Stockholm–Praha–Stockholm aneb Dramatické i nedramatické okamžiky s POEm
Malá vesnička Hjoggböle v severošvédském kraji Västerbotten nemá víc než nějakých sto padesát obyvatel. Hned několik se jich kupodivu věnuje nebo věnovalo literatuře. Nejznámější z nich – Per Olov Enquist – vysvětloval tento neobvyklý fenomén dřívější izolovaností zdejších lidí. Do okolních vesnic to měli hodně daleko, a tak si za muže nebo ženu často brali blízké příbuzné. A přiváděli na svět idioty – nebo spisovatele. Případně obojí.
V roce 2011 ve svém bytě ve Stockholmu FOTO SOREN ANDERSON
Setkání první
Když jsem na Filozofické fakultě UK psal diplomovou práci, vybral jsem si jako téma literaturu Norrlandu, tedy řídce osídlené severní části Švédska, kde lišky, losi, sobi, vlci a medvědi dávají dobrou noc. Zaměřil jsem se přitom na několik konkrétních autorů, mimo jiné na PERA OLOFA Sundmana, kdežto další norrlandský PER OLOV (ano, tento se píše s „v“ na konci), Enquist, mé pozornosti unikl. Nejspíš proto, že většina jeho klíčových děl tehdy ještě nespatřila světlo světa.
Svůj dluh vůči Enquistovi jsem vyrovnal, když jsem nastoupil jako redaktor do Odeonu a na Enquistovo jméno jsem narážel čím dál častěji. Nemálo k tomu přispělo švédské nakladatelství Norstedts, kde Per Olov Enquist – POE – celý život publikoval. Oddělení zahraničních práv tam vedla nesmírně agilní Agneta Markås, která své autory uměla prodat. Dělala pro ně první i poslední.
Někdy v polovině osmdesátých let se mi podařilo dostat se na pár dní do Švédska. To už jsem měl za sebou překlad hry Ze života žížal a četbu Legionářů, Katedrály v Mnichově a dalších Enquistových próz, a tak jsem Agnetu požádal, aby mi s jejich autorem dojednala schůzku. Odehrála se, ta schůzka, v jedné hospůdce v malebné stockholmské čtvrti Söder, pár kroků od domu, kde tehdy mistr bydlel. Vzpomínám, že jsem ze setkání s ním byl natolik nervózní, že jsem si – ačkoli útratu platilo nakladatelství – objednal jen pivo, kdežto protřelejší POE zhltl opulentní večeři.
Sametový alkoholický opar
Po oné první schůzce ve Stockholmu jsem se nějakou dobu – do pádu komunismu – s Enquistem setkával spíš jen pomyslně. Pilně jsem si s ním však korespondoval, zvlášť když jsem si při překladu nějaké jeho knihy nebo dramatu s něčím nevěděl rady. Ochotně mi pomáhal vysvětlujícími komentáři a trpělivými odpověďmi na mé (leckdy poněkud nejapné) otázky.
V listopadu 1989, pouhých pár dní po událostech na Národní třídě, přijel pro změnu on do Prahy. V té době se totiž na švédské ambasádě konal seminář švédských a českých spisovatelů a překladatelů. České spisovatele zastupovali (díky tehdejšímu osvícenému velvyslanci) výhradně ti nepublikovaní, zakázaní – Ivan Klíma, Eva Kriseová, Ludvík Vaculík a další – a na švédské straně byl hlavní hvězdou Per Olov Enquist.
POE se vždycky intenzivně zajímal o aktuální společenské a politické dění jak doma ve Švédsku, tak v zahraničí. Proslavil se například reportáží o masakru izraelských sportovců na mnichovské olympiádě roku 1972, jehož byl očitým svědkem. O tom, co se odehrávalo v Praze a celém Československu během sametové revoluce, ovšem žádné písemné svědectví nevydal. V té době totiž vedl zoufalý boj s démonem alkoholu. Tehdejší události se s ním tudíž, jakkoli to zní neuvěřitelně, úplně minuly, ačkoli se některých z nich osobně zúčastnil. Mimo jiné se v tehdejším Divadle E. F. Buriana zapojil do jedné z veřejných diskusí, které se během stávky divadelníků konaly místo představení. Když vyšlo najevo, o koho jde, sklidil od přítomných diváků/posluchačů bouřlivé ovace (za které si neskromně přičítám určitou zásluhu, snažil jsem se totiž jeho nepříliš souvislou řeč tlumočit tak, aby měla aspoň jakous takous hlavu a patu), ale jak později vyplynulo z jeho autobiografie Jiný život i z rozhovorů, které jsme na toto téma spolu vedli, na nic z toho si po návratu z Československa nepamatoval.
Vynikající hra
Roku 1999 uvedl v divadle Komedie Michal Dočekal Obrázkáře. Na jednu z prvních repríz dorazil i autor, který se v Praze účastnil Mezinárodního festivalu spisovatelů. O přestávce jsem se ho chtěl zeptat, jak se mu představení líbí, ale popletl jsem to a místo „představení“ jsem použil slovo „hra“. Per Olov pohotově prokázal to, co jsem znal už z jeho tvorby: že ačkoli se většinou zabývá smrtelně vážnými tématy, není mu cizí ani humor, ironie a sebeironie. Hra je naprosto vynikající, pravil, ale ani inscenace není nejhorší.
Evropan
Dva roky nato jsem se vypravil do Stockholmu v doprovodu malého filmového štábu. Měli jsme s Enquistem natočit rozhovor pro cyklus České televize Evropané. POE byl do této kategorie zařazen plným právem: prožil v Evropě – přesněji řečeno v Německu, Francii a Dánsku – řadu let, a ačkoli zastával velmi kritický postoj k členství Švédska v Evropské unii, Evropan byl tělem i duší.
V té době už bydlel mimo hlavní město, ve Vaxholmu, ale interview se mělo odehrát v jeho „pracovním bytě“ v Söderu, tedy ve čtvrti, kde jsme se setkali poprvé. V Söderu se nacházel i hotel, který mi zajistilo České centrum ve Stockholmu. Jak se ale ukázalo, nebyl to hotel, nýbrž dělnická ubytovna a já jsem v ní dostal pokoj (nebo spíš kobku) bez okna. Ačkoli netrpím klaustrofobií, tohle bylo trochu moc i na mě. Celou noc jsem nezamhouřil oka a několikrát za hodinu jsem celý zpocený vybíhal na chodbu nadýchat se „čerstvého“ vzduchu. Ráno jsem byl víc mrtvý než živý, a tak jsem měl oprávněnou obavu, že během rozhovoru usnu. Ne na vavřínech, ale na moderátorské židli. Pak se však rozjela kamera, a když jsem položil první otázku, zapomněl jsem, že bych vlastně měl padat únavou. Všechno najednou šlo jako po másle.
Setkání poslední
V Praze se POE objevil ještě několikrát. Roku 2009 sice musel ze zdravotních důvodů na poslední chvíli odříct účast na premiéře Blanche a Marie v Divadle Na zábradlí, ale následující rok přijel pokřtít české vydání Jiného života.
O čtyři roky později jsem strávil několik týdnů na baltském ostrově Gotland, kde jsem pracoval na překladu Knihy podobenství, Enquistova posledního opusu. Na zpáteční cestě domů jsem se zastavil ve Stockholmu. Měl jsem tam v jedné kavárně na Starém Městě dojednanou schůzku s Lindou Altrov Berg, která v Norstedts vystřídala Agnetu Markås. Když mě uviděla z okna lokálu, vyběhla ven a s úsměvem mi sdělila, že pro mě má překvapení. Tím překvapením byl Per Olov. Zrovna se náhodou zastavil u svého nakladatele, takže ho vzala s sebou.
Řeč přišla na všechno možné, ale nejvíc jsme samozřejmě mluvili o Knize, jejíž ústřední téma tvoří vypravěčův vztah k podstatně starší ženě, která ho v mládí svedla a vzápětí zmizela z jeho života.
A co si myslíš o těch sexuálních scénách? zeptal se mě po chvíli POE potutelně. Odpověděl jsem, že jsou výborné, povedly se mu. Per Olov se ještě otázal, jestli podle mě udělají dojem na české čtenáře a čtenářky, ale než jsem stihl něco říct, Linda se už neudržela a rozesmála se na celé kolo. Takovouhle intelektuální debatu jsem už hodně dlouho neslyšela, poznamenala pobaveně.
Zmíněné sexuální scény se mimochodem autorovi opravdu povedly, stejně jako ty ostatní, nesexuální. Například scéna, ve které se vyprávěč po mnoha letech znovu setká se svou někdejší svůdkyní, ale jen na několik málo minut a jen proto, aby se vzápětí znovu rozešli, tentokrát navždycky.
V té stockholmské kavárně jsem netušil, že se naposled setkávám i já s autorem, který mě provázel značnou část mého profesního života. Jeho zdravotní stav se v následujících měsících a letech výrazně zhoršil a naše kontakty ustaly. Poslední zprávu o něm jsem dostal před několika měsíci od Lindy, když jsem s ní jednal o výboru Enquistových her, který v současnosti připravuje Institut umění – Divadelní ústav. Linda mi prozradila, že se na něj Per Olov moc těší…
Komentáře k článku: Stockholm–Praha–Stockholm aneb Dramatické i nedramatické okamžiky s POEm
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
