Forman konkuruje Troškovi?
Inscenací v německých zemích proslulé, jinde jen občas hrané opery Engelberta Humperdincka Jeníček a Mařenka (Hänsel und Gretel, poprvé roku 1893) zahájila k Národnímu divadlu přidružená Státní opera proklamovaný program pro dětské či rodinné publikum i na hlavní scéně – pořady pro školy tu organizují už léta. Realizaci inscenace nabídli Matěji Formanovi a jeho lidem, což lze jistě považovat za dobrý nápad. Ti si na míru upravili libreto v novém šikovném přebásnění zkušeného autora pro děti Radka Malého, jeho text se i dobře zpívá, respektive je ve zpívané podobě nadmíru srozumitelný (co na něm upravil dirigent Martin Leginus, jak deklaruje v programu, není zřejmé). Dobře připravený projekt, zdálo by se, je na něm patrná spousta práce. Jen kdyby se nezadrhl na způsobu, jímž operní inscenace hodlá s dětmi a rodinnými příslušníky komunikovat.
Ježibaba (Jaroslav Březina) láká děti (loutky) k peci FOTO IRENA VODÁKOVÁ
Pochybuji už o hybridní Humperdinckově hudbě, o partech z pomezí lidových písniček a operetních kupletů, podložených hutným wagnerovským orchestrem se sklony k impresionismu. Zejména pak o její schopnosti komunikovat s dětmi. Ty dnešní jsou navíc zvyklé poslouchat jiný odvaz než děti před sto dvaceti lety, těžko s nimi vést dialog tak archaickým výrazivem. V berlínské Komické opeře raději nabízejí dětem současnou hudbu a příběhy, jimiž dnes žijí ne u obrázkových knížek, ale u tabletů a televize. Pochybuji proto o volbě Humperdinckovy opery. Vzepřela se i Matěji Formanovi, jeho pokus vpašovat do inscenace cirkusové prostředí, v němž je doma, zůstal naivně vnějškový, protože nedůsledný. Na důslednější zřejmě chyběla odvaha, odhaduji, že spíš zadavatelů – třeba operní pohádku proměnit do nového cirkusu, jemuž Formani holdují. K ničemu nebylo ani mechanické použití loutek, nevedly k hravosti, staly se součástí tradičního mrckování a naivně popisných demonstrací. Inscenace jako by z oka vypadla zdejší Rusalce v pojetí Zdeňka Trošky – obě připomínají babičku, která své vnuky rozmazluje sentimentálním žvatláním. Jen jsem si nemyslel, že se při něm potká Matěj Forman se Zdeňkem Troškou.
Dirigent Martin Leginus volil dobrá tempa, zůstal však poněkud sebezahleděný do orchestru, takže v desáté řadě občas nebylo slyšet dobré sólisty. Zpívali spolehlivě a poctivě se herecky pitvořili, jak se po nich zřejmě chtělo: nejvíc prostoru měli Michaela Kapustová – Jeníček, Jana Sibera – Mařenka a Jaroslav Březina – Ježibaba. Orchestr by potřeboval lépe zvukově vyladit, nad žesti mohlo létat méně kanárů a ani smyčce nebyly úplně sehrané.
Podle mého názoru tudy cesta k budoucímu vnímavému publiku nevede. Snad jen průvod a vystoupení komediantů před budovou u dálnice o přestávce produkci oživil, i když stylizace venkovské šmíry začíná být také poněkud obehraná. Pořád lepší, když se děti takové inscenaci vzepřou, než aby v nich zanechala přesvědčení, že opera rovná se kýčovitá podívaná.
Národní divadlo Praha / Státní opera – Engelbert Humperdinck: Jeníček a Mařenka. Pohádková opera o třech obrazech. Adaptace libreta Adelheid Wetteové Matěj Forman, Andrea Sodomková a Radek Malý, přebásnění Radek Malý. Hudební nastudování, úprava zpěvního textu a dirigent Martin Leginus, režie a scéna Matěj Forman, scéna a kostýmy Andrea Sodomková, choreografie Veronika Švábová, animace Anna Krtičková a Magdalena Bartáková, sbormistr Jiří Chvála, dramaturgie Beno Blachut ml. Premiéra 23. dubna 2015.
Komentáře k článku: Forman konkuruje Troškovi?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
