S. Kaegi: Divadlo může být reálnější než realita
This is not na Embassy (Made in Taiwan), s tímto projektem přijíždí tento týden do Prahy režisér a autor Stefan Kaegi a nezávislá divadelní skupina Rimini Protokoll, kterou v roce 2000 založil a vede spolu s Helgard Haug a Daniel Wetzel. Během 7. ročníku festivalu Pražské křižovatky otevřou ve dnech 6. a 7. listopadu na Nové scéně ND fiktivní tchajwanskou ambasádu. Při té příležitosti jsme položili Stefanovi Kaegimu pár otázek.
Foto Claudia Ndebele
V anotaci k inscenaci, kterou bychom do češtiny přeložili Toto není ambasáda (Vyrobeno v Tchaj-wanu) a která měla světovou premiéru 24. ledna tohoto roku na Berliner Festspiele, píšete, že Tchaj-wan je nejviditelnějším představitelem globálního dilematu. Máme očekávat novou formu absurdního divadla?
Do jisté míry možná ano. Globální diplomacie má k absurdnímu divadlu blízko. Tchaj-wan má unikátní politický status a z toho mohou vznikat značně absurdní situace. Jednou jsem obdržel pozvánku od Trade Office of Swiss Industries (Obchodní kancelář švýcarského průmyslu v Taipei bez diplomatického statusu, která poskytuje konzulární služby – pozn. aut.) a nechápal, co bych v obchodní kanceláři pohledával. Žena na druhé straně linky mi vysvětlila, že jde o krycí název pro kvazi ambasádu na Tchaj-wanu, protože tam z geopolitických důvodů nelze oficiálně zřídit švýcarské velvyslanectví – stejně jako Tchaj-wan nemůže mít velvyslanectví ve Švýcarsku ani ve většině ostatních zemí Evropy a světa. Proto se na Tchaj-wanu rozvinulo kreativní hledání způsobů, jak v aktuální situaci vytvářet bilaterální vztahy jinou formou. Ohromně kreativní je například naše performerka Chiayo Kuo: oficiálně sice není diplomatka, ale v sociálních médiích prezentuje přítomnost své země s velkou emocionální přesvědčivostí. Je jednou z trojice expertů/expertek, kteří po dlouhém období výzkumu a schůzek s odbornicemi a odborníky z diplomatických, novinářských, vojenských a uměleckých kruhů a oboru geostrategie nyní v naší inscenaci vystupují.
Proč jste se rozhodli Tchaj-wanu věnovat?
Krása tchajwanské historie a politiky spočívá v tom, že je neuvěřitelně složitá, a tak nabízí velký narativní potenciál. Média bohužel ukazují Tchaj-wan často ve zkratce, kdy se dozvídáme jen o čínských manévrech v jeho blízkosti. Česká republika má v Evropě mimořádné postavení, protože delegace vysoce postavených představitelů opakovaně cestovaly z Prahy do Taipei a naopak. Dokážu si představit, že tady víte o Tchaj-wanu více než v jinde v Evropě.
Tedy chcete evropským divákům představit současný Tchaj-wan?
Tchaj-wan mi vždycky připadal vzrušující. I v Číně jsem už realizoval několik projektů a jsem velmi spjat s tamní kulturou. Ale na Tchaj-wanu je znát, že tam vládne demokracie, což se odráží v mnoha aspektech – od urbanismu až po umělecké prostředí, které je velmi rozmanité a živé. Každopádně se tam po léta vracím pracovně.
Se Szu-Ni Wen, dramaturgyní této inscenace, jsem poprvé spolupracoval na projektu Rimini Protokollu Remote Taipei, když jsme v roce 2020 nemohli kvůli pandemii vycestovat a realizovat projekt 100% Kaohsiung (Kaohsiung je město na jihu Tchaj-wanu – pozn. aut.).
Se Szu-Ni tedy máme za sebou už docela dlouhý dialog. A tak mě velmi potěšilo, když mě Národní divadlo z Taipei pozvalo, abych tam v roce 2022 strávil pár měsíců. Se Szu-Ni jsme předběžně zjišťovali, které expertky a experty bychom mohli angažovat k vyprávění o nejisté diplomatické situaci na Tchaj-wanu.
To muselo být komplikované, vstupovat na nejistou diplomatickou půdu…
Jednoduché to nebylo – skuteční ambasadoři nemají čas a z titulu své funkce jsou vázáni mlčenlivostí.
Na základě jakých kritérií jste vybrali výslednou trojici Chiayo Kuo, Debby Szu-Ya Wang a David Chienkuo Wu?
Setkali jsme se s několika diplomaty ve výslužbě a různými cestičkami se dostali k Davidovi. Je to bývalý velvyslanec a kromě toho působí na Tchaj-wanu jako kněz – zaujalo nás, že vášnivě zpívá a má teatrální vystupování, jaké bývá velvyslancům vlastní. Debby zareagovala na jednu z našich veřejných výzev, díky kterým jsme potkali vůbec spoustu lidí. Zaujala nás svou osobní historií a napojením na velkou obchodní dynastii (je dědičkou bubble tea impéria – pozn. red.). A pochopitelně i tím, že je hudebnice.
Jak spolupráce s nimi vypadala?
Chiayo, David a Debby zastupují různé generace a politické tábory a pocházejí z různých rodinných poměrů. Jejich názory se během zkoušek ostře střetávaly. Pro všechny tři bylo v sázce mnoho. Je jasné, že když máte veřejně na jevišti reprezentovat svůj postoj a zemi, chcete to dělat správně. To pochopitelně vyvolávalo spory. Konflikty jsme se rozhodli zmírnit používáním cedulí s nápisy Nesouhlasím. Během zkoušek nám transparenty umožňovaly vyjádřit nesouhlas, aniž by dotyčný musel hned přerušovat ostatní. Na světě je už tak dost míst, kde na sebe lidé jen křičí nebo nedovolí druhému ani vystoupit na pódium, protože má jiný názor. Našli jsme tedy určitý vzorec konkordance, který umožňuje, aby se na scéně prezentovalo několik názorů současně.
V řadě evropských zemích jsou politické tendence k omezování nebo dokonce likvidaci nezávislého divadla. Jak si vede Rimini Protokoll a jeho projekty?
Momentálně žiji v Římě v rámci roční umělecké rezidence v německé akademii Villa Massimo. V Itálii se v současné době přeobsazují klíčové kurátorské posty na základě politických preferencí. Také během hostování v Budapešti mi místní divadelníci vyprávěli o jednostranné podpoře státem financovaných divadel. V německy mluvících zemích jsme dosud byli takového vývoje ušetřeni. Ale uvidíme, co přinesou nově zvolené zemské vlády ve východním Německu s…
S čím?
Nezávislá scéna v Německu dnes čelí tvrdým škrtům, tvrdším než ve stálých institucích. Rimini Protokoll nemá vlastní divadlo. Na každý projekt podáváme žádosti o finanční příspěvky nebo hledáme koprodukční partnery – někdy v divadlech, ale stále častěji v muzeích nebo ve veřejném prostoru. Mimochodem, právě končí náš velký evropský projekt European Shared Landscapes.
Foto Claudia Ndebele
Na festivalu Pražské křižovatky je vedle vaší tvorby zastoupena i tvorba Mila Raua. Oba pocházíte ze Švýcarska. Neutrální země, která sehrála důležitou roli v moderní historii jako útočiště pro uprchlíky a migranty různých náboženství a ideologických názorů z celé Evropy. Ovlivnila tato skutečnost nějak vaše myšlení a vidění světa?
Švýcarsko je centrem diplomacie. V dobrém i zlém. Konkordantní demokracie dočasně chrání do určité míry zemi před polarizací politických front, která se v jiných zemích vyostřila. Takzvaná neutralita Švýcarska je ale někdy jen záminkou k multilaterálním podnikům.
Vždycky jsem si přál, aby Švýcarsko vstoupilo do EU a úžeji spolupracovalo se sousedními státy. Zájem o demokratické procesy byl projektům Rimini Protokollu odjakživa vlastní.
Jistá pochybnost o klasickém prezentování nám byla vlastní dávno předtím, než se rozšířila do politické sféry natolik, že bych o jejím smyslu a dopadu dnes skoro pochyboval.
Tomu nerozumím. Mohl byste mi to osvětlit?
Jevištní prostor je stejně reálný jako ten mimodivadelní. A když jsou lidé na jevišti nikoli proto, že se naučili hodnověrně ztvárňovat charaktery, ale když tam stojí s vlastním životopisem, s vlastním názorem, se svou profesní deformací a všemi svými tiky a zvláštnostmi – pak jsou v podstatě stejně skuteční jako mimo jeviště. Anebo dokonce – svým způsobem – skutečnější… A právě v tom nás politická realita dobíhá.
Kromě toho nám však jeviště naštěstí nabízí i svobodu, která nám umožňuje zřídit v divadle ambasádu, ačkoliv to v reálném světě mimo divadlo není možné. Divadlo nás tak vyvoláním empatie přiblíží komplexnější realitě než je sama realita. Kde jinde bychom se mohli během jediného večera tak rychle ponořit do vrstevnaté reality oficiální čínskou, japonskou, ale i domorodou kulturou jihovýchodní Asie, a to vše ve srozumitelné formě a blízko lidem, kteří jsou obvykle tisíce kilometrů daleko od nás? V tomto ohledu může být divadlo reálnější než realita.
Komentáře k článku: S. Kaegi: Divadlo může být reálnější než realita
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
