Stárnoucí půvaby maďarské hry
Dramaturgie Městského divadla ve Zlíně se v této sezoně vyznačuje zvýšenou mírou opatrnosti, proto nepřekvapilo, že jako poslední premiéru nasadila Örkényho Kočičí hru. Asi nejpopulárnější maďarská hra minulého století se od počátku sedmdesátých let zabydlela i u nás – vedle notoricky známé a slavné inscenace Národního divadla s Danou Medřickou a Vlastou Fabianovou viděli Kočičí hru diváci takřka všech českých regionálních scén. V posledním desetiletí však zájem o titul přece jen opadl. Snad se poetikou úsměvné laskavosti a svou – řekněme – hořkosměšně dojemnou „člověčinou“ již přežila a těžko odolává nástupu drsné a efektní dramatiky. Ale mohou tu být i důvody jiné. Motiv „krásného života“ v socialistickém Maďarsku v kontrastu s pobýváním v emigraci na Západě je sice vedlejší, ale nepřehlédnutelný, a zanechává hořkou pachuť. A hlavně má Kočičí hra blíž k rozhlasu než k divadlu: jak svými dlouhými monology, tak rozhovory probíhajícími ponejvíce formou telefonátů a dopisů.
Romana Julinová (Miška) a Milena Marcilisová (Erži) FOTO RADEK VALERIÁN
Vyrovnat se s úskalími textu se ve Zlíně pokusil poslední dobou pravidelně hostující Jakub Nvota. Napomohla mu jednoduchá a přitom účinná scéna, kterou navrhl Tomáš Rusín jako trojúhelný prostor bytu Erži Orbánové, jehož vysoké, silně zašlé stěny člení dveře v ose, rozměrné okno s dřevěnou roletou a protilehlý světlík. Prostorná místnost je metaforou Eržina omšelého, ale přeci obyvatelného světa, který hrdinka neopouští a v „mentálním“ smyslu opustit ani nemůže. Jen tam se může všechno odehrávat – včetně návštěvy koncertu či kavárny. To k Erži, do jejího světa, vstupují ostatní postavy, přítelkyně Pavla, pěvec Viktor, dcera s manželem i sestra Gizela dlící reálně v bavorském exilu.
Režisér v tomto prostoru rozehrává jednotlivé situace, jejichž nedramatický průběh postihuje rozmístěním postav do různých koutů jeviště, jako třeba ve scéně domácích příprav na koncert. K vystižení vztahů užívá také příhodných náznaků a zkratek (listování v knihách při obědě dětí s matkou, pošilhávání po hodinkách a zívání na koncertě Viktora Molnára). Působivý je i motiv projekce fotografie mladých sester – když zažloutlý snímek v samém závěru „oživne“, děvčata ze záběru odběhnou a zůstane jen dlouhá polní cesta mizící za obzorem. Dojem prchavosti života se tu prolíná s věčností jeho návratů. Přes všechnu ctihodnou snahu je však tříhodinová inscenace únavná a statická.
Mnoho na tom nemění ani respektabilní herecké výkony Mileny Marcilisové jako Erži, Jany Tomečkové – její invalidní sestry Gizely, Heleny Čermákové coby přítelkyně Pavly, Romany Julinové v roli neprůbojné sousedky Myšky či Ivana Řeháka v úloze stárnoucího pěvce Viktora Molnára. Zlínskou Kočičí hru lze označit za ukázku poctivého středního proudu českého regionálního divadla.
Městské divadlo Zlín – István Örkény: Kočičí hra. Překlad František Stier, Ida de Vries. Režie Jakub Nvota, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková, hudba Andrej Kalinka, dramaturgie Vladimír Fekar. Premiéra 5. března 2011.
Komentáře k článku: Stárnoucí půvaby maďarské hry
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
