Stát se členem Cirkopolis (No. 4)
Čtvrteční Cirkopolis nabídl dosavadní vrchol i propad letošního ročníku. Holandsko-belgická dvojice Zinzi Oegema a Evertjan Mercier v párové akrobacii s názvem MEMO jasně formulovala téma a předvedla řadu náročných a efektních figur; představení Masse Critique francouzské skupiny Lonely Circus bylo naopak zjevením z jiného vesmíru.
Žena muže zpočátku neustále atakovala a sápala se na jeho záda, přičemž muž dialog na téma otcovství zarytě odmítal. Foto Hanneke Meijers
Holandská akrobatka Zinzi Oegema vytvořila představení na téma mužských pochybností v otázce, zda se stát otcem. Dané dilema nechala přímo vyřknout svého partnera, belgického akrobata Evertjana Merciera, v improvizovaném dialogu s publikem, načež jej vyzvedla na ramena a v monologické rozvaze o tom, zda bude schopen se o někoho starat – a kdo se v takovém případě postará o něj, pokračoval statný Belgičan vestoje na ramenou této droboučké dívky, již přitom zcela ignoroval. V kontrastu s moderní ženou, která zvládá až neuvěřitelné množství činností – včetně těch mužských, a to zcela automaticky, působil jeho monolog patřičně sebestředně, až dětinsky směšně.
Dále již představení probíhalo beze slov, což poskytlo divákům více volnosti v interpretaci jednotlivých akrobatických figur, jež se ovšem k danému tématu nadále vztahovaly a nápaditě jej rozvíjely. Žena muže zpočátku neustále atakovala a sápala se na jeho záda, přičemž muž tento dialog zarytě odmítal. Žena pak v jeden okamžik zjistila, že si vystačí i sama a několik figur provedla sólově. Tempo představení ztratilo ve chvíli, kdy se muž zastavil a rozjímal za u stropu zavěšenou rozsvícenou zavařovací sklenicí, jež byla spolu s dalšími sklenicemi, vybavenými svíčkami či žárovkami, jediným scénografickým prvkem. Pointu ovšem zabezpečila druhá zavěšená sklenice, jež byla pod svíčkou naplněna pískem: muž dospěl k rozhodnutí a odtrhl její plastové dno, takže se písek začal pomalu odsypávat, až odhalil ve sklenici umístěné miminko.
Největší výsadou inscenace byla samotná akrobacie: naklánění Zinzi na Evertjanových ramenou až do neuvěřitelných úhlů působilo opravdu nebezpečně. Foto Hanneke Meijers
Největší výsadou inscenace byla nicméně samotná akrobacie: naklánění Zinzi na Evertjanových ramenou až do neuvěřitelných úhlů působilo opravdu nebezpečně a nad množstvím salt, jimiž Evertjan Zinzi zvedal anebo ji – obzvláště v efektním závěrečném saltu – padající zachycoval, se tajil dech. Diváci měli tendenci na jednotlivé figury skutečně nahlas reagovat – ať už úlevným oddychnutím či přímo potleskem.
S reakcemi publika jsem se naopak částečně rozešla při představení Masse Critique. Čtveřice Francouzů ve středním věku (jeden plešatý, dva zarostlí a jeden s rozcuchem à la Marek Cisovský) vytvořila představení z interakce s hromadou cihel. Již při příchodu diváků do sálu stáli vedle sebe na cihlové zdi, kde poté zahájili představení navlečením rukavic v šedomodré barvě jejich obleků a následnou rytmizovanou choreografií vytvořenou z jednoduchého pohazování si s cihlami. Když se pak na zdi začali pohybovat, cihly se pod jejich nohama hroutily a performeři se je zoufale snažili naskládat zpět. Po chvíli, jež mohla být mnohem delší, kdyby byli trochu vynalézavější, aktivitu samozřejmě vzdali a zeď prostě rozbořili.
Když se performeři na zdi začali pohybovat, cihly se pod jejich nohama hroutily a oni se je zoufale snažili naskládat zpět. Foto Ian Grandjean
Místo aby nejprve vytěžili tento ústřední scénografický prvek, na němž je představení založené, vytáhli zpoza zdi každý jeden velký balvan a ty bez nápadu neorganizovaně šoupali po scéně, bezpochyby k zobrazení sisyfovského údělu veškerého lidského snažení. Jindy si na kámen stoupli a ostatní je točili, přičemž podobné podstavce si poté vytvářeli i z cihel a při manipulaci s nimi se stále více špinili, až jejich šedomodré obleky připomínaly spíše montérky. Celé to trvalo téměř hodinu, přičemž vizuálně zajímavé či fyzicky náročné akce bylo v představení poskrovnu. Performeři vsadili spíše na smysl pro humor, samozřejmě patřičně absurdní, jenž byl ovšem na kilometry vzdálený tomu mému a fungoval podle mě jen v situacích, kdy si čtveřice v choreografii na zdi či za ní předávala cihly – jejich potenciál však zdaleka nevyužila.
Místo tohoto představení v programu Cirkopolis tedy vnímám z hlediska snahy ukázat šíři novocirkusového žánru, ovšem jen za tímto účelem nemám potřebu sledovat špatné divadlo. A zase tolik, abych si já připadala jako ta nechápající, se při něm diváci nesmáli – řada z nich dokonce odešla při děkovačce.
Po chvíli, jež mohla být mnohem delší, kdyby byli trochu vynalézavější, aktivitu samozřejmě vzdali a zeď prostě rozbořili. Foto Ian Grandjean
Zinzi & Evertjan: MEMO. Režie: Zinzi Oegema, účinkují: Zinzi Oegema a Evertjan Mercier, hudba: Janos Koolen, kostýmy: Lisa Jonkers, light design: Vincent Millet, scéna: Evertjan Mercier, koučování: Lucas de Man, Andrew Greenwood a Denis Dulon, produkce: TENT circustheater productions, koprodukce: PerplX Kortijk. Psáno z představení 14. 2. 2019 v Paláci Akropolis v rámci festivalu Cirkopolis.
Lonely Circus: Masse Critique. Koncept: Sébastien Le Guen, umělecká spolupráce: Anthony Moreau, účinkují: Jonathan Fenez, Stéphane Guillemin, Jérôme Hoffmann a Sébastien Le Guen, konzultanti: Guillaume Camus a Michaël Brun, design/konstrukce: Emmanuelle Debeusscher, světla: Marie Robert. Psáno z představení 14. 2. 2019 v Divadle Ponec v rámci festivalu Cirkopolis.
///
Více na i-DN:
Komentáře k článku: Stát se členem Cirkopolis (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
