Divadelní noviny > Názory – Glosy
Státní opera redivivus
Po tříleté rekonstrukci se galakoncertem 5. ledna otevřela budova Státní opery. Současný název získala v roce 1992, kdy ředitel a režisér Karel Drgáč budovu s kompletním souborem vyčlenil ze svazku Národního divadla a opatřil ji marketingově výhodným názvem – zahraniční cestovní kanceláře ji svým klientům nabízely jako první soubor v zemi. Bez státních dotací, kterých se zakladatelé Státní opery vzdali, se však po počátečním úspěchu provoz operního domu komplikoval, klesala umělecká úroveň, jednalo se o možnosti, že by budovu převzal pražský magistrát a přesunul do ní karlínský operetní a muzikálový soubor a budovu karlínského divadla pronajímal soukromým muzikálovým produkcím. V roce 2012 byla krachující Státní opera opět přičleněna k Národnímu divadlu, přes protesty části odborné veřejnosti a odborů, které odmítaly uznat ekonomickou neudržitelnost samostatného provozu. A také odmítaly znovunastolení „totalitního“ provozního modelu dvou pražských operních domů se dvěma orchestry a sbory a s jedním ansámblem sólistů pod jednou hlavičkou, který vznikl na podzim 1948 připojením průbojné Opery 5. května k Národnímu divadlu. Připojenou budovu „u nádraží“, jak se léta v branži označovala, v roce 1949 komunisté přejmenovali na Smetanovo divadlo. Se skladatelem však měla společnou jen lokalitu bývalé usedlosti Smetanka, v níž stálo provizorní dřevěné Novoměstské divadlo, kde měla premiéru Smetanova opera Dalibor (1868) a kde si pražská německá a židovská obec nechala postavit od zkušené vídeňské firmy Fellner und Helmer právě reprezentativní Nové německé divadlo (Neues deutsches Theater) v reakci na novostavbu českého Národního divadla (1883). Nové německé divadlo zahájilo provoz 5. ledna 1888 premiérou opery Richarda Wagnera Mistři pěvci norimberští a patřilo k umělecky nejprogresivnějším operním domům Evropy do podzimu 1938, kdy se po mnichovské dohodě rozpadla německožidovská pražská komunita. Za války v budově přejmenované na Německou operu hostovaly různé německé soubory.
Budova dnešní Státní opery je po mém soudu zdejším nejlepším operním domem. Poničila ho rekonstrukce, kterou v letech 1967–1973 v souvislosti se stavbou budovy Národního shromáždění (dnes součást Národního muzea) a první trasy metra navrhl architekt Jiří Albrecht z ateliéru GAMA. O potřebě nové rekonstrukce se vědělo od začátku devadesátých let, budova byla uzavřena v červenci 2016, aby se mohlo začít s pracemi hned na podzim. Kvůli komplikacím s výběrem stavitele byly stavební práce zahájeny až v březnu 2017, přesto se stihly dokončit tak, aby se dům mohl otevřít přesně sto třicet dva let po prvním představení. Na Facebooku se sice objevily fotografie nedodělků v zákulisních prostorách, ale vedení Národního divadla tvrdí, že budou urychleně odstraněny.
Oproti původnímu rozpočtu kolem 700 milionů korun se rekonstrukce prodražila na 1‚3 miliardy údajně kvůli neplánované výměně točny, o jejím neopravitelném stavu se ovšem vědělo od počátku. Nicméně rozsah prací ve vlastní historické budově a v přilehlé provozní budově byl značný: týkaly se zejména rozvodů, sanace vlhkosti, pláště budov, vnitřního vybavení diváckých prostor i zákulisí, renovace kanceláří, zkušeben a zkušebních sálů a samozřejmě restaurování výzdoby. Že se rekonstrukce stihla ve stanoveném termínu a s rozumným navýšením původního rozpočtu, lze nesporně označit za úspěch, při tak nákladných a komplikovaných stavbách neobvyklý. Nenaplnily se ani obavy odborářů, že v souvislosti s rekonstrukcí budovy dojde ke zrušení jednoho operního souboru.
Rekonstrukce cílila k obnově původní podoby interiéru i exteriéru budovy, k jejímu očištění od nánosů předchozí rekonstrukce i průběžných oprav. Proto podle jediné černobílé fotografie namaloval scénograf Martin Černý v dílnách Národního divadla repliku původní opony Eduarda Veitha, která se v roce 1945 ztratila. O kvalitě provedení nové opony se však v odborných kruzích diskutuje. V roce 2002 byla do inscenace opery W. A. Mozarta pořízena opona akademického malíře Antonína Střížka, kterou tehdejší ředitel Daniel Dvořák ponechal zavěšenou jako hlavní oponu až do uzavření budovy. Nepotřebnou Střížkovu oponu nabídlo vedení Národního divadla nejprve příspěvkovým organizacím, jediný zájemce Divadlo F. X. Šaldy v Liberci ji však nakonec odmítl, poté byla inzerátem za odhadní cenu sto tisíc korun neúspěšně nabídnuta veřejnosti, začátkem letošního roku ji do svých divadelních sbírek přijalo Národní muzeum. Rekonstrukce také modernizovala některá technická zařízení, nejviditelnější jsou nová sedadla vybavená titulkovacím zařízením pracujícím v několika jazycích.
Komentáře k článku: Státní opera redivivus
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
