudevillovsky rozverné či pohádkově nevinné, často naopak fyzicky brutální, k nesnesení agresivní (vedle porodu a sebepoškozování sledujeme dokonce znásilnění jedné z žen ostatními živě přenášené kamerou na plátno nad jevištěm). Jindy oslavně suverénní, sebevědomě hrdé či provokativně výsměšné. Tématem je voda a její proměny. A konec je vizí ekologické apokalypsy. Když se postavy vrhnou žít zpátky v moři, sesype se na ně tisíce plastových lahví a moře je neobyvatelné. Bůh, který je zabil, je člověk a jeho technologie… Postavy se vracejí na pevninu, zmírají, odlétají zpět.
Mezi nahými performerkami jsou nejen fyzicky zdatné ženy, ale i liliputánka či dívka s Downovým syndromem. Jsou holohlavé i vlasaté, potetované i panensky netknuté. Každá je něčím výjimečná, jinak schopná. Nejen fyzicky – vidíme mnohá novocirkusová čísla na laně čí akvabelistické kousky –, ale i pěvecky, činoherně, kabaretiérsky. V jednu chvíli jsou vyzvány dívky z hlediště, aby se nechaly tetovat. A jedna se skutečně přihlásila… A ve druhé části se dokonce na jevišti objeví (do plavek oblečené) děti a k performerkám se přidávají. Vrcholem všeho je přílet skutečného vrtulníku (je bez vrtule, ta by se na jeviště nevešla, snesen z výše na lanech), kolem něhož jako na sabatu létají eroticky rozjívené bohyně a souloží s ním.
Když představení skončí, cítíte se jako protaženi leteckou turbínou. Bylo to vytržení, co jste zažili? Anebo kýč, který vás svou opulentností a erotickou provokativností strhl?
Byla to show, při níž se může dít cokoli, říká performerka v roli kapitána Hooka v úplném závěru. Odchází pryč tak, jako přišla. A jedno z děvčátek v plavkách při jejím odchodu zpívá písničku: Země, ty nes mě dál, nes dál to dítko své. Země, ty nes mě dál, zpátky do moře…
Byla to pohádka. Famózní divadelní pohádka se vstupy do freudovských podvědomí a živočišných světů a s odkazy na mýty mnoha dob a kultur, včetně té naší, euroamerické. Tělo i mysl osvobozující show. Bylo to parádní, očistné, svaté. Konečně jsem viděla představení, kde ženské tělo nebylo fetišem, ale ženy se chovaly naprosto svobodně, řekla jedna z návštěvnic cestou autobusem z Vídně zpět do Prahy. I já se při něm cítil svobodně a udržím si to v sobě dlouho.
Volksbühne am Rosa-Luxemburg-Platz, Berlín, Německo – Florentina Holzinger: Ophelia’s Got Talent. Koncept a režie Florentina Holzinger, dramaturgie Renée Copraij, Sara Ostertag, Fernando Belfiore, Michele Rizzo, Johanna Kobusch, scéna Nikola Knežević, sound design Stefan Schneider, hudba Paige A. Flash, Urška Preis, Stefan Schneider. Premiéra 15. září 2022 (psáno z uvedení v rámci PDFNJ ve vídeňském Volkstheateru 21. října 2023).
Komentáře k článku: Staneš se pramenem vesmíru
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
