Starý dobrý piroh
První příklad je vidět v Ústí nad Labem, kde nastudovali Dona Quijota – balet, který dnes patří do top ten nejuváděnějších tanečních děl 19. století. Odpočinkový kus s hudbou Ludwiga Minkuse, jdoucí nekomplikovaně pod nohy a vyprávějící úsměvnou historku, kterak se podaří přelstít hospodského Lorenza, jenž chtěl svou dceru Kitri bohatě provdat, ale nakonec nevěda požehnal sňatku s jejím milým, chudým holičem Basilem. Postava Dona Quijota tomu dělá jenom legrační, duchem nepřítomnou stafáž. Klasiku založenou na řadě efektních a technicky obtížných sól a temperamentních sborových tanců nastudoval v tradičním duchu šéf baletu Vladimír Nečas. Pro soubor to byla výzva. Někteří tanečníci zvládají technické finesy na hranici svých možností, nešly přehlédnout nedotažené skokové pasáže, poskakování a „stěhování“ při piruetách. Jenže před takovými dvěma, třemi dekádami by i takto solidní interpretace velké klasiky v malém regionální souboru byla raritou. Pavel Enekeš jako Basil a Margarita Pleškova v úloze Kitri maskují drobné nejistoty temperamentem a vervou; hlavním postavám druhého plánu – Espadovi Vladimira Gončarovova a cikánce Merdcedes v pojetí Jany Jandorové pak vedle divokého naturelu nechybí ani čistě taneční suverenita. U menších sól to už taková sláva nebyla – unyle zatančený výstup květinářek Márií Pánkovou a Vladimírou Podhornou zcela postrádal synchron a Jaroslav Melichar mimickou roli Kitriina otce jenom odchodil.
Ústecký Don Quijote je po všech stránkách neobjevná, ale poctivá inscenace, v níž se nijak znatelně nekrátilo, nešetřilo se na výpravě ani na orchestru. Banální? V českém regionálním baletu spíš mile překvapující!
Ruská zmrzlina s kečupovým přelivem
Příklad druhý. Čajkovského – Petipova Spící krasavice patří mezi baletní feérie s nespočtem variací, pas de deux a divertiment. Pohádka, která se převypráví za pět minut, trvá v plné verzi baletu tři hodiny čistého času. To je na vkus dnešního publika, byť by bylo složeno ze zapálených baletomanů, přece jen přespříliš. Proto se obvykle radikálně škrtá, upravuje, aktualizuje. A jak dokládá verze Matse Eka, někdy velmi zdařile. Jenže na Eka musejí být nejen skvělí tanečníci, ale i pořádný balík peněz, a tak Státní opera sáhla po kompromisu a nasadila sedmnáct let starou verzi Youriho Vàmose s názvem Spící krasavice – poslední dcera cara. Původem maďarský choreograf se tu jal dochutit pohádkový příběh tématem domněle přeživší dcery cara Mikuláše II. Anastasie.
Jak už víme z jiných českých inscenací, Vàmos pod záminkou aktualizace klasických baletů rád přimíchává ne vždy lahodící ingredience: Louskáčka zkřížil s Dickensovou Vánoční koledou, Coppélii zavedl do pařížského nočního podniku, Romeovi dal pistolku a tím ho přesadil do Itálie třicátých let minulého století. Posuny to byly mnohdy prvoplánové a vyjma Louskáčka spíše ku škodě původního díla. Jenže pokaždé šlo alespoň sledovat srozumitelný příběh. V jeho Spící krasavici se ztratí i zkušený divák.
Aby mohl Vàmos vtěsnat dva nesourodé příběhy do jednoho baletu, musel Čajkovského kompozici rozstříhat, proškrtat a nově pospojovat. První velká scéna ukazuje idylku na carském dvoře, malá Anastasia si užívá oslavu svých narozenin, kterou nezkazí ani malý incident, kdy bratr Alexej drobně zakopne a málem z toho umře. Naštěstí je přítomen Rasputin, který hocha navrátí k životu. Pro konstrukci inscenace je to opomenutelná epizoda.
Po Rasputinovi přichází na scénu deus ex machina číslo dvě – tentokrát už stěžejní postava Neznámého. Jejím úkolem je vyvolávat v Anastasii prchající přes Rumunsko a Uhry do Německa vzpomínky na pohodu carského dvora a starat se tak o permanentní oslí můstek mezi krušnou současností a idealizovanou minulostí. Na bázi krátkého spojení se Vàmosovi podaří do baletu zakomponovat i výstup Kočky a Kocoura nebo slavný duet Modrého ptáka. A propos, v tomto pas de deux netakticky umožňuje srovnání svého pohybového textu v úvodním adagiu s následující variací, kde už notně cituje z původní choreografie. Najednou je vidět, jak si Petipa s Čajkovským rozuměl a jak Vàmos se s hudbou míjí. Kostrbatost a nemuzikálnost choreografie je místy i úmyslně zvýrazněna, například když na Čajkovského allegro nechává Vàmos sborové tanečníky jen líně se zvedat ze židlí a nutit se k tanci.
Ansámbl Státní opery se neukázal v dobré kondici. Sbory postrádaly synchron, obtížně se sladily i mužské, resp. ženské trojice; místa, kde Vàmos rozvíjející se pohyb zastaví a mění v protipohyb, mnozí tanečníci nestíhali. Z celého obsazení první reprízy stojí za pozornost jen tři tanečníci: Rebecca King (Anastasie), Alexej Afanassiev (Neznámý) a Veaceslav Burlac (Alexej).
Abych byl spravedlivý, ve Vàmosově inscenaci se najdou i zajímavá místa – skvěle vystavěný duet Anastasie s Neznámým nebo práce s příznačným motivem rukou, které zřejmě odkazují na marně se vzdávající příslušníky carské rodiny. Chór rukou provází Anastasiin útěk a nakonec třepotající se paže vystupují z rámu povaleného obrazu cara.
Vàmos je u nás v kurzu. Když už nemáme dostatek kvalitních domácích choreografů, máme přijímat to slabé z ciziny? Možná dostáváme množstevní slevu navíc poníženou vzhledem k datu původní premiéry i o určitou amortizaci.
Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem: Don Quijote. Hudba Ludwig Minkus, choreografie Marius Petipa, nastudování Vladimír Nečas, scéna Stanislav Müller, kostýmy Josef Jelínek. Premiéra 22. ledna 2010.
Státní opera Praha: Spící krasavice – poslední dcera cara. Hudba Petr Iljič Čajkovskij, libreto, režie a choreografie Youri Vàmos, scéna a kostýmy Michael Scott. Premiéra 23. ledna 2010.
Komentáře k článku: Starý dobrý piroh
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
