Starý klaun může být dobrý, ale starý mim je vzácnost
Od 6. října do 27. listopadu 2011 probíhá v divadle L’Epée de Bois v pařížské Cartoucherii, vedle divadla paní Mouchkinové, festival pod uměleckým vedením Pierra Bylanda Le clown fait le Byland, tedy – jde o slovní hříčku – Klaun bilancuje nebo taky Klauna dělá Byland.
Ctibor Turba s Pierrrem Bylandem aneb Klauni bilancují
FOTO ARCHIV CTIBORA TURBY
6. října 1962, tedy před takřka padesáti léty, nicméně na den přesně, se ve studiu v ulici Bac 83, v Lecoqově škole, zrodil nový klaun. Omylem, nechtěně. Nebylo to plánováno. Ale v okamžiku to bylo jasné. Pedagogika propadáku se stala základem naší práce, informuje program. A Lecoq doplňuje: Při našem pátrání po klaunovi byl Pierre Byland na vrcholu. Jeho osobnost, jeho talent a akrobatické nadání přispěly ke vzniku naší představy o divadelním klaunovi. Malý červený nos užívá na divadle dodnes a svými představeními ho učinil lidovým. Poptávka po principu „hledej svého klauna“ ho provedla celým světem.
V loňském roce, kdy Pierre Byland hostoval ve stejném divadle s Footsbarn, dostal nabídku dvouměsíční práce od ředitele divadla. Položil si otázku, s čím se na dva měsíce objeví. Odpověď byla snadná. Není nic logičtějšího, než seskupit společnosti a herce, se kterými jsme pracovali na stážích a představeních, zaznamenat body jejich hledání, a odhalit tak nové aspekty práce. Chyběla mi už jen jedna věc, říká Byland, vytvořit společnou inscenaci.
Inscenace vznikla. Masterklass. Byla premiérována 6. října 2011 v pařížském divadle Dřevěný mečík – L’Epée de Bois. Jeho tvůrci jsou Pierre Byland a společnost Les Fusains, existující od dob, kdy si Byland zařídil v bývalé umělecké kolonii Les Fusains – Uhlíky na Montmartru byt. Tedy nejméně před třiceti lety. Členové společnosti jsou různí herci, každopádně a vždy Byland a Mareike Schnitker, jeho studentka, později spoluherečka, manželka a matka dvou dcer.
Současnou společnost tvoří Bylandovi studenti stáží. Chyběla jména významná, Philippe Gaulier, Boleslav Polívka, Dagmar Bláhová a mnoho dalších, ale chápu, že vytvořit soubor ze všech, kteří s Pierrem pracovali, je nesnadné nebo přesněji, nemožné. Čím významnější, tím méně dosažitelní. Polívka se svým divadlem a neutuchajícími účastmi na produkci filmů, Dáša Bláhová ve vzduchu mezi Čechami a Austrálií, Gaulier se svou školou v Londýně. Ztěžka, nemluvě o malém rozpočtu festivalu, který mi nemohl nabídnout honorář, jen úhradu výloh. Protože já tam byl, rád bych podal raport.
Tedy co festival nabízí: jedno nové představení, jednu stáž, šest filmů a pět vybraných představení. Už jsem opět v Praze, takže představení neuvidím, filmy jsem promítal ze svého balíčku a jsou vesměs známé. Zmíním se o nově vytvořeném kusu Masterklass. Strpení, nejdříve stáž.
Obsah stáže, která proběhla a já ji nesledoval, jsem vyčetl z programu a jemně ho okomentuji. Je pojmenován Clown Clandestin, tedy Utajený klaun. Stáž nabízí hrajícím možnost experimentovat se vztahy s publikem prostřednictvím drobných událostí v ulicích a v pařížském metru. Utajený je klaun nepoznaný, bez červeného nosu, kterým může být pán či paní Kdokoli. S tímhle principem jsem se setkal před mnoha lety ve švýcarském moderním cirkuse Uerliho Hirzela v malém překrásném zrcadlovém stanu, ve kterém bylo stolové zařízení a který byl dokola obložen zrcadly a prostor zvětšoval tak, jak to dělají malé kavárny. Při vstupu na diváky čekala řada vyleštěných číšníků a číšnic s utěrkou přes ruku. Ti si diváctvo rozdělovali a uváděli jednotlivce nebo skupinky ke stolkům, nabízeli pitivo a následně servírovali. Mezi nimi jeden zmatkoval, zapomínal objednávky, donášel nežádané, zakopával a choval se tak nemožně, že byli tací, kteří si na jeho obsluhu stěžovali. Míra expresivity narůstala, takže jsme postupně všichni sledovali jeho potrhlé chování. Když představení začalo a dál probíhalo, zjistili jsme, že všichni účinkující nás obsloužili, že se nám přiblížili v roli služné dřív, než se nám začali jevit jako hvězdy a vlastně měrou úžasu výkonu vzdalovat. Ze zmateného ubožáka se vyklubal vynikající klaun Emilek nebo Egonek.
Pierre Byland v inscenaci Dveře
(režie Byland-Turba, 1980) FOTO DANIELA HORNÍČKOVÁ
Tak, tolik staronová myšlenka stáže. A co představení Masterklass? Zklamání. Pierre, vždy neskutečně dobrý, se vybavil mikrofonem, jeho figura božského pedagoga vedoucího hodinu moderního klaunství byla plochá, ukřičená, mikrofon asocioval všechny moderátory televizí, mírou své „zloby“ vnášela nebezpečí reálné, které paralyzuje komedii. Jednotliví studenti s velkými rozdíly kvality a vyprovokovaného zájmu, dramaturgické chyby, neodůvodněné odchody mistra nebo jeho asistenta, nekonečně dlouhé pasáže převážně bez point zvolna se tratící do písku nudy. Nabízené studentské výkony k posouzení panem profesorem převážně zpívané, znavený starý klaunský gag „papáto“ – hraje se rukama druhého podsunutýma pod pažemi – smrtonosně dlouhý, závěrečná volba nejlepšího studenta pochybná. Byly tam výkony lepší, ostatně oceněný byl vedený jiným, kterému vítězství mělo být přiřčeno. Šlehačkový dort, do kterého nejlepší studentík tváří upadne mrtev. Nakonec se zpívá sborová píseň o tom, že sice rabín zemřel, ale že máme být silní a veselí pro život pokračující. Člověka nemůže nenapadnout sloučení postavy, vedoucí mistrovskou třídu, a zemřelého. Dál bych mohl přesněji analyzovat chyby převážně dramaturgické, ale taky jednotlivé výkony. Tak Turbo, a dost! Jako bys zapomněl opakovanou zkušenost.
Jednu si dovolím odvyprávět. Můj přítel byl, a bezpochyby je, stále jeden z nejlepších českých knihařů. Otec, syn a jeho synové, tři generace knihařů, žijících u Vltavy v dvoupatrové vilce, kterou navštívily záplavy v roce 2002, zdevastovaly stroje, rozmáčely sklad vzácných japanů, kůží a uložené vázané krasavce s věnováním Seiferta a dalších autorů. Rezavé a plné písku byly stroje vyvezeny do sběru, papírová kaše vykydána, prostě konec života tří generací uměleckých řemeslníků.
Rok na to jsem byl přítelem pozván na výstavu jeho obrazů.
Cestou jsem koupil ve Vožici slavný tříkilový chleba, láhev moravského vína a hrnul se na vernisáž. Byl jsem tam o chvíli dřív, než bylo zahájení stanoveno, s hrůzou okouknul obrazy, které se mi nelíbily, a protože jsem nechtěl zamlčet dojem ani žvástat nepravdy, nechal jsem tam dárečky se vzkazem, že musím nutně odjet. Neujel jsem padesát kilometrů a hrubě se proklel za blbost. Měl jsem tam zůstat, přítele obejmout a říct mu, že je to senzace, že našel sílu hledat nové bytí.
S Bylandem je to podobné. Pierre byl v minulém roce v Paříži operován. Srdce. Že má potřebu se na jeviště vrátit, je sebezáchovný manévr. Je to neskutečná odvaha pustit se do hry s tím, že vím, že to se mnou může praštit v polovině hry, protože jeviště znamená zvýšený výkon, srdce bušící na dvě stě tepů, pod hranicí smrti. Konec hry se smrtí klauna může být předzvěst. Pierre se kasá na svůj vlastní osud, tak trochu budoucí patetizuje a já dodávám: Pierre Bylande, skvělé, že jsi našel sílu se na scénu vrátit. Nemusel to být zrovna festival, ale tady patrně sehrála roli nabídka z divadla. A protože Byland svoje nejlepší tvůrčí léta prožil v Paříži jako asistent profesora Lecoqa a tvůrce a spolutvůrce svých úžasných kusů Talíře, Piano, Handkeho Učeň chce předejít mistra (titul je možná trochu jiný), představení, která uváděl v Praze na festivalech mimů, pak i rozloučení s Paříží je důvodné. A že se Byland nominuje jako klaun, když jsme ho zažili jako geniálního a technicky jednoho z nejzdatnějších mimů, nevadí. I to je pochopitelné, protože starý klaun je možný a může být dobrý, ale starý mim je vzácný a spíš nemožný.
P.S. Skoro jsem se chtěl dál ploužit smutnými úvahami našeho věku, když přišla zpráva z Paříže, že zemřel francouzský loutkář a pedagog Alan Le Bon, který u nás v nečtinské kapli učil a hrál svoje neskutečné představení s Punchem. Zahrál taky v Alfredu. V Nečtinách naplnil holou scénu, bývalé kněžiště, rudo zlatou scénou s hromadou žárovek dokola, ze zvýšené podlahy se zvedala malá kapelka a vyhrávala k obrazům Bulisovy kousky, on sám v dekadentním sametovém kostýmu jako okoralý principál propojoval loutkovou scénu, na které řádil mistr Punch, který postupně vraždil dítě, ženu, tchána, policistu, kata a nakonec i smrt, veškerou hrůzu Punchova jednání komentoval. Příkladně: Připadá vám odporný? Vy všichni máte stejné myšlenky v hlavě, ale on není amatér jako vy a svoje cítění převádí do života a provádí.
Plné divadlo místních žen a babiček se šťastně usmívalo, když viděly scénu zářící a okrášlenou jako španělské procesí, ničemu nerozuměly, protože Le Bon hrál francouzsky, když ale znásilnil svoji ženu, předtím jí stáhnul kalhotky a vyhodil na předscénu, pak loutka obsouložila loutku, a na závěr se vydatně vypšoukala do publika, Le Bon sebral kalhotky Judy a slastně k nim přivoněl, vydávaje vzdechy, publikum tuhlo, bez naděje vnímat zmírňující a vtipné komentáře principála. Cítil jsem hrůzu za sebou, seděl jsem v první řadě a bál se otočit. Představení bylo vynikající, chápu, že byl Le Bon na festivalu loutkářů v Charleville – Meziéres třicetkrát vytleskáván na děkovačku.
Tak ten Le Bon už není. Moje generace už posedává v čekárně s paní s kosou. Hugo Forman, Roberto Maggini, který u nás taktéž hrál, Pierre Byland mají zánovní trubky do srdce. Takže, drazí kolegové, držte se na scéně, co to jde, držím vám palce.
Komentáře k článku: Starý klaun může být dobrý, ale starý mim je vzácnost
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
