Divadelní noviny > Kritika

Mlč a tanči!

Po osmdesáti letech se na scénu Státní opery Praha navrací Elektra Richarda Strausse. Koprodukční inscenace se San Fran­cis­co Opera a Badisches Staats­thea­ter Karlsruhe je ambiciózním počinem, čemuž vedle intenzivní mediální prezentace odpovídá i kvalitní mezinárodní obsazení pěti hlavních rolí. Projekt má své nepřehlédnutelné kvality, dramaturgická cena je velká, a závěr pražské operní sezony tak dostal svou důstojnou tečku. Přesto se od inscenace vrcholného díla německého expresionismu čekalo plným právem podstatně více.

Jistým problémem je načasování pražského uvedení. Přichází v době, kdy se urodilo hned několik pozoruhodných nastudování Elektry, která trochu rozvířila její stojaté inscenační dějiny posledních desetiletí. Tvrdou linii do důsledků vyhraného expresionismu, jak ji ztělesňoval Straussův dvorní, certifikovaný vykladač Karl Böhm, narušil výrazně změkčujícím pohledem na ústřední postavu Elektry v curyšské inscenaci Martin Kusej (2003). Mohl si to dovolit, silnou výrazovost a zvukovou tvrdost dodal orchestr Opernhausu v hudebním nastudování Christopha von Dohná­nyiho, takže celek působil pozoruhodně vyrovnaným dojmem. Loňská inscenace Elektry ve vídeňské Staatsoper zaujala nejen vynikajícími výkony Anny Larsson (Klytaimnestra) a Niny Stemme (Elektra), ale i chladně kavernózní, nihilistickou scenérií kachlíkovaných stěn, s páternosterem jako ústředním symbolem, v emocionálně dezinfikované režii Uwe Erika Laufenberga. Ke zcela jinému pojetí se Nina Stemme propracovala v poslední inscenaci zesnulého Patrice Chéreaua určené pro Festival v Aix-en-Provence 2013 – zatímco její vídeňská Elektra nese, přes všechno pokoření, hrdé rysy královské dcery, do Chéreauovy inscenace vstoupila jako žena zbavená své rodové nadřazenosti – civilní, nadčasová bytost, personifikace pomsty. Takto jsme ji mohli vidět letos v přenosu z mimořádně zdařilé produkce Met, kam inscenace přešla – spolu s Waltraud Meier, jež podivuhodně dokázala zjemnit obvykle brutálně drastický portrét panovačné Klytaimnestry.

Kapesní verze Strausse

Je zřejmé, i když jsem jmenoval jen tři výrazné inscenační počiny z poslední doby, že chce-li pražská Elektra v tomto kontextu obstát, bude to mít hodně těžké. Příčin je více a týkají se stejně tak hudebního nastudování jako režijního uchopení. Pokud jde o nároky hudební, jsou extrémní: nic náročnějšího než Elektra na divadle už neexistuje. Stopatnáctičlenný orchestrální aparát s až trojnásobně dělenými smyčci vyřazuje ze hry od premiéry v roce 1909 řadu menších divadel, přestože je známým faktem, že Strauss autorizoval i vylehčenou orchestrální verzi, aby dílu na cestě do světa trochu pomohl. Stejně však je mimo diskusi, že je to jen ústupek: instrumentace Elektry je myšlena tak, že jen plné obsazení může přinést vrcholný účinek. Německý dirigent Roland Böer se rozhodl pro kapesní verzi, ač se domnívám, že orchestřiště Státní opery plné obsazení pojme, byť s odřenýma ušima. Důsledky jsou drastické. To, co stoupalo k našim uším, byla jakási komorní verze, okleštěný zvuk, ničím ani vzdáleně nepřipomínající rozbujelý symfonismus nejprogresivnější Straussovy partitury. Základním prvkem Elektry je, podobně jako v předchozí Salome a následujícím Rosenkavalierovi, vysoce stylizovaný tanec, nikoli nepodoben destrukci, jíž valčík podrobil Ravel. Jenže tato Elektra netančí. Už dlouho jsem nezažil tolik orchestrální nudy jako pod taktovkou Rolanda Böera.

Při volbě verze možná větší roli než prostorové dispozice orchestřiště sehrály obavy, aby orchestrální zvuk nepřekrýval pěvce. Elektra ovšem představuje extrémní odpověď na věčně přetřásané téma, zda orchestr má, či nemá krýt pěvce. Podle autorových představ má být na vrcholech orchestrálního tutti pěvcův hlas pouhou částečkou symfonického proudu, i za cenu, že nebude zcela rozumět slovům – a netřeba zde citovat autorovy výroky anekdotické povahy, jež to dokládají. Je ovšem též pravda, že ke stáru Strauss svůj názor poněkud změnil ve prospěch lidského hlasu. Orchestr pod Böerem pěvce opravdu nekryl, ale za jakou cenu! Zcela se vytratil základní atribut díla – opojný, barevně sytý a diferencovaný zvuk, gradace a vrcholy byly ořezány, i orchestrální vstupy (před příchodem Klytaimnestry, duet Elektry a Oresta) vyzněly sterilně, bez charakteristického zvukového kouzla této „symfonie nenávisti“, jež podmanila i odpudila celé generace operních diváků.

Návštěvnice se zapomněla v muzeu

Susan Bullock zpívala Elektru před čtyřmi lety v Met a je zbytečné zmiňovat, že má roli po všech stránkách dobře zažitou. Nicméně hlas, nepříliš průrazný a na Elektru málo dramatický, se zdá již za zenitem. Škrty v jejím partu, byť zavedené, nemají žádný strukturní smysl, jen pěvkyni trochu ulehčují od extrémní zátěže. Scénickou část jejího bytí ovlivnila drasticky režie Keitha Warnera, která titulní postavě cíleně vzala všechno charisma. Agamemnónova královská dcera patologicky žíznící po pomstě může být vykládána na tisíce způsobů – její antický archetyp to dobře umožňuje. Ale jako návštěvnice muzea, která se tam zapomněla po zavírací hodině, aby si ozřejmovala kořeny svého bytí, bude v teniskách a těch nejvšednějších šatech, a nepochybně je to cílem Warnerovy dekonstrukce, působit jako nejtuctovější prototyp pracující ženy dneška. Přece abychom se v tom, my, lidé dneška, pěkně poznali! Opravdu nevím, co je na dnešku tak úžasného. Doopravdy se chce dnešní člověk v divadle dívat sám na sebe?

Klytaimnestra je v podání legendární Rosalind Plowright velkou protihráčkou Elektry. Na hlase nyní již mezzosopranistky jsou už znát desetiletí provozní zátěže, ale to u Agamemnónovy vražedkyně nejen nevadí, ale je přímo její charakteristikou. Po celou dobu jejího výstupu z ní nespustíte oči, její dramaticky tvárný gestický projev zcela přirozeně dominuje scéně.

Ani Anna Gabler tu není jako měkce ženská Chrysothemis do počtu. Dívka v růžovém, toužící po odvěkém ženském údělu, vyděšená krvelačnou pomstychtivostí své sestry – tuto základní charakteristiku mladá německá sopranistka vystihla, aniž by nechala více přání nevyslyšených, ale také, aniž by výrazněji upoutala svébytným vokálním projevem.

Károly Szemerédy vytvořil mechanickými prostředky Oresta, vlastně jen na­plňo­vatele božské vůle, v livreji muzejního zřízence. Pěvecky velmi přijatelný byl ve vyznění své postavy též poškozen nepříliš důvtipným režijním nápadem, když musel honit Aigistha (pěvecky nevýrazný Richard Berkeley-Steele) po scéně se sekyrou v ruce.

Psychothriller

Strauss s Hofmannsthalem se shodli na záměru umístit vraždy mimo scénu (jak bylo nepsaným zákonem dramatu) a na příslušném místě atakuje divákovu fantazii sugestivně ikonická hudba. U Warnera si divák nic z toho, co mu hudba naznačuje, domýšlet nemusí, všechno je mu předestřeno: Klytaimnestra zardoušena nejprve igelitovým sáčkem a poté dekapitována ve dřezu, Aigisthos uléhající na lože, z nějž se náhle vytrčí ruka třímající sekyru, načež následuje honička jak z Plesu upírů. Jednou z ambicí režie je vyprávět antický příběh jako přiznaně filmový horor, s konkrétními odkazy k filmům Kubricka, Lynche či Hitchcocka. Ale Elektra, i když je to krví prosycené drama, v nás nemá budit hrůzu. V tom, jak inscenace nakládá s aktem vraždy, lze, domnívám se, spatřovat veškerou pokřivenost dnešní korektně pokrytecké doby. Místo, aby přiznala vraždě její roli v historii i přítomnosti – roli základního prostředku, jímž spolu komunikuje krvelačná šelma zvaná člověk, neustále ve veřejném prostoru dává na odiv své morální zděšení. A pokud jde o Elektru, moralizovat v antickém dramatu, či těžit z něj hororový potenciál, je absolutním anachronismem.

Fin de siècle se obtiskl do zpracování antické látky zvýšeným zájmem o psy­chia­trický výklad patologických stavů lidské duše, a Hofmannsthalova Elektra je intenzivní studií posedlosti pomstou jako jediným motorem žití – motorem, který zhasne, když je pomsta dokonána. O sto let před tím Goethe podal svou vizi antiky v Ifigenii na Tauridě jako silně idealizovaný obraz. My si dnes dáváme Elektru jako psychothriller. Opera bojuje o svého diváka. Keith Warner však ještě, kupodivu proti smyslu své aktua­li­za­ce, zamontoval do Elektřina příběhu pomíjivé případy Freudových pacientek z doby před sto lety (Anny O., v níž smrt otce vyvolala psychotrauma ústící do schizofrenie). Elektra je v závěru stižena konvulzivními záškuby, v nichž také ony umíraly. (Nic nového, u Kuseje takto končí Orest.) Aby inovacím nebyl konec, v závěru nám režisér v jednom z posledních videoklipů, jimiž se zapomenutá návštěvnice dobírala sebepoznání, sdělí, že všechno bylo jinak. A že obsese Elektry byla celou dobu živena bludem: Agamemnón nebyl zavražděn, byla to sebevražda. I u mne se také dostavily konvulzivní záškuby, ale smíchu. Když jsem se tak rozhlížel kolem sebe, nebyl jsem sám.

Elektra Keitha Warnera se řadí do dlouhé řady zarámovaných operních příběhů, od Rusalky Davida Pountneyho, odehrávající se na půdě psychiatrické kliniky, až po Carmen Jozefa Bednárika, s donem José, který vzpomínal na svůj čin ve vězení těsně před popravou. Ten nápad s muzeem antiky není sice příliš originální, ale není ani špatný. Příběhu se mezi skleněnými vitrínami (berlínského Pergamonu?) daří docela dobře. Scéna Borise Kudličky má své typické znaky: je plně funkční svou technologickou sofistikovaností, vypráví příběh převážně světlem, jeho úhly, intenzitou a především změnami barvy, jež tentokrát mají zajímavě gamutový charakter, zapojuje oblíbené kuchyňské linky (jako v Salome před dvěma lety), které se tentokrát vysouvají na jeviště podle okamžité potřeby. V závěru si tak Elektra sama čistí prostor pro svůj finální tanec. Vizuálně pohledné divadlo, hraničící s kýčem, přináší řadu důvtipných nápadů. Jeho největším problémem je přespekulovanost.

Národní divadlo, Státní opera – Richard Strauss: Elektra. Hudební nastudování a dirigent Roland Böer, režie Keith Warner, scéna Boris Kudlička, kostýmy Kaspar Glarner. Sbor a orchestr Státní opery. Premiéra 10. června 2016.

• Autor: Ivan Žáček
• Publikováno: 20. června 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mlč a tanči!

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ