Nadčasovost Topolových slov
Brněnská inscenace lyrického monodramatu Josefa Topola Stěhování duší s sebou nese několik primátů. Po dlouhé přestávce jde o pilotní titul na odstavené Malé scéně pod hledištěm Mahenova divadla. Protagonistka večera Marie Durnová si poprvé ve své dlouhé kariéře vyzkoušela one-woman hraní, ale i dramatiku kardinálního autora nejenom její generace. Stěhování duší se přitom stalo vůbec prvním brněnským nastudováním Topolova dramatického díla – čítajícího toliko deset položek – po roce 1989.
Marie Durnová vytvořila obdivuhodný palimpsest jednoho ženského života FOTO MAREK OLBRZYMEK
Topolovy postavy stárly s autorem: od mladých rozervanců v Jejich dnu nebo v Konci masopustu dospěl s osobní zaujatostí a vkladem až k hrdinům bilancujícím a životem poznamenaným, tak jako v Hlasech ptáků nebo právě ve Stěhování duší. Skličující i dojemný monolog staré ženy napsal komunistickým režimem proskribovaný autor roku 1986. Bývalá estrádní tanečnice Magdalena už kdovíjak dlouho čeká v malém suterénním bytečku plném krabic a kufrů na dopis od svého milence Roberta, který kdysi odešel do emigrace. Doufá, že ji pozve k sobě a ona opět povede prosluněný život. Samomluvu občas přeruší mocné bušení do zdi, když si ji žádá nemohoucí sousedka Alžběta. Sebezpyt osamělé duše tedy neustále osciluje mezi Alžbětou a Robertem, mezi šedivou realitou a lživými představami o ní, mezi nostalgií a ironií. A po čase z něj vyplyne i trpké vědomí toho, že světlá budoucnost už je minulostí. Opuštěná a zapomenutá Magdalena vlastně zůstala sama se svými útržkovitými a někdy zacykleně se opakujícími větami.
Režisér Štěpán Pácl se k mimořádnému tuzemskému dramatikovi navrátil už počtvrté a jeho komorní sedmdesátiminutový opus zcela jasně prokázal, jakých dvou skutečností si lze na Topolových hrách obzvláště cenit: jejich nadčasovosti a mimořádné obraznosti jazyka. Pácl opět potvrdil svoji inklinaci k až pietnímu obrábění dramatického slova. Jindy by se možná zastesklo po razantnějším režijním gestu, průbojnějším výkladu či prudší polemice s autorem. Tady to ovšem není namístě, neboť dění smyslu vyrůstá právě ze slova.
Topol je mistr básnivého jazyka i vidění, které by žádné větší režijní dozdobování ani nesneslo. A tak na malinkém jevišti vedle herečky existuje už jen hudebník Jannis Moras, jenž vytváří dramatikem předepsané zvuky (a kromě toho funguje i jako nápověda). Střídá dva nástroje, o kterých se mluví v textu: Z vily jsem se nastěhovala do téhle díry. Co se sem vešlo? Kousky nábytku, pár obrázků, po tatínkovi housle a buben. Výprava Michala Spratka si vystačí jen s ošuntělým ušákem a mnoha dávno zabalenými a zřejmě i proto zašedlými krabicemi. Uměle stvořené vyvýšené jevišťátko v ostrém úhlu obklopují ze dvou stran diváci, čímž se samozřejmě stvrzuje intimita sdělení a hereckého projevu.
Marie Durnová prostor ovládá a postupně také duševně zabydluje skrze herecky nasvěcovaný logos. Řeč nestaví jako monolog pro ukrácení dlouhé chvíle, nepouští se do žádné zábavně tragikomické exhibice. Pečlivě intonované slovo je tady vehikulem pro přesně modelovaný lidský typ a intimní svět jeho prožívání, precizně reprezentovaný zvláště jazykovým stylem. Herečka neklouže po povrchu řeči, ale bez efektních hereckých kudrlinek pravdivě staví svoji hrdinku. Magdalena je jejím velkým profesním ziskem.
A tak před publikem vzniká neokázale jímavý palimpsest jednoho ženského života. Zdá se, jako by původní písmo bylo vyškrabáno a nahrazeno novým textem, kterému v hořkém paradoxu vévodí stesk po vybledlé lásce a životu obecně. Naoko nenápadný návrat k Topolovi se v pozapomenutém prostoru přímo pod hlavním burácivým sálem Mahenovy činohry vydařil.
Národní divadlo Brno – Josef Topol: Stěhování duší. Režie Štěpán Pácl, dramaturgie Barbara Gregorová, výprava Michal Spratek. Premiéra 18. září 2020 na Malé scéně Mahenova divadla.
Komentáře k článku: Nadčasovost Topolových slov
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
