Štěpaník: František tak trochu prvotinou je i není
Na celostátní přehlídce amatérského činoherního a hudebního divadla Divadelní piknik ve Volyni se představila původní hra Jaroslava Štěpaníka František aneb Divné fógl, kterou uvedl Divadelní spolek Slavkov u Brna. Pana Štěpaníka čtenáři iDN znají z jeho blogů. Nicméně, uvedený divadelní text cimrmanovského střihu si bezpochyby zaslouží speciální pozornost a možnost dozvědět se více o tomto autorovi a jeho práci.
Jaroslav Štěpaník. Foto: archiv
Máte na kontě množství odborných knih z oblasti psychologie, novinových článků i recenzí, ale divadelní hru jsem v dostupných zdrojích nenašla. Jedná se o vaši dramatickou prvotinu?
Knížky z psychologie jsou adresované spíše širší veřejnosti. Několik knih jsem napsal na různá brněnské témata, uniknout mi nemohla postava Františka Vymazala. Jedním příběhem jsem ho přiblížil v knížce Vyprávění brněnského draka a v rozhovoru přes hranice času jsem mu položil několik všetečných dotazů a nechal zodpovědět z jeho věčně platných zrnek – v knížce fejetonů Brno ve dne v noci. Prakticky celý život jsem působil jako psycholog, lákalo mě však volnější psaní, od drobniček v novinách jsem se propracoval ke kurzívám, glosám, fejetonům v novinách, časopisech, psal jsem pro brněnský rozhlas i televizní scénáře. Jednou jsem se zúčastnil soutěže původních mikrokomedií vyhlášené bratislavskou televizí. Můj Pes pro výzkum cenu neobdržel, ale byl natočen, a vysílal se. V roce 1989 vysílala brněnská Tv film Papírový most, reprízovaný i později. Scénář jsem napsal společně s kamarádem Jiřím Pavlouškem, zkušeným divadelníkem. V šedesátých letech slavil úspěch v zahraničí se svým souborem Quidam. Pak psal pro televizi dramatické scénáře, byl i spoluzakladatelem a režisérem brněnského Divadla v kavárně. Zde byla uvedena naše společná hra Případ defylogenet dle mé sci-fi povídky z antologie Vesmírní diplomaté. Takže: František tak trochu prvotinou je i není.
Jak jste si Františka Vymazala našel?
František Vymazal je polozapomenutou postavou, ne však zcela. Kdysi dávno jsem navštěvoval kurs němčiny, kde paní učitelka úvodem vyložila, že vyučuje podle Vymazala. Tím se mi vryl do paměti, polyglotem jsem se však nestal. Zapamatování bylo posíleno, jak jsem léta rád putoval po antikvariátech. Občas jsem narazil na některou z jeho výuk jazyků Snadno a rychle. Bral jsem však Snadno a rychle poslancem, Psinky, Zrnka, atp., Z těchto spisků mám drobnou sbírku. Zde si dovolím vnímat pana Františka jako služebně staršího, zvlášť ctěného kolegu. V mládí jsem poměrně pravidelně přispíval aforismy do tehdy hodně poslouchaného pořadu rozhlasu Bratislava Pozor zákruta. Později jsem soubor svých aforismů, epigramů a krátkých glos na dobu minulou, ale i současnou vydal v knížce Od andělů k žízni. Vymazal je v příslušných kruzích znám jako filolog, didaktik cizích jazyků, polyglot, překladatel, atd. J. S. Machar v něm spatřoval pro jeho Zrnka a další drobné literární útvary osobitého filozofa, blízkého Ladislavu Klímovi. Ti dva nechybí v Antologii českého aforismu uspořádaného M. Huptychem a J. Žáčkem
Vaše hra je nejen k tomto konkrétním člověku, ale zachycuje velmi zajímavě dobu, ve které žil. Jaké jste měl zdroje? Z čeho jste vycházel?
Historie, zvlášť moderní česká mě zajímá. Nechtěl jsem však psát hru historickou, ani životopisnou. Svérázná ústřední postava je ovšem do své doby pevně zasazena, prožívá s ní i její velké změny. To přibližují rychlé „střihy“ s časovými skoky, členěnými předěly s kolportéry novin se zprávami daného roku. Voleny byly dobové klíčové, ale i kuriozní zprávy. Ve scénáři bylo takových novinových titulků víc, režie měla možnost výběru. Pročetl jsem myslím prakticky téměř vše, co se k osobě a dílu Vymazala vztahuje.
Bizarnost osudů hlavního hrdiny připomíná zcela vymyšlenou postavu Járy Cimrmana. Jak jsem se dočetla v programu, inspirovala osobnost Františka i jeho tvůrce. Zeptám se, zda naopak cimrmanovské hry inspirovaly svým humorem vás?
Určitá blízkost mezi fiktivním Cimrmanem a reálným Františkem každého nutně napadne. Oba navíc náleží stejné době. Cimrmana mám rád, škoda, že nezískal zasloužený titul největšího Čecha. Cimrmanovský humor jeho tvůrců je výborný, oslovuje již šňůru generací pěkně zvolenou mystifikací. Ponejprv jsem se s ním seznámil kdysi ve Světové literatuře, tehdy vyhledávané a čtené. Nedivil bych se, kdyby autoři okem trochu zavadili i o samorostlého vědátora a podivína z Moravy. Já, když jsem zjistil, že autorem knihy Divy prasvěta, kterou přeložil z němčiny Vymazal, je Zimmermann, nezaváhal jsem a hned vsunul do textu hry větičku s předzvěstí brzké Cimrmanovy slávy.
Jak dlouho jste hru psal?
S hrou jsem si dost vyhrával, snad několik let. Samozřejmě přitom psal drobné věci, od rozsáhlejších mě zdržela, mohu se vymlouvat. Hlavně zkracoval, škrtal, vypustil některé scény i písňové texty. Ve výsledku se to asi tak nejeví, je v tom ale docela dost práce.
Jak došlo ke spolupráci s DS Slavkov u Brna?
Myslel jsem, že hra by mohla oslovit především Brňáky. Věděl jsem, že scénář má dost toho, co režiséři neradi: velký počet účinkujících, děti, psa, dokonce husu. Na druhé straně, dobrý režisér si s podobnými nástrahami umí kreativně poradit. Pak jsem uvažoval o divadle ve Vyškově, v nejtěsnějším sousedství Vymazalova rodiště. Mezitím dlouholetý kamarád Luboš Petřík, původně herec, pak kolega ze Svobodného slova, předal můj scénář do Slavkova, vedoucímu zdejšího ochotnického souboru, současně režisérovi. Lubošovi se scénář zamlouval, dokonce by si rád Františka i zahrál. Určitě mu připomněl dobu, kdy zářil v brněnské Ixce v roli Haška jako Velitele města Bugulmy. Jistě by byl výborný, až na to zdraví. Bylo mi líto, že právě on nedlouho před premiérou zemřel. K té nakonec byla cesta ještě dlouhá. Režiséru Olbrichtovi se scénář zamlouval, Vymazal pro něj nebyl neznámou postavou. On i soubor si přáli zkusit něco jiného, než měli běžně na repertoáru. Než došlo k první zkoušce, uplynul víc jak rok, pak nastoupil covid, poté bylo třeba uspokojit místní publikum tím, co delší čas chybělo. Už jsem myslel, že to vše skončí do ztracena, ale nestalo se…
Začalo se zkoušet znova… Účastnil jste se zkoušek a upravoval hru ještě v jejich průběhu?
Trvalo to jistě pět let čekání, zda s tím vůbec znova začínat, ale nakonec se do toho pustili. Několika zkouškek jsem se zúčastnil. Do dění na jevišti ani do textu jsem nezasahoval. Věděl jsem o zkoušení, ale výsledkem jsem byl přesto překvapen. Pozitivně. Režisér Stanislav Olbricht byl přesně tím člověkem, který se za omezených skromných možností obratně vyhnul všem nástrahám, aniž by je vypustil. Realizace plně zachovala scénosled, nic nevynechala, došlo pouze k drobným škrtům. Inscenačnímu týmu, zejména režiséru a všem účinkujícím patří můj upřímný obdiv i dík.
Nakolik vychází hra ze známých skutečností a nakolik je fantazií? Například dramatická smrt Františka – stalo se to?
Tak padesát na padesát. František skutečně odmítl maturitu jako zkoušku zralosti. Neodpovídal na otázky a zkomplikoval si tak celý život. Za válečného stavu nepovstal při rakouské hymně. Není jisté, zda úmyslně, či z roztržitosti a hluchoty. Byl za to souzen a vězněn, pak osvobozen. Nedlouho poté ho v blízkosti bydliště srazila tramvaj, v nemocnici zemřel na následky zranění. To, jak měl, a pak zas neměl čestný hrob, je zahaleno tajemstvím. Pátral jsem marně, nevěděla to ani milá paní Flodrová, velká a všemi oblíbená znalkyně historie Brna, která jinak vždy věděla o svém městě vše. Jisté je, že škrtnut ze seznamu byl za normalizace, v tom jsme si blízcí. Jinak však o hrob se mu správa hřbitova stará, takže on sám čestný hrob nemá, avšak hrob an sich, tedy sám o sobě, zřejmě asi čestný je. K Františkovi vše překvapivé a zvláštní už jaksi patří.
Po úspěchu této hry máte ještě chuť František, respektive inspiraci napsat něco podobného?
Stávajícího přijetí Františka si moc vážím. Úspěch vždy povzbuzuje k činnosti. Nechválil bych si však den hned při prvním paprsku. Sám bych rád k Františku Vymazalovi napsal nerozsáhlou knížku, spíš esejistickou, snad i s pokusem o jeho psychologický portrét. Ovšem, je toho o něm dost málo k nalezení. Něco mám rozepsáno, zda něco stihnu, nevím. A hra? Vše záleží na čase.
Komentáře k článku: Štěpaník: František tak trochu prvotinou je i není
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
