Bezchybně a spolehlivě
(5. 5. 1932 Jilemnice – 14. 3. 2019 Praha)
Oslava padesátin Činoherního klubu (zleva L. Smoček, S. Zindulka a J. Somr) Foto archiv divadla
Se Stanislavem Zindulkou jsme se poznali patrně při přípravě nějakého materiálu pro Divadelní noviny, ale nejsem si tím stoprocentně jistý, mám dojem, jako bychom se znali odedávna. Scházeli jsme se v jedné kavárně v centru Prahy, on mi vždycky zavolal a domluvili jsme se na schůzce, které dávno už neměly pracovní, ale – smím-li to tak říci – přátelský ráz. Patřil k hercům, kteří nehovoří především o sobě, zajímal se vždycky o toho druhého u stolku, byl mimořádně empatický. Myslím, že tato jeho vzácná dispozice se odrážela i v inscenacích pro dva, v nichž pro mě jako diváka bylo jeho herectví zvlášť přitažlivé. Divadelnickou hantýrkou řečeno „partneřil“ s Blankou Bohdanovou v inscenaci Moje strašidlo v Činoherním klubu, v Kurasově Vražedném pátku pak se svým synem Jakubem a v Goldflamově Ředitelské lóži s Aloisem Švehlíkem v produkcích Divadla v Řeznické či s Matějem Hádkem v agenturním projektu Návštěvy u pana Greena. A že to byly – snad s výjimkou Goldflamovy laskavé hry – dialogy nesnadné, ba dokonce drastické.
Pan Stanislav ale také uměl dobře vyprávět anekdoty. Nejdříve se mě zeptal, zda znám tu či onu, až pak začal vydařenou miniaturu s neomylným timingem prezentovat. V očích se mu předem zajiskřilo tak, že už jeho radost vypravěče byla zárukou trefné pointy.
Nejintenzivnější zážitek s ním mi přinesl jeden dubnový půlden v roce 2017. Měli jsme domluvenou návštěvu plzeňského divadla Dialog, kde působí s formací Spodina jeho syn Jakub a kde pan Zindulka ztvárnil pod jeho režijní péčí hlavní roli v Ahlforsově komedii Iluzionisté. Čekal jsem na něho v blízkosti jeho bydliště, dorazil z generální zkoušky Smočkovy inscenace Birinského Tance bláznů v Činoherním klubu, s manželkou se pozdravil jen telefonicky, hned jsme nasedli do auta a uháněli na Plzeň. Řídil bezchybně a spolehlivě. A rychle. Na místo jsme dorazili s předstihem, aby se mohl zkoncentrovat na svoje vystoupení, při představení parádně vystřihl „hauptku“, po potlesku se brzy objevil už v civilu, rozdal několik autogramů, a jeli jsme nazpátek. A opět: řídil bezchybně a spolehlivě. A rychle. Nemlčeli jsme, naopak, konverzace přirozeně doplňovala jízdu. Bylo mu tehdy 84 let.
V loňském roce nevolal a já se začal obávat, že zákeřná choroba, která se na čas „zapouzdřila“, jak říkával, opět zaútočila. Zatelefonoval jsem mu sám před Vánoci. Mou obavu potvrdil, ale hovořil smířeně o tom, že jeho umělecká a životní cesta měla smysl. Aby ne! Ještě mi od něho přišlo – jako každým rokem – péefko, starosvětsky posílané poštou, na němž se na portrétních fotografiích většinou povzbudivě usmíval, na tom k letošnímu roku si přidržuje brýle a hledí kamsi do dáli. S příští zásilkou hrstky papírových přání to poslední Zindulkovo za sklem své knihovničky nevyměním, ale ani neodstraním.
Jan Kerbr
Komentáře k článku: Bezchybně a spolehlivě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
