Divadelní noviny > Rozhovor

Stanislav Zindulka: Lepší je utahat se než zrezivět

Se Stanislavem Zindulkou, doyenem Činoherního klubu, se čas od času scházíme v jedné kavárničce na kus řeči, přání vidět se a popovídat si vzniklo spontánně, na počátek našich setkání si vlastně přesně nevzpomínám. Mám dojem, jako bychom se znali déle, než tomu ve skutečnosti je.

Máte za sebou pořádný kus herecké cesty. Díváte se raději dopředu nebo dozadu?

Dívám se radši dopředu, ale přiznám, že v těchto dnech, kdy se mi blíží šedesátka – myslím tím léta na jevišti –, nutí mě to se přece jenom vracet. Vzpomínám třeba na nějakou roli, kterou jsem hrál, a říkám si: kdo ví, jak bych to hrál dnes. Na základě zkušeností, kterých jsem nabyl, si uvědomuji, že třeba i v takové, v níž jsem měl kdysi úspěch, toho hodně chybělo. A navíc, ve třiaosmdesáti člověk neví, jak to půjde dál, kolik sil mu ještě zbývá. Také si čím dál víc uvědomuji, jak se interpretace jedné hry může s dobou proměňovat. Některé vzpomínky na inscenace a role odplouvají v paměti kamsi do nenávratna, jiné se vybavují velice ostře a živě. A některé doslova září a prosvěcují celý náš herecký život.

Moji režiséři

Při těch ohlédnutích jistě vzpomínáte i na režiséry, s nimiž jste pracoval. V knize Moje cesta vlakem dětství a naděje věnujete dost místa osobnosti Milana Páska, jehož rozporuplnost je tu zobrazena velmi plasticky…

Když to hodnotím s odstupem a po letech, musím říct, že pro můj herecký vývoj měl Milan Pásek podstatný význam. Nikdo mě tak dlouho „neřediteloval“. Byl jsem s ním dvanáct let v Hradci Králové a pak ještě dvaadvacet v Brně. Po takové době spolupráce o člověku už něco víte. Udělali jsme toho hodně, a i když jsme spolu často nesouhlasili, k jehož cti budiž řečeno, že mi to nikdy zákeřně nevracel. Byl sice zarytý komunista, ale přesto, že jsem se před ním netajil se svými opačnými politickými postoji, mě nikdy neshodil. V kontextu českého divadla to byla mimořádná osobnost. Mrzí mě, že se o něm dnes vůbec nemluví, o mnohých se leccos dočítám, nad ním jako by se zavřela voda. To, že zmizel „v propadlišti dějin“, si nezaslouží. Divadlem žil, byl koncepční, měl invenci a smysl pro jevištní rytmus a také to, co dnes často na našich scénách postrádáme, smysl pro češtinu a jevištní mluvu. Plasticitu a bohatství jevištní řeči pěstoval, herce k tomu vedl a vlastně je to i učil. Nelze ani opomenout jeho úspěšné experimenty s tzv. pódiovým divadlem. Nějaký „vavřínový věnec“ či pamětní desku by si zasloužil. Myslím, že ve finále, kdy v divadle končil, dohlédl i svých vlastních chyb, včetně těch světonázorových. Byl velmi ješitný a toužil po tehdy udělovaných titulech, proto se asi i politicky angažoval. K jeho profesním dovednostem patřilo přirozeně i to, že dovedl najít v hercích, co sami netušili. Když mi nabídl Dürrenmattova Krále Jana, stavěl jsem se na zadní, že to nemohu hrát, a on oponoval: To musím vědět já, a ne ty. Dobrý režisér vidí herce zvenku a může lépe odhadnout jeho interpretační potenciál. Byla to ostatně jedna z mých nejúspěšnějších rolí. Pásek vlastně „lišácky“ prosadil Dürrenmatta na brněnské jeviště, když tu byl v klatbě. Napsal mu otevřený dopis, otištěný v Rudém právu, jak velmi nesouhlasí s jeho politickými názory, ale přesto si váží jeho předchozích pokrokových her, a my jsme pak na rozdíl od ostatních divadel v té době hráli Novokřtěnce, Fyziky, Návštěvu staré dámy i Franka V.

Vzpomínáte i na další režiséry jako důležité spolutvůrce své herecké kariéry?

Do Hradce spolu se mnou nastoupil tehdy také čerstvý absolvent Richard Mihula, já z DAMU, on z JAMU. Richard měl ve srovnání s Páskem talent spíš na komedie, měl bohatou fantazii, pracoval výborně s hercem, nejen, že dobře inscenace obsazoval, ale dovedl si vybrat spolupracovníky jako výtvarníka, choreografa či komponistu. Pod jeho vedením jsem ztvárnil svou první roli na profesionálním jevišti, Soběbora v Hadriánovi z Římsů. Následovala hlavní role v Rozovově hře Šťastnou cestu, hře sice sovětské, ale svou člověčí bezprostředností v podstatě nesovětské. Tyto role znamenaly můj šťastný vstup na hradecké jeviště. I Richard odešel, jako ostatně velká část souboru, s Milanem Páskem z Hradce do Brna, takže jsme spolupracovali i později. Také zde si připsal na své konto řadu nezapomenutelných inscenací, za všechny připomenu Nestroyova Lumpacivagabunda. Třetí režisér, významný pro formování mého herectví, na něhož nemohu zapomenout, byl Pavel Rímský.

Otec vinohradského herce Pavla Rímského?

Ano. To byl mimořádný talent, nikdy neudělal průměrnou inscenaci. Buď výbornou, nebo někdy i značně problematickou, nikdy však nudnou, obyčejnou. Měl jsem štěstí, že jsem hrál v těch vydařenějších. Nejvýraznější z nich byla Kohoutova hra August August, august. Ta mi seděla i v té elementární rovině, já po klaunech vždycky s obdivem šilhal, a pochopitelně i v rovině symbolické. Premiéru jsme měli v lednu 1968, když nastoupil Dubček, a hráli jsme ji i v době, kdy se sem přiřítili sovětští tygři. Reprízy pak byly v podstatě politickými manifestacemi, tím pádem byla inscenace později zlikvidována. Rímský mě obsazoval, byl jsem jeho herec a obsadil mě i do hlavní role Osbornova Komika.

Komika přeložil Milan Lukeš, kterého také ve své vzpomínkové knize jmenujete jako kamaráda z mládí…

Přijel na představení, viděl mě po dlouhé době hrát a svým typickým způsobem mě pochválil: Prosím tě, kde se to v tobě vzalo? To je nějaká náhoda… Na Rímského nemohu zapomenout, byl to režisérský workoholik, jen jednou ho dostali na dovolenou k moři, po pěti dnech sháněl letadlo nazpět, ležet na matraci a koukat se na mořské vlny ho neuspokojovalo, potřeboval pořád něco dělat. Měl jsem rád divadelníky, kteří šli za svou představou jevištního výsledku naplno a Rímský byl ze všech tří, které jsem jmenoval, v práci vlastně nejvášnivější a nejzaujatější. I to, co se mu nepovedlo, mělo vždycky nějaký ksicht a něco to sdělovalo.

Do Prahy za dalším angažmá

Pokračovalo vaše setkávání s invenčními tvůrci i po příjezdu do Prahy?

Angažmá v Činoherním klubu považuji za štěstí, setkání s Láďou Smočkem je nepochybně setkáním s největší režisérskou osobností. Měl jsem taky štěstí na to, že jsem v novém angažmá vždycky začínal se zajímavou a úspěšnou inscenací. V Činoherním klubu to bylo se Štolbovým Vodním družstvem, inscenací atraktivní a hojně navštěvovanou. Předtím jsem ovšem, během svého čtyřletého angažmá v Městských divadlech pražských a po jejich rozdělení a mém spočinutí v souboru divadla Ká, taky zažil zásadní setkání. Když jsem do Městských divadel nastoupil, pochopil jsem, že si budu muset počkat, bylo tam tak říkajíc plno v mém „charakterním“ oboru. Vlastimil Hašek, Ota Šimánek, Standa Fišer, Karel Augusta, Mirek Lipský. Dostal jsem tři záskoky, jimiž jsem se uvedl, ale pořád nepřicházel velký úkol. V Káčku jsem pak ovšem získal hlavní roli v Gardnerově hře Sbohem, lidi, kterou inscenoval americký režisér, herec a pedagog Gregory Abels. To bylo velice důležité setkání. On sice ne­uměl česky, asistenta mu dělal překladatel Jiří Josek, ostatně muž s velkým citem pro divadlo, ale já jsem panu režisérovi okamžitě porozuměl, přestože mluvil anglicky. Zřejmě jsem mu přinesl to, co přesně chtěl, vzpomínám na něho jako na jednoho z nejlepších, jaké jsem poznal. Nedovedu asi přesně specifikovat, v čem byla práce s ním jiná než s ostatními. Zkoušel decentně. Neoplýval sice velkým temperamentem, byl ovšem úžasně invenční a měl pedagogické schopnosti. Nechci se chlubit, ale inscenace byla evidentním úspěchem, i mým. Má role v té hře vyjadřovala moje životní krédo: lepší je utahat se než zrezivět.

Když se vrátíme k Činohernímu klubu, pracoval jste i s mladými kmenovými režiséry, Martinem Čičvákem, nevím, zda i s Ondřejem Sokolem…

S Ondřejem Sokolem jsem nikdy nedělal, ještě jsem se ve dvou inscenacích setkal s Ivo Krobotem, to byla práce solidní, ale nešlo o setkání mimořádné. Zajímavá ovšem byla spolupráce s Martinem Čičvákem, jeho první režií v Činoherním klubu byl Büchnerův Vojcek a já v něm dostal krásnou roli, totiž Doktora. Při přípravě tohoto titulu jsme si, myslím, porozuměli, dostal jsem pak velkou roli i v trilogii Suchovo-Kobylina Proces a vyvrcholilo to Mittererovým Mým strašidlem. Čičvák je temperamentní, přitom daleko méně osobní než ostatní režiséři, zachovává si trochu odstup, je sice suverénní, ale dá se s ním komunikovat. Často jsme určité věci viděli jinak a vzájemně jsme přistoupili na názor toho druhého, já na jeho a on někdy na můj. Časem jsem přišel na to, že leckteré okolnosti stavby role vidí správně režisér, někdy zase dal za pravdu mně, interpretovi. Byl pro mě až nepochopitelným způsobem demokratický, což si o něm ovšem někteří kolegové nemyslí. Myslím, že si vyhovujeme temperamentem.

V poslední době jste hrál v několika inscenacích, v nichž partneříte celý večer s jedním spoluhráčem…

Takové hry mám teď na repertoáru čtyři. Už nefunguju jako Řidič slečny Daisy, kterého jsem hrál s Alenou Vránovou v Ungeltu pod taktovkou Ládi Smočka, hraju ovšem zmíněné Moje strašidlo s Blankou Bohdanovou, v Rokoku hostuji v agenturních Návštěvách u pana Greena s Matějem Hádkem v režii výborného filmového režiséra Vladimíra Michálka, také mám na repertoáru Goldflamovu Ředitelskou lóži s Aloisem Švehlíkem v autorově režii v Řeznické. Goldflam tomu dal jen základní kontury a nechal nás dva svobodně hrát staré herce. Konečně jde ještě o Kurasovu hru Vražedný pátek s mým synem Jakubem, který ji nastudoval. Ta je také na repertoáru Divadla v Řeznické. Já si na syna jako na režiséra zvykl dřív než on na mě, zábrany vůči otci ztrácel poměrně pomalu.

Hrajete či hrál jste v těchto kusech nebožtíka, černocha, žida, dalšího žida a napůl nácka, starého herce…

Taky Turka, to je ovšem postava v Goldoniho komedii Impresário ze Smyrny v Činoherním klubu ve Smočkově režii.

Jak snadno tyto vyhraněné identity „střídáte“?

To je vlastně pro herce to nejzajímavější, ta odlišná tvář různých postav a typů, to, čemu se říkalo „převtělování“. Dá to zabrat, ale zároveň to vzrušuje a doslova přináší tvůrčí radost.

Převtělování

Co se týče Návštěv u pana Greena, vyprávěl jste mi jednou historku z hostování této inscenace někde mimo Prahu. Hrou prostupuje názorová konfrontace starého ortodoxního žida s homosexualitou mladšího příslušníka tohoto etnika…

Naše spolupracovnice zaslechla hádku dvou manželů o přestávce – pochopila, že jde o jejich syna –, otec říkal: Vidíš, jací oni jsou. Ji to zaujalo a protlačila se k nim po představení, kdy slyšela od téhož pána: Asi máš pravdu, já s tím klukem promluvím. V jednom dopise taky divák psal, že svého syna z těchto důvodů zatratil a že prý po našem představení pochopil, jak velkou chybu udělal a pracuje nyní na tom, aby se syn vrátil.

Ve své vzpomínkové knize uvádíte, že se menšinová sexuální orientace týká i vašeho mladšího bratra. Mělo to, vědomě nebo podvědomě, vliv na práci při přípravě této inscenace?

Myslel jsem samozřejmě i na to. Ale s tímto problémem jsem dávno vyrovnaný. Jsem v této věci tolerantní, pochopil jsem, že je to, jako kdybych se zlobil na černocha, že je černý. Jde prostě o danost, každý má svůj život a sexuální orientace jeho kvalitu či přínos pro druhé neovlivňuje. Oba hrdinové této hry mají vlastně podobný problém. Mladík se svou orientací narazí u rodičů a starý, který se k homosexualitě staví odmítavě a jen osobním setkáním dospěje k pochopení, odhaluje pak svoje pečlivě skrývané trauma, totiž, že si dcera vzala góje, nikoli pravověrného žida. Trampoty mladého kolegy vlastně přispějí k sebeuvědomění postavy, kterou hraji, a on se konečně rozhodne „nehodnou“ dceru přitisknout na svou hruď.

Dialogické jednání v Mittererově Mém strašidle vychází zase z poněkud děsivé komunikace mezi manželkou a jejím zesnulým mužem. Jejich vztah nebyl idylický…

Dramaturg Roman Císař mi přinesl hru a řekl: Máme pro tebe krásnou roli a skvělou partnerku, přečti si to. Když čtu nový text, v němž mám hrát, udělám si svátek. Sednu si s dobrým čajem nebo i kávou a dýmkou, snažím se od všeho odpoutat a věnovat se pouze textu. První dojem je nesmírně důležitý. Na to jsem byl upozorňován už na DAMU svou profesorkou Vlastou Fabianovou. Když jsem však četl Strašidlo, říkal jsem si: To snad ani nemohu hrát, takovou hrůzu, takovýho hajzla nechci. Scénář jsem zavřel a pak se mi to začalo v hlavě nějak převracet, znovu jsem to otevřel a znovu přečetl. Vždyť ono je v tom mnoho lidskosti, ti dva se měli rádi, měli však strašné životy. Laskavosti je nikdo nenaučil. Postupně jsem začal roztávat a říkat si, ono se to dělat dá a našel jsem v tom vlastně i poslání. Rostla chuť na zkoušení, jistě i kvůli Blance Bohdanové, po níž jsem léta toužil jako po herecké partnerce a s níž jsem dosud na prknech nestál. Dneska mohu říci, že tu inscenaci doslova miluju. Nikdo není černý ani bílý, má v sobě oboje, i když o tom třeba neví. A život s námi často mává proti naší vůli.

Člověk se může sám sebe až za­leknout…

…a ptát se, kde se to v něm vzalo. Lepší je, když na to přijde sám, protože s tím pak lze – i v životě – snáz pracovat. Dráždilo mě to a fascinovalo i přes mnohdy kruté scény. Text má ovšem i něžné prvky, třeba vzpomínku na první setkání obou manželů. Je tam láska, i když zdeformovaná. Žijete-li na hnojišti, smrdí, ale i nad ním někdy může rozkvést třeba šeřík.

Jak jste se vyrovnal s textem Benjamina Kurase, který režíruje váš syn? Připomeňme, že jde o zpověď nacisty, původně žida, který se ve službách zrůdné ideologie angažoval, aby zachránil svou dívku, odvlečenou do koncentračního tábora…

Když jsem to četl poprvé, říkal jsem si, zajímavé, ale něco jako by tam přečnívalo. V Řeznické mysleli na mě, režii nabídli synovi, jehož nějaké práce už viděli – já se ostatně domnívám, že má snad ještě větší buňky režisérské než herecké – a po několika pokusech s jinými herci v roli mého jevištního partnera ten úkol nakonec Jakub přijal sám. Hra je sice trochu vykonstruovaná, má však v sobě velký náboj. Jde v podstatě tak trochu o text pro rozhlas a Jakub tomu pomohl přidanými jevištními situacemi. Baví mě to a doslova strhuje i proto, že tento víc než rozporuplný hrdina má jako žid vlastně leccos společného i s panem Greenem. Ale jen v něčem. Je to výzva i radost hrát dva rozdílné židy.

Další příležitosti

Občas se objevujete i na filmovém plátně a v televizi. Bylo pro vás některé natáčení zásadní?

Zásadní byly v podstatě tři příležitosti. Josef Pumplmě v televizním se­riá­lu Vlak dětství a naděje podle krásné knihy Věry Sládkové, natočeném jedním z našich nejlepších filmových režisérů, Karlem Kachyňou. Dodnes to občas vysílají a zdá se, že moje postava žije v povědomí diváků. O tom, myslím, svědčí i moje nedávná nehoda, kdy jsem doma narazil hlavou na ústřední topení, bylo hodně krve a lékař ze záchranky se uvedl zvoláním: Srágorko (tak je oslovován hrdina seriálu svou partnerkou v podání Heleny Růžičkové, pozn. aut.), co nám to děláte? Nezapomenutelné pro mě bylo také natáčení Babího léta s mým kamarádem Vlastimilem Brodským, režíroval Vladimír Michálek. Naše přátelství s Bróďou bylo opravdu hodně hluboké. Nevěřím příliš na nějaká mystická spojení, ale když Bróďa skonal, něco se v tu chvíli ve mně zastavilo, hned jsem mu volal a dozvěděl jsem se, že před chvilkou padl ten osudný výstřel. Třetí krásné setkání bylo s Václavem Havlem při práci na jeho filmovém Odcházení. Panovala tam obrovská tvůrčí pohoda a neokázalá úcta k osobnosti tak mimořádné.

Máte čas chodit do divadla, sledujete třeba tvorbu mladších režisérů?

Snažím se a zajímá mě to, za poslední dva měsíce jsem viděl šest představení. Leccos nestíhám, ale zhlédl jsem několik inscenací nové party na Zábradlí a jejich tvorba rozhodně stojí za pozornost. Sice bych takové divadlo asi hrát nechtěl, ale má to styl, profesi, hereckou úroveň, koncepci i etiku. Jsem rád, že mají vyprodáno a držím jim palce.

Máte sklony smysl a výsledky své dosavadní práce nějak sumarizovat?

Ne vždy se všechno podařilo, to i při největší poctivosti a zaujatosti ani jinak nejde. Některou roli milujete, mluví vám z duše, a přesto se kýžený výsledek nemusí dostavit, a na druhou stranu se občas může i stát, že role, o jejímž významu máte jisté pochybnosti, vyjde náramně. Vždycky jsem na rolích dělal poctivě, mohu s klidným svědomím říci, že jsem svou hereckou práci nikdy neodbýval. I když jsme za minulého režimu hrávali hry, pro něž jednoznačně platí známé vulgární označení, přesto jsem se snažil z nabídnutých schematických rolí vykutat aspoň něco. Mohl bych si také říci, jsem šedesát let u divadla a něco se uzavřelo. Ten herecký kalup, co jsem v posledních letech měl, se promítl do množství práce, jaké má málokterý mladší kolega. Ale jsem tomu vlastně velice rád.

Přemýšlel jste někdy o tom, zda má herectví jako profese smysl? Naplnilo váš život?

Měnit bych nechtěl. Kdybych se narodil znovu a měl se rozhodovat, asi bych se rozhodoval stejným způsobem.

Jsem šťastný, že jsem mohl dělat tohle nádherné povolání, miluji je. Herectví si vážím, protože ze své celoživotní zkušenosti vím, že dovede diváka oslovit, ba i ovlivnit, často doslova strhnout a dát sílu. Jsme možná, jak se říká, jenom komedianti, ale zároveň jsem v hloubi duše přesvědčen, že jde o povolání ve své podstatě velice krásné, potřebné a důstojné.

Standa

Bude-li mít někdo pocit, že následující řádky jsou citově zabarvené, tak ano, jsou. Standu Zindulku mám rád. Jako kolegu, jako originální bytost, jako herce. Na herectví je neobyčejně vzrušující to věčné prolínání. Hercova temperamentu a charakteru, mozku a srdce, skutečné i demonstrované civilní tváře se zákrutami psychologie představované postavy. Nekonečné variace tohoto pronikání, jež ostatně stojí v základu hereckého umění, jsou mimořádně vzrušující, ať už je prožíváte velmi zblízka, či stojíte opodál jako tichý pozorovatel. Já takhle, zblízka i zpovzdáli, na Standu koukám málem celé čtvrtstoletí. Od chvíle, kdy se přišel se mnou poradit, a tenkrát jsme se sotva znali, zda má přijmout angažmá v Národním divadle, nebo vstoupit do Činoherního klubu. Jak vidno, dal tehdy na mě.

Nebudu psát o rolích, které v Činoherním klubu hrál. Spíš se mi chce psát o herci, který hrál bravurně divadlo tak, jak se obvykle hrává. A najednou se ocitl v prostředí, které po něm chtělo něco docela jiného. Nehrát, stručně řečeno. Renomovaný herec najednou dělal málem všechno špatně. Která ješitnost tohle unese? Neztropí scénu, neprchne naštvaně ze zkoušky, nepráskne všemi dveřmi, které divadlo má? A tehdy jsem začal Standu obdivovat. Trpělivě snášel nekonečné režijní připomínky, trpělivě zapomínal na léty prozkoušená gesta, mimiku, postoje, intonace. Jako by se znovu učil chodit a mluvit. Tuším, co všechno musel tehdy spolknout, čím se musel se zaťatými zuby prokousat. Nehnul ani brvou. Byl vlídný, usměvavý, klidný a neskutečně pracovitý. A pod rukama mu z brilantní rutiny vyrostlo moderní, přímočaré a konkrétní psychologické herectví.

Na tuhle lekci Standa asi nikdy nezapomene, stejně jako my nikdy nezapomeneme, jak velkoryse a velkodušně ji snášel. Na gentlemanství, které zloby a vzteky dokáže překonat vlídností a laskavostí. A to je vlastnost velmi mužná. Velký muž má šanci být velkým hercem. A tu šanci Standa využil beze zbytku. I když… Věřím, že mu jí zbývá ještě dost i pro další úkoly.

Vladimír Procházka

• Autor: Jan Kerbr
• Publikováno: 15. března 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Stanislav Zindulka: Lepší je utahat se než zrezivět

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ