Šťastná to žena?
Život bez minulosti je jako strom bez kořenů: snadno vyvratitelný. V divadlech jsou takovými stěží vyvratitelnými sloupy historie a nositeli kontinuity především herci. Udržují vědomí souvislostí. Velkou devízou – jinak dramaturgicky nesoustředného – současného vedení Městských divadel pražských je právě snaha upozorňovat na herecké legendy. Dává jim prostor v nových inscenacích a těm největším pořádá herecké benefice. Tak tomu bylo u jednorázových večerů věnovaných Oldřichu Lipskému či Lubě Skořepové. Další osobnosti, jež se 1. září 2009 dožila úctyhodných osmdesáti let, Květě Fialové, připravili dokonce režisér Petr Svojtka s dramaturgem Jiřím Janků benefiční inscenaci, jež se stala řádnou součástí repertoáru Divadla Rokoko.
Fialové Květy štěstí jsou typickým oslaveneckým večírkem. Jednoduché schéma, jednoduchá scéna a jednoduchá programová skladba. Na jevišti stůl, pár židlí, plátno pro fotky a videoprojekce a kupa Fialové oblíbených a nutno dodat bizarních předmětů (nafukovací Buddha, levné mechanické hračky), na které přijde v průběhu večera řeč. Kolem oslavenkyně čtveřice hereckých kolegů (Batulková resp. Konvalinková, Kajnarová / Máša Málková, Klem / Čech, Jurek / Říčař) s předem určenými vzpomínkami, písničkami, scénkami a otázkami. Vzadu klavírista, který doprovází pěvecké vsuvky (Jiří Janouch / Lev Rybakin). Centrem všeho dění je oslavenkyně, jež o sobě mluví, vysvětluje svá jednání a některé okamžiky svého života i přehrává. Přidaný je „pouze“ host v druhé části večera, který je vždy jiný a o němž dopředu Fialová neví, reaguje tak zcela spontánně.
Spontánní a autentická je však Fialová po celý čas. Její osud, doba a společnost kolem jsou na bolesti a slasti, na vzestupy a pády tak bohaté, a Fialová tak šarmantní, tajemná a divá, že by z jejího života Norman Mailer sepsal román a Per Olov Enquist vytvořil drama. Ale k fascinujícímu vyprávění, k předání svého životního postoje a poselství vystačí herečka sama. Bez zábran, přitom s velkou pokorou a životní moudrostí vypráví o přátelích i nepřátelích, o lidech – balvanech (tedy především mužích) i pavučinových lidech (dětech, ženách a bytostech duchovních). O přísném otci-legionáři a křehké matce, jež na zahradě stavěla sochy a v domě malovala velká plátna. Nevynechá ani traumatizující válečný zážitek, kdy Fialovou dva vojáci Rudé armády znásilnili. A otevřeně, někdy s ironií, jindy až jízlivostí, nikdy však s ukřivděností či zoufalstvím (Nauč se mít rád svou bolest), s nadhledem, vyrovnaností a smířením s osudem a světem vůbec mluví po celé představení. Má obrovský šarm, vládne odzbrojující grácií a suverenitou. Nebojí se smrti, nebojí se bolesti. Když vidí, že je vyprávění či dialog nudný či předvídatelný, změní jej, vyprovokuje sebe či kolegy k spontánním reakcím. Vzpomíná na své herecké a životní vzory, přehrává, jak se dostala k Janu Werichovi do Divadla ABC, vzpomene i na svá manželství. Bolestně působí snad jen okamžik, kdy připomene svého druhého muže Pavla Hášu, který v létě po těžké nemoci umřel. Nad vším však ční životní příklon k buddhismu (vtipná je její vzpomínka, jak hladila dalajlámu), který dává jejímu večeru duchovní přesah. Přesně v duchu dalajlámovy modlitby, jíž představení končí: Ať se stanu v každé době, nyní a navždy, ochráncem těch bez ochrany, vůdcem pro ty, kdo ztratili cestu, lodí pro ty, kteří plují přes oceány, mostem pro ty, kteří přecházejí řeky, úkrytem pro ty, kdou jsou v nebezpečí, svítilnou pro ty, kdo nemají světlo, útočištěm pro ty, kdo nemají kde hlavu složit, a sluhou pro všechny potřebné. Hostem večera 24. listopadu byl i její další životní guru (jak jej sama v „mém“ večeru nazvala) – Václav Havel. Na druhé premiéře, kterou jsem navštívil, byl hostem poslanec a bývalý ředitel zoo v Chomutově, její přítel Přemysl Rabas, na premiéře spisovatel Arnošt Lustig. Inscenaci lze doporučit všem, kdo se potřebují nabít životní energií a entuziasmem.
Divadlo Rokoko / MDP, Praha – Květa Fialová, Jiří Janků, Petr Svojtka. Fialové Květy štěstí. Režie Petr Svojtka, scéna Renáta Weidlichová, kostýmy Kateřina Hájková, hudební nastudování Roman Říčař, Jiří Janouch, projekce Vojtěch Filčev, dramaturgie Jiří Janků. Premiéry 14. a 16. listopadu 2009.
Komentáře k článku: Šťastná to žena?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
