Štastný konec černé komedie?
Krasivyj, krasivyj!, provolávaly ruské turistky před Karlovarským městským divadlem. Měly pravdu, budova je to opravdu honosná. V posledních letech byla však městu spíše pro ostudu. Nebo spíše naopak – město s divadlem nakládalo tak, že si mezi kulturní veřejností vysloužilo přinejmenším nevěřícné kroucení hlavou. Noví páni radní však udělali tlustou čáru za hanebnou minulostí a opět z povrchně krásné stagiony vytvořili městské divadlo s fungujícím činoherním souborem. Možná se vám to zdá nemožné. Máte pravdu, šťastný konec této černé divadelní komedie je ještě v nedohlednu.
Současný činoherní tým
před divadlem FOTO JIŘÍ HUBATKA
Karlovarské městské divadlo je odstrašujícím příkladem toho, jak mohou s divadlem manipulovat měští zastupitelé, kteří se domnívají, že je jejich majetkem a oni jako gubernátoři na něj mají neomezené právo. Zatím bohužel i to neomezené právo měli a využívali ho. Asi není nutné detailně popisovat všechny karlovarské politické „přešlapy“ – předražená rekonstrukce budovy, která byla dokončena roku 1999, aby se rok poté muselo přikročit k dalším opravám, neustálá výměna ředitelů divadla (po roce 1989 se jich zde vystřídalo sedmnáct!) či v letech 2005 – 2008 pronajmutí budovy Karlu Heřmánkovi a jeho Divadlu Bez zábradlí.
Nejpalčivějším problémem však bylo zrušení stálého činoherního souboru před sedmi lety, radnice tehdy tento krok zdůvodňovala klesající návštěvností a vysokými náklady na jeho provozování. Od ledna 2008 (tedy po odchodu Karla Heřmánka) divadlo provozuje obecně prospěšná společnost Karlovarské městské divadlo. Od roku 2009 je jeho ředitelkou Dana Neumannová a funguje jako stagiona. Byť se zde objevují i velice kvalitní kusy, jak tomu bylo například v říjnu – Evžen Oněgin z divadla Petra Bezruče, Maestro a Markétka Divadla Husa na provázku, Římské noci z Divadla v Řeznické a Víra, láska, naděje z Divadla Komedie, nelze hovořit o fungujícím městském divadle ani při nejlepší vůli. Nyní však nastává jedna podstatná změna – program budou doplňovat i inscenace, které vytvoří místní činoherní soubor.
Když se potká
fikce s realitou
Milník znovu obnovené karlovarské činohry se datuje k 16. září 2011. Toho dne byla uvedena Divadelní komedie, kterou nastudoval herec a režisér Michal Przebinda. Večer začínal obřadně – na jevišti stojí primátor Karlových Varů Petr Kulhánek, jeho matka a jedna z iniciátorek petice za záchranu souboru Jitka Kulhánková, ředitelka divadla Dana Neumannová a současný šéf činohry Jiří Seydler. Po několika proslovech převezme Seydler štafetový kolík (jenž se předává od roku 1995 a je symbolem vztahu karlovarských občanů k místnímu divadlu) a začíná se hrát…
Zmíněný milník však není umělecký. Spíše je to „vlastenecký“ počin. I když na premiéře aplaudovalo publikum vestoje, téměř jistě tam neseděli diváci, kteří by byli touto sice poměrně vtipnou komedií, ale tentokrát předvedenou v neskutečně nemoderních kulisách (snad nejhorší byl červený sametový paraván, který byl navíc naprosto zbytečný) a ne příliš nápadité režii, tak nadšeni.
Jednalo se samozřejmě o postoj. Titul byl pro zahájení provozu činohry zvolen výtečně. Komedie finského dramatika píšícího švédsky – Bengta Ahlforse pojednává o divadle: jeho zrodu, nesnázích a nakonec i vítězství. Na půdorysu zkoušení nové inscenace se odvíjejí vztahy a postoje divadelní ředitelky, autora dosud nedopsané hry Matka a dcera, herců, inspicienta i nové nápovědy – „obyčejné“ ženy. Hlavními problémy, o které tu běží, jsou vztahy, konkurenční boje, handrkování o honoráře a podporu městské správní rady. V závěru však nastává den D a zčistajasna se všechno povede. Premiéra má úspěch a všichni se mají rádi. Zkrátka do posledního detailu se na jevišti odvíjí odraz karlovarského divadla. A místní publikum je na něj konečně právem pyšné!
Inscenace stojí především na kvalitním textu a slušných hereckých výkonech. Předem avizovanou hvězdou měl být herec Národního divadla Praha Igor Bareš. Ten suverénně, avšak spíše po svém, ztvárňuje ve hře roli svůdníka Harryho. Objevuje se zde také postava postarší herečky Lindy, jež se po delší pauze vrací na divadelní prkna. Do této role byla obsazena Daniela Píchová (která byla v karlovarském angažmá téměř pětadvacet let) a místní diváci jsou samozřejmě z této „náhody“ unešeni. Opravdovou hvězdou však je Tomáš Kolomazník v roli ne moc schopného dramatika Bengta, protože jako jediný dokázal vyjít z typové škatulky a své alkoholické výlevy podává vskutku přesvědčivě.
Jarmila Šimčíková, Igor Bareš
a Lenka Ouhrabková v Divadelní komedii FOTO JIŘÍ HUBATKA
Premiérové publikum je spokojené, děkovné proslovy hltá, stejně jako „své“ herce. Nemám jim to za zlé. Ale snad proto si z inscenace vybavuji především scénu, která se odehrávala před oponou. Během tiskovky před premiérou opilý autor hry Bengt roztrhá scénář, hází jej po novinářích a prohlašuje: Hra stojí za hovno, herci stojí za hovno, celý divadlo je na hovno, diváci jsou obyčejný sráči, kritici jsou dvojnasobný sráči, já jsem taky sráč a všecko je na hovno, a teď jděte všichni domů a klidně si vyserte oko! Slávy a řečí bylo zkrátka moc. A je dobré vrátit se zpátky na zem, protože i po tomto slušném divadelním a společenském zážitku ještě nelze hovořit o činoherním souboru v Karlových Varech.
Realita bez happyendu
Současný primátor a lídr Karlovarské občanské alternativy Petr Kulhánek se na otázku, co ho vedlo k znovuotevření činohry, vyznává velmi politicky korektně a obsáhle: Podle našeho názoru nemělo karlovarské divadlo a jeho stálý soubor nikdy zaniknout. V roce 2004, kdy se o jeho zrušení rozhodlo, jsme iniciovali petici za jeho záchranu, kterou podepsalo deset tisíc lidí. Přesto to ale nestačilo, divadlo zaniklo. Obnovení divadla nejen jako kulturního domu, kam se vozí hostující představení, ale jako místní kulturní instituce, která také něco tvoří, komunikuje s místním publikem a dává prostor něčemu novému, jsme proto logicky měli i ve svém programu a ten zřetelně oslovil nejvíc Karlovaráků. Tento záměr jsme začali po volbách naplňovat.
Jak se tedy vyplňuje politický program? Jiří Seydler (kterého magistrát oslovil přímo – tedy bez výběrového řízení) je jediným zaměstnancem činohry a takto by to mělo trvat tři sezony. První dvě sezony by měly vzniknout dvě nové inscenace, na třetí jsou naplánovány čtyři. Pak by konečně mohl vzniknout opravdový, i když malý soubor. Činohra (tedy Jiří Seydler) má k dispozici jeden milion korun na kalendářní rok. Na provoz divadla pak město letos přispělo částkou třináct a půl milionu korun. Divadlo samozřejmě nemá potřebné zázemí – techniku, garderobiéry, inspicienty apod. Dekorace pro první inscenaci vyráběli ve Východočeském divadle Pardubice, kde byl Seydler před nástupem do karlovarského divadla dvacet let v angažmá a dle vlastních slov s ním má stále dobré vztahy. A i v budoucnosti počítá, nebo spíše musí počítat, s výrobou scénografie v jiných divadlech.
I zkoušení bylo dosti spartánské. Probíhalo v době divadelních prázdnin na pražské DAMU, pak tři týdny v Karlových Varech na malé scéně. Seydler první inscenaci nerežíroval, protože měl práci jinde. Podle svých slov režiséra Przebindu oslovil, protože je mimo jiné i bývalým hercem karlovarského divadla a ještě se zbytky zdevastovaného souboru vytvořil několik inscenací v Husovce – v Divadle v patře. Obsazení první inscenace také vychází částečně z toho, že tady činoherní soubor existoval. V Divadelní komedii hrají čtyři herci z původního (nebo dokonce prapůvodního) ansámblu – Dana Píchová, Lucie Domesová, Petr Křiváček a Radek Bár. Doplňuje je už zmíněný Igor Bareš z činohry Národního divadla v Praze, Tomáš Kolomazník a Jarmila Šimčíková ze Západočeského divadla v Chebu a Lenka Ouhrabková, která nyní hostuje ve Švandově či Strašnickém divadle v Praze.
K tomuto výběru Jiří Seydler poznamenává: Chci pomalu budovat nový soubor, který by za tři roky mohl opravdu existovat, a tak sleduji herce, kteří by ho mohli obohatit. Snažím se pracovat i s absolventy a herci z jiných divadel. Naší příští inscenací bude Komedie potmě od Petera Shaffera, známá spíše jako Černá komedie. Pro tu jsem si například vyhlídl jednoho absolventa JAMU. Premiéra bude pravděpodobně koncem března a režie se chopí sám Seydler. Důležité je i to, že je napsaná pro sedm až osm herců, což je v současnosti pro karlovarské divadlo maximum. Více si, organizačních i finančních důvodů zatím nemůže dovolit.
Neděje umírá poslední
Umělecký šéf má však s činohrou velké plány. Například už od začátku chce prezentovat divadlo i za branami města a 21. října bude hostovat v pražském Divadle Na prádle. V karlovarském divadle se pak bude každá místní inscenace hrát dvakrát měsíčně. Svou ideu městského divadla popisuje: Měli bychom být součásti kulturního a ekonomického života města, a to nenahradí žádná stagiona. Divadlo je pak jen provozovnou, která kupuje cizí věci, a ne vývojovým střediskem.
Zda kulturní a vývojové středisko bude ve Varech existovat, je ovšem otázka politiků a financí, které mu přiřkne. Primátor Kulhánek na nepříjemnou, avšak podstatnou otázku, co se asi stane po další výměně politiků na radnici, reaguje slovy: … ačkoliv my sami nechceme zničit nic, co v Karlových Varech funguje, asi nedokážu zaručit, že ti, kdo přijdou po nás, naopak nebudou likvidovat s chutí. Rád bych věřil, že Karlovaráci už nebudou ochotní dát svůj hlas nějakému takovému likvidátorovi. To jediné totiž může být záruka, že se takoví lidé nedostanou do vedení města. Jinak to zaručit nelze.
A to je opravdu smutné, bohužel však pravdivé poselství na závěr. Snad tedy opět nezůstane krásná divadelní budova se zlatými štuky, která bude sice nabízet to nejlepší z české produkce, bez svých herců a svých témat. Padesátitisícové krajské město si přeci jen zaslouží své vlastní sukcesy a propadáky.
Komentáře k článku: Štastný konec černé komedie?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
