Divadelní noviny > Zahraničí

Stávají se z nás pravičáci? aneb Krizové divadlo

Nenahozené zdi auditoria. Arénu ze tří stran okupuje asi stovka diváků. Na závěsných monitorech těká obrazová příloha denních zpráv přerušená videokonferencí s performerkou z druhého konce světa. Pověření dramatici mají na své texty vyhrazen asi měsíc práce. Herci na své vystoupení pouhý den zkoušek. Jeden z nich si při představení vypomáhá scénářem v ruce. Pět krátkých her, poté pětadvacetiminutová diskuse s tvůrci. Divadlo angažované, naléhavé. Divadlo za pochodu, divadlo živé, okamžité reakce. Divadlo na pochodu po kontinentech, globální divadlo. Takové dojmy budí mezinárodní projekt Theatre Uncut (Necenzurované divadlo) v londýnském divadle Young Vic.

Když se v květnu pořadatelé dotazovali veřejnosti, jaké téma by letošní třetí sezona Theatre Uncut měla zkoumat, dostalo se jim navrhů ostře rezonujících v současné politické realitě britských ostrovů. Počínaje tzv. ložnicovou daní přes thatcheriánský odkaz a negativní (mediální) kampaní proti imigrantům konče. Organizátoři ve snaze zohlednit i světové politické dění abstrahovali náměty do ústřední otázky: Stávají se z nás v dobách krize pravičáci? Šlo jim o ohledávání individuálních přesvědčení.

Jedenáct takto na zakázku napsaných her se opírá o motivy soužití s menšinami, nezávislosti tisku, antagonismu peněz, resp. postavení a aktivismu… A ejhle, prostor pro diskusi se otevřel i v Čechách. Podobně jako už vloni uspořádalo Divadlo Letí ve Studiu Švandova divadla na Smíchově scénické čtení tří dramatických hříček z repertoáru Theatre Uncut. Autorská práva nebylo třeba zdlouhavě shánět. Texty byly volně přístupné na internetu pro potřeby inscenování kýmkoli na světě, kdykoli v průběhu listopadu. Padla-li volba režiséra Petra Štindla mimo jiné na titul Pick One známého amerického dramatika a pravidelného „dopisovatele“ Theatre Uncut Neila LaButa, není se čemu divit. Komická a současně mrazivá satira tlumočí nezávaznou konverzaci trojice politických předáků o národnostních minoritách, kterých by se ráda zbavila, aby získala chybějící pracovní místa. Autor pobídkou obsaženou už v názvu „jednu vyber“ (rozumí se menšinu) konstruuje formou „hry s náhodnými proměnnými“ v podstatě plán faktické realizace konečného řešení. V naší společnosti je jen málo tak palčivých a zároveň přehlížených témat, jako je narůstající xenofobie. Otevřenost, s níž LaButův text formuluje projevy rasové nesnášenlivosti uvnitř rámce lehkovážné kratochvíle seriózních gentlemanů, je v podmínkách českého divadla nevídaná. Stejný titul byl mimochodem letos uveden i v Jihoafrické republice. Pro projekt, který vyhledává kontroverzní témata, si lze jen těžko představit vhodnější uplatnění.

Projekt Theatre Uncut se zrodil v roce 2010 jako levicové hnutí v reakci na rozpočtové škrty britské vlády, které zasáhly i divadelní sektor (odtud polemický název projektu). Jeho iniciátoři ihned uspořádali protestní pochod centrem Londýna a oznámili, že budou působit jako veřejné fórum a podněcovat společenskou změnu. Rychle však opustili vyhraněně agitační linii a zaměřili se na obtížněji uchopitelné otázky, na něž (velmi často nejednoznačné) odpovědi – prostřednictvím divadla – hledají. Společenská angažovanost jejich inscenací tak zůstala jádrem jejich programové náplně. Vloni inscenace jejich textů okupovaly veřejné prostory napříč demonstrujícím Španělskem a Mexikem, aniž by už byly šity na míru dopředu vytipovaným konkrétním situacím. Hodně našich her v roce 2012 mělo široký záběr. Zahrnovaly třeba motiv protestu nebo disentu. Mohly tedy provokovat debatu o jakémkoli problému, který se vztahoval k dané komunitě. Vím, že byly použity v mnoha rozdílných situacích, vzpomíná Emma Callander, umělecká ředitelka Theatre Uncut. Skutečnost, že nelze předvídat, kde se divadlem iniciované hry budou inscenovat, do jakých kontextů budou zasazeny, se jeví jako překvapivě živá alternativa k tradiční infrastruktuře divadelního provozu, jež tak virtuálně propojuje kontinenty. Probudil ji – víceméně mimovolně – tlak či potřeby doby, jak ostatně dosvědčuje zakladatelka projektu Hannah Price: Globální rozměr Theatre Uncut je páteří naší iniciativy. Když se tento model rozjel, nabral velmi rychle na obrátkách. Každý, kdo se projektu zúčastnil, což je dnes víc než 3000 lidí, cítil, že chce říct něco podstatného. Bylo zřejmé, že jsme se trefili do něčeho, po čem veřejnost hladověla. To jsem ale na začátku netušila…

Loni protestní společenská aktivita v Británii poněkud umlkla. Nové vydání Theatre Uncut by ji rádo znovu rozdmýchalo. Jaké odpovědi na otázku o vlivu krize na politické přesvědčení jednotlivce ale vlastně nabízí? Radikalizaci postojů, patrnou už v LaButově dramatické skice, popisuje i Clara Brennan (The Wing) a Mark Thomas (Church Forced to Close its Gates After Used as Wash Basin by Migrants). Obětními beránky se u nich stávají přistěhovalci. V prvním případě se dostanou do zorného pole militantně naladěného otce rodiny frustrovaného z dlouhodobé nezaměstnanosti. Autorka na půdorysu jeho dialogu s liberálně smýšlející dcerou ostře a přímočaře konfrontuje dva protichůdné světonázory. Z plakátové argumentace předvídatelného konfliktu však až příliš jasně vysvítá, jak moc straní svobodomyslné mládeži. Druhá hra odkrývá mechanismy mediální manipulace a dezinformace. Za démonizací imigrantů tentokrát nestojí vztek z neutěšené ekonomické situace řadového občana, ale schopnost institucí vytěžit z bídy maximální zisk. Etiku autoritářského vlastníka bulvárních novin zde určují toliko pravidla poptávky, která mají – slovy někdejšího generálního ředitele české soukromé televize – nabízet lidem jen to, co chtějí. Komicky traktovaná zápletka ústí v skandální odhalení, načrtávajíc přiznanou paralelu s praktikami jistého existujícího britského deníku.

Satira už ze své definice předepisuje kritické „čtení“ zobrazeného materiálu. Zavazuje diváka k odstupu a vnucuje mu vlastní, mezi řádky prosakující postoj. Příspěvky Kieran Hurley (Amanda) a Tima Price (Capitalism Is Crisis) se ubírají opačným směrem. Identifikují se se svými postavami, snaží se je pochopit, ukázat jejich dilema v širších souvislostech. Obhajoba jednotlivce pak nevyhnutelně hledá viníka ve vnějších okolnostech, v tomto případě tedy v samotném systému. Hurley nahlíží téma z (nepopulární) perspektivy političky týrané každodenním napětím a stupňující se nenávistí k její práci, protože ji úsporná opatření nutí ke kompromisům neslučitelným s jejími zásadami.

Psychologicky nejpřesvědčivější sondu do vztahu krize a solidarity ale podnikl Tim Price. Na průsečíku osudu propuštěného bankéře a aktivistky dosazené do finančního oddělení charity sleduje vzájemnou transformaci úhlu pohledu. Nikoho příliš nepřekvapí, že peníze, resp. jejich přebytek nebo nedostatek, formují názory. Pricovi se však s použitím modelu dvou proplétajících se monologů podařilo zachytit dynamiku vývoje – či proměny – upřímného osobního přesvědčení, které je v každém momentě platné a logické. Taková interpretace současného stavu světa je myslím mnohem hodnotnější a platnější než opakující se nářky mnoha ostatních, že peníze korumpují charakter… Tento titul už ale rozhodně nemá takový společensky mobilizační potenciál jako v úvodu zmiňovaná LaButova hříčka. Nešokuje, netroubí na poplach. Zato víc zaměstnává mozek.

Prosazuje-li Theatre Uncut pluralitu pohledů, podobné práce by v jeho projektech měly najít větší zastoupení. Možná by pak tratil na údernosti, o to víc by ale fungoval jako skutečné mezinárodní fórum.

• Autor: Šárka Švábová
• Publikováno: 23. ledna 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Stávají se z nás pravičáci? aneb Krizové divadlo

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ