Divadelní noviny > Kritika

Staré dobré divadlo malých forem (Nad tvorbou Kočovného divadla Ad Hoc)

Kočovné divadlo Ad Hoc v současnosti patří k nejzajímavějším autorským uskupením na poli amatérského divadla. A nejen toho. Jeho tvorba nabízí něco, co hranice tohoto typu divadla překračuje a co ji vřazuje (i přes určité přetrvávající limity) mezi profesionální produkce. Náleží k tomu vzácnému typu amatérských divadel, kterým se podařilo oslovit širší okruh diváků, než jaký se na tuto činnost běžně váže, a dostat se do obecnějšího povědomí. Svůj nový program, Kabaret proti nám!, stačilo divadlo Ad Hoc odpremiérovat krátce před začátkem koronavirové krize 7. března v pražském DISKu.

Z Jiráskova Hronova až do Českého rozhlasu

Počátky souboru spadají do druhé poloviny nultého desetiletí, kdy nejprve uvedl „hudební drama“ Námořnická balada (2009) a následně muzikál Broučci aneb Sen noci svatojánské, který kombinoval písně Beatles s textem Karafiátových Broučků a Shakespearova Snu noci svatojánské. Větší pozornost ale soubor Ad Hoc upoutal až v polovině následující dekády, a to zejména zásluhou účasti na amatérských přehlídkách, v roce 2014 s hudební inscenací Il Congelatore / Zmrazovač (prem. 23. září 2013) a o rok později s kabaretem S úsměvem nepilota (prem. již 1. dubna 2012). Vlnu zájmu spustil především ohlas na představení prvně jmenovaného kusu na Jiráskově Hronově – soubor ostatně s touto inscenací pravidelně jezdí po republice dodnes. (O úspěchu souboru vypovídá i to, že Český rozhlas natočil audiozáznamy obou inscenací.) Poté divadlo Ad Hoc uvedlo kabaret Nové TV (prem. 1. dubna 2017) a jako poslední již zmiňovaný Kabaret proti nám!

Jak patrno, kabaretní produkce tvoří současné těžiště tvorby souboru a Jan Duchek (autor scénářů i textů písní a vůdčí osobnost divadla) s Lukášem Habancem (hudba) je pojímají v tradičním, dalo by se říct až tradicionalistickém duchu. Jako pásma činoherních a hudebních výstupů s ponejvíce společenskokritickým zaměřením, jež se předvádějí v nekomplikovaném scénickém aranžmá i poněkud insitním hereckém provedení. Výstupy mají většinou parodizující ráz: činoherní využívají známých mediálních, nejčastěji televizních, formátů, jako je zpráva, reportáž, reklama, „chvilka poezie“; hudební kopírují oblíbené žánry typu lidová píseň, dechovka, romantický pop song a podobně. Ad Hoc vlastně pevně navazuje na staré dobré divadlo malých forem. Neakceptuje režijní „rozpínavost“ či rozvolňující postdramatičnost – sází na literárnost a prostý písňový formát. Svou stylovou čistotou se paradoxně stává tak trochu ojedinělým úkazem…

Obvyklá hudebně-činoherní rozkročenost souboru však, to je třeba zdůraznit, vykazuje jeden nepřehlédnutelný rys: produkce nachází pevnou oporu zejména v hudební složce. A to nejen z hlediska skladatelského, ale i instrumentálního a interpretačního. Hudební pestrost a nápaditost, aranžérská propracovanost a suverenita provedení tvoří právě ty faktory, které Ad Hoc pozvedají nad úroveň jiných amatérských těles.

Od legendárního operního Zmrazovače ke kabaretům

Tíhnutí souboru k hudebnímu typu divadla je patrné již od počátku jeho činnosti a nejúspěšněji se projevilo ve zmiňovaném Il Congelatore. Inscenace je postavena na divácky velice vděčném nápadu: na podkladu příběhu z mafiánského prostředí se odvíjí pásmo „přetextovaných“ populárních árií z různých oper. Princip přetextování není samozřejmě nový (vzpomeňme z popového ranku na Těžkýho Pokondra), od besídkových parodií však inscenaci odlišují dvě věci: nápadité „přetlumočení“ (které si například pohrává s fonetickými shodami originálního a „přeloženého“ textu skladeb) a profesionální způsob hudebního a pěveckého provedení. Bez těchto kvalit by Il Congelatore sotva dosáhl takového ohlasu.

Poté soubor nicméně na formát, v němž by hudební složka dominovala, již nenavázal a přiklonil se ke kabaretu. Proč se tak rozhodl, lze jen spekulovat: Chyběl nápad, jak to udělat? Nebyl dostatek času (netřeba asi zdůrazňovat, že Ad Hoc provozně funguje na amatérské bázi, členové mají svá stálá zaměstnání a divadlu se věnují ve volném čase)? Anebo se prostě Duchkovi a spol. zdá být kabaretní formát pro sebevyjádření nejvhodnější?

Kabaret přednosti souboru sice poněkud umenšuje, rozhodně je ale neruší. A lze říct, že odkaz na zdroj inspirace, který divadlo vložilo do názvu jednoho z kabaretů – S úsměvem nepilota –, je vlastně dosti případný. Kabarety Ad Hoc totiž mají v určitém směru opravdu blízko k tvorbě Jana Vodňanského a Petra Skoumala. I tato dvojice při téže pódiové jednoduchosti nacházela pevnou oporu nejen v textových hříčkách, ale také v poučené a nápadité hudbě. Právě ona – podobně jako u Ad Hoc – představovala pevný, „seriózní“ fundament jejich produkcí.

Teledystopie

Kabarety S úsměvem nepilota, Nové TV a Kabaret proti nám! mají hodně společného, v něčem se však i liší. Už jen proto, že mezi prvním a nejnovějším je osmiletý odstup a za tu dobu se toho doma i ve světě hodně změnilo; a tato skutečnost jako by se promítala i do kabaretů.

Ve volném sledu čísel pojmenovaném S úsměvem nepilota bylo možné využití televizních formátů přičíst na vrub spíš jen přirozené autorské absorpci toho, co k nám z okolí, ať už chceme, nebo ne, silně promlouvá. Nové TV a Kabaret proti nám! ovšem roli televize již cíleně reflektují a činí z ní – i při zachování rozvolněné kabaretní struktury – generální téma večerů.

V Nové TV se televize (televizní stanice) stává jednak bojištěm nejrůznějších vlivů, kterým se snaží – marně – přizpůsobit, a jednak prostředkem ovlivňování, či dokonce utváření reality. Nafukuje tuctovou zprávu do obřích rozměrů a tím zpětně působí na veřejné dění. Duchek a spol. zaostřují a zostřují pohled na věci, které se stávají naléhavými (a které byly třeba před lety jen předmětem posměšků na okraj): růst nacionalismu, fake news. Také hudební čísla se na této reflexi podílejí. Lukáš Habanec nabízí parodické variace široké škály hudebních stylů. Některé jsou jen „bezbolestným“ výsměchem kýči a stupiditě (jako například v případě sebedojímavého „chlapského“ songu), jiné ale působí skutečně zlověstně („vlastenecká“ dechovka).

V Kabaretu proti nám! jde Ad Hoc ještě dál. Kabaretní dění přesouvá do jakési nedaleké budoucnosti, dává mu dystopický ráz. Rámcem večera se stává „zábava v době upevněného autoritativního režimu“. Televize je místem, které má lidem především poskytovat „klid a pohodu“ – přesně tak, jak tomu bylo za normalizace. Ostatně k tehdejším produkcím typu Televarieté či Možná přijde i kouzelník se zde scénograficky či hudebně explicitně odkazuje. Vše je podřízeno „novým pořádkům“ – počínaje úporným bavičstvím dvojice věčně rozesmátých konferenciérů (a když jeden z nich začne pochybovat o pravdivosti informací, které divákům servíruje, je nemilosrdně odstraněn) a konče propagandistickým zpravodajstvím ve stylu budovatelských týdeníků padesátých let o nejrůznějších úspěších země.

Únava z žánru?

V případě Kabaretu proti nám! nelze ovšem bohužel ani přehlédnout, že Duchkovi s Habancem jako by poněkud vysychal zdroj inspirace, docházely jim nápady. Všiml-li si Michal Zahálka v recenzi jednoho z kabaretů, že Duchkovy texty jsou nejsilnější v detailu, v bokem hozené slovní hříčce či v jediném verši písňového textu, zde jako by jejich pádnosti a originality ubývalo a nápady se opakovaly; a naopak jako by přibývalo pouhého slovního hračičkaření až komunální zábavnosti a byl vidět i jistý příklon k intimnějším záležitostem. Duchkův útok na společenská témata není vlastně ani tak veden prostřednictvím jednotlivých skečů, jako spíš skrze průběžné vstupy konferenciérské dvojice, které ale působí až příliš proklamativně – trčí z nich, co chce autor na adresu některých věcí říct. I Habancova hudba jako by ztrácela na pestrosti a držela se hlavně – byť kompozičně nadále velmi propracovaně – mainstreamového žánru. Opravdu údernými čísly jsou jen „folklorní“ píseň o Podještědí a single song o „octu“.

Možná jde u Duchka s Habancem o vcelku pochopitelnou „únavu z žánru“ (kdy je potom snad i lepší počkat, neobjeví-li se nějaký nový generální nápad odjinud). A možná už třeba taky tvůrčí usilování zamířilo poněkud z vrcholu… Čas napoví. K těm autorským divadlům, jako jsou například Nejhodnější medvídci, Depresivní děti touží po penězích nebo Vosto5, která vzešla z lůna amatérského divadla a na čas či i natrvalo toto teritorium překročila, se však Kočovné divadlo Ad Hoc již přiřadilo.

Kočovné divadlo Ad Hoc, Praha – S úsměvem nepilota. Scénář a texty písní Jan Duchek, hudba Lukáš Habanec, režie kolektiv. Premiéra 1. dubna 2012.

Kočovné divadlo Ad Hoc, Praha – Il Congelatore. Opera mafia o třech dějstvích. Libreto Jan Duchek, dirigent a hudební nastudování Lukáš Habanec, scénografie a kostýmy Anežka Habancová, režie kolektiv. Premiéra 23. září 2013.

Kočovné divadlo Ad Hoc, Praha – Nové TV. Scénář a texty písní Jan Duchek, hudba Lukáš Habanec, režie kolektiv. Premiéra 1. dubna 2017.

Kočovné divadlo Ad Hoc, Praha – Kabaret proti nám! Autor Jan Duchek, hudba Lukáš Habanec, režie kolektiv. Premiéra 7. března 2020 v Divadle DISK.

• Autor: Martin J. Švejda
• Publikováno: 28. dubna 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Staré dobré divadlo malých forem (Nad tvorbou Kočovného divadla Ad Hoc)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ