Štěstí a pád krále Otakara
Kdo v tom království dlel, ten myslil, že poslušně slouží
Kristu, když klášterní jmění a statky jim svévolně plení.
Ten, kdo se loupeží držel, byl pokládán za počestného.
Rušiti slovo – ten zákon a způsob byl v platnosti u všech.
(Zbraslavská kronika, XI., 1. třetina 14. století)
Český král Otakar (Karel Dobrý, vlevo) se musí pokořit a přijmout léno od familiárního císaře Rudolfa, takřečeného Ruediho (Lukas Holzhausen, vpravo). Scénu znevažuje přítomnost nahého koupajícího se starosty Vídně (Rainer Galke) FOTO KIVA
I.
Těmito slovy charakterizuje slavná kronika zbraslavských opatů náhlý pád z největšího světla do nejpustší tmy, totiž úpadek Českých zemí krátce po smrti „krále železného a zlatého“. A počínaje touto kronikou zní v Českých zemích v zásadě jednotný chorál národního narativu, opěvujícího Přemysla Otakara II. jako postavu heroickou a pozitivní. V některých podáních dokonce až s rysy mučednickými: velký panovník, přirovnávaný k Alexandru Velikému, nejenže rozšířil náš stát až k Jadranu, ale byl i vzorem mírumilovné zbožnosti (a plenil-li snad Rakousy loupežemi a požáry, pak pouze na rady svých zločinných poradců). Zveleboval zemi vinicemi, kostely a kláštery (viz Zlatá koruna – co na tom, že šlo o značně kontroverzní zásah do rodových držav Vítkovců). A prohrál-li nakonec svou historickou při s do té doby nevýznamným habsburským hrabátkem Rudolfem, pak pouze podlou zradou spojenců.
Úplně opačný je však narativ rakouský: je vyprávěn z perspektivy neokázalého Rudolfa, zakladatele císařské habsburské dynastie, který – ač povahy mírné – se dokázal rázně vypořádat s českým rebelem i jeho vrtkavostí, za niž byl Otakar právem stižen papežskou klatbou. Podle tohoto vyprávění měl Otakar kromě notorického neplnění dojednaných smluv svědomí zatížené i krvavým mučením a popravami bez soudu. Národní narativ rakouských kronik – zkreslený patrně ne méně než ten první – vrcholí v roce 1825 legendárním historickým dramatem Franze Grillparzera König Ottokars Glück und Ende.
V této sezoně jsme v Praze měli hned dvakrát možnost vidět tuto hru jako dvě stě let starou novinku, u nás dosud neinscenovanou a až do letoška nepřeloženou. Na letošní PDFNJ ji přivezl vídeňský Volkstheater v originálním režijním a scénografickém konceptu Dušana Davida Pařízka a už od září běží v Komedii výjimečná inscenace Michala Háby. Řeknu hned zkraje, že pro mne – vedle právem odměněného Schimmelpfennigova Zimního slunovratu ostravské Arény – byl Pařízkův opus se skvělými výkony Karla Dobrého v titulní roli, Lukase Holzhausena jako Rudolfa či Rainera Galkeho jako bezdětné Markéty i jako proradného vídeňského starosty vrcholem letošního festivalu.
II.
To, že historickou hru (= legendu) patrně největšího rakouského dramatika první poloviny 19. století české divadlo dosud programově ignorovalo, lze pochopit: vždyť naši státní identitu utvářela úplně obrácená legenda přemyslovská. A teprve nyní se zásluhou dvou nonkonformních režisérů a upravovatelů obě legendy střetly ve stejné historické chvíli, kdy v obou kdysi velkých a duchovně si blízkých zemích (ovšem i jinde v Evropě a ve světě) ožívají dávno pohřbené zombie zatuchlých nacionalismů, národních resentimentů a groteskních snů o dávno neexistující velikosti.
Obě inscenace mají naštěstí vůči těmto zombie národního šovinismu a xenofobie bytostně subverzivní charakter. Hába v Komedii rozpoutal autentické, komediantsky uvolněné divadlo. Ve své dosud nejlepší inscenaci jako by si z Brechtova odkazu namísto ideologicky kožených floskulí a politického školení obecenstva tentokrát vzal opravdu to nejživější: sokratovsky podvratné, antimytologické kritické myšlení. Prostřednictvím Otakarovy ležérnosti, sebeokouzlení a narcismu (hraje ho Martin Pechlát) vydoloval z příběhu aktuální varování před jakoukoli národní „popinou“, národní sebestředností a ustrnutím v zažitých stereotypech, do nichž se my, co spolu ve střední Evropě (ne)mluvíme, tak rádi utíkáme. A role zhrzené, stárnoucí, z Prahy vyhnané Markéty Rakouské jako by právě v Praze našla ideální představitelku – Radku Fidlerovou.
Pařízkův koncept ovšem vstoupil už při vídeňské premiéře do zcela jiného, výbušnějšího kontextu. Inscenace nesčetněkrát reprízované vážné „národní hry“, jež měla v době svého vzniku potíže s rakouskou cenzurou kvůli protičeským (!) postojům, se stala skutečnou událostí vídeňské i evropské sezony právě díky své bytostné anti-mytologičnosti, spojené s typicky středoevropským jevištním humorem. Pařízek už takto přečetl Kafku, Haška, Musila, Bernharda, Schwaba, Jelinekovou, Hauptmanna nebo Goetha – tajemství jeho úspěchu se jmenuje kontinuita. Jeho opusy mají společného jmenovatele, který lze shrnout do čtyř slov: pokus o střední Evropu. Nejsou osamělými výkřiky zahlcenými dryáčnickými efekty, ale součástí dlouhodobého dramaturgického výzkumu, průběžné kritické reflexe minulých i současných dějů týkajících se nás, co tu žijeme a navzájem na sebe štěkáme přes ploty svých předsudků. A i když jindy minimalistický Pařízek umístí na scénu bazén, je to jen proto, aby ho dokonale využil v mistrovské studii oportunismu „malého rakouského člověka“, toho času vídeňského starosty, svlečeného – obrazně i doslova – donaha. A když titulní hrdina přicválá na scénu na skutečném bílém koni, opět to není samoúčelná metafora: Otakar je skutečně „na koni“, bílý kůň (zvláště v masarykovských Čechách) asociuje přirozenou autoritu i nadřazenost, jež může snadno přerůst do čítankového kýče, který předchází pád. A jestli mi bylo něco při bouřlivé klaněčce líto, pak to, že se ten báječný kůň nepřišel taky klanět: určitě by sklidil nemenší ovace než Karel Dobrý.
Volkstheater Wien, Rakousko – Franz Grillparzer: Štěstí a pád krále Otakara. Režie a scéna Dušan D. Pařízek, dramaturgie Roland Koberg, kostýmy Kamila Polívková. Premiéra 8. ledna 2019 (na festivalu 24. listopadu).
Komentáře k článku: Štěstí a pád krále Otakara
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
