Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Stoletá historie ve čtyřech skocích (IV) Střípky, kuriozity a omyly

Jak se tak člověk probírá stoletou historií Rokoka, naráží na množství otazníků a nepřesností. Některé omyly se opakováním potvrzují a stávají se pravdou. Poslední díl z historie Rokoka bych tedy ráda věnovala některým zajímavostem či kuriozitám spojeným s existencí divadla, a obdobím, která byť byla krátká, psala výrazné kapitoly v historii českého divadla.

Právě v Rokoku vznikaly projekty, které se posléze proslavily jinde. V průběhu sta let (fakticky osmdesáti, téměř dvacet let se tu divadlo nehrálo) jím prošly desítky souborů a stovky herců i jiných umělců nejrůznější svítivosti.

Jedno místo, mnohé názvy

Patrně se už nikdy nedozvíme, jak vznikl název divadla. Stále se o to vedou spory. Je docela možné, že byl inspirován líbivou siluetou rokokové panenky na kávovém šálku, která se stala symbolem první éry divadla. Nebo že by naopak zdobený porcelán vznikl právě pro velkoryse koncipovanou pasáž Rokoko a její restaurační zařízení? Názvů ovšem mělo Rokoko vícero: Kabaret Rokoko, Divadlo Rokoko, Divadélko Rokoko, ale také Komorní divadlo, Dřevěné divadlo nebo Spoutané divadlo.

Co po jméně…

Stalo se hříčkou osudu, že od počátku figuruje kolem Rokoka jméno Červený. Nicméně není Červený jako Červený. První, Jan Červený, podnikatel, byl oním mecenášem, který přetáhl do nově vzniklého Rokoka z vedlejší Lucerny Karla Hašlera. Druhý, sotva dostudovaný právník Jiří Červený, šéf poloamatérského sdružení Červená sedma, byl do Rokoka angažován Hašlerem.

Zatímco Vlasta Burian v Rokoku hrál, a dokonce tu byl širší veřejností doslova objeven, Emil František Burian o pár let později obešel nejrůznější scény a scénky centra Prahy, ale na prknech Rokoka nestál.

Z Rokoka do Národního a zpět

Mnohé soubory a hvězdy prolétly Rokokem tak rychle, že se vzduchu sálku s rozkošně kýčovitými andělíčky sotva stačily nadechnout. Je zvláštní, že mnozí z nich buď souběžně, nebo následně zakotvili v Národním divadle. Tradice začala prvním ředitelem Karlem Hašlerem (za nedochvilnost ho vyhodili jak z Rokoka, tak z Národního) a jde přes choreografa Joe Jenčíka až po Waldemara Matušku (v Tylově, nyní Stavovském, divadle hrál v inscenaci Na pravici Boha Otce, 1970). Herců, kteří odtud odešli do angažmá v Národním divadle, bylo mnoho, ale kupodivu bylo i dost těch, kteří kráčeli obráceným směrem. Za všechny jmenujme například Miroslava Horníčka, ale i mnohé herce současné (Jan Vlasák, Jitka Smutná nebo Petr Štěpánek).

Co ten požár v šestadvacátém?

V nejrůznějších publikacích, ale i na internetu se objevuje informace o požáru divadla v roce 1926. Jenže hořelo o kus dál, v divadle Komedia, které vedl ředitel cizokrajného jména Felix de la Cámara, ve skutečnosti kutnohorský rodák hrabě Felix Emil Josef Karel Cammra. Podnikatelské divadelní záměry mu nevyšly a jeho zdejší kariéru zakončil požár (bůhví, zda nebyl založený úmyslně). Rokoko se ovšem v témže roce rekonstruovalo a z původní stolové úpravy vznikla regulérní kukátková scéna.

Je něco, co v Rokoku nebylo?

Možná, že vás v oblasti divadla napadne nějaký žánr, který se do repertoáru Rokoka nikdy nedostal. Nicméně lze tvrdit, že se tu hrálo téměř vše. V průběhu let byl v Rokoku k vidění kabaret, šantán, stand-up comedy, ale také striptýzové půlnoční revue, taneční divadlo, černé divadlo, loutkové divadlo, divadlo pro děti, vojenské agitky, balet i pantomima, dokonce komentované promítání. Opera do Rokoka sice nedorazila, sotva by se sem vešla, v rámci programů si však na kabaretní scéně přivydělávali i operní pěvci. Pořádaly se tu rovněž schůze – podle svědků se právě v Rokoku rozhodlo o mezinárodní slávě Karla Gotta, když byl odhlasován jeho dlouhodobý zájezd do Las Vegas. A pokud by se vám to ještě zdálo málo pestré, tak vězte, že v oněch pro divadlo „ztracených“ letech (zhruba 1937–1957) se v útrobách Rokoka kromě příležitostných představení provozovala závodní kuchyně a jídelna, klub ROH státního podniku Pramen a také sklad.

Spoutané divadlo

I když je slavná meziválečná éra Jana Wericha a Jiřího Voskovce nerozlučně spjata s prostorem dnešního divadla ABC, jednu sezonu spojili s Rokokem. Osvobozené divadlo v nedalekém divadle v pasáži U Nováků opustili z vlastní vůle, chtěli se věnovat filmu a připravovali spolupráci s Národním divadlem. Neoficiálně se mluvilo i o manku v divadelní pokladně. Přes prázdniny z plánů sešlo, jenže jejich divadlo už obsadil podnikatel Otakar Fencl a V+W se uchýlili s obnoveným souborem do Rokoka pod názvem Spoutané divadlo. Oslovili spřízněné literáty a vyzvali je, aby jim napsali jakási dobrozdání a tiskli je v časopise Lokální patriot, který v té době začali vydávat. Mezi oslovenými byli Ivan Olbracht, Emil František Burian, Otokar Fischer, Edmund Konrád, Jiří Mahen, Vladislav Vančura, Karel Čapek, Stanislav Kostka Neumann, Karel Poláček, Vítězslav Nezval či Laco Novomeský. František Langer jim napsal: A těším se, že budete hrát v bývalém ROKOKU. Mám tu místnost rád. Bude to intimnější – budete s námi – se svým obecenstvem – v těsnějším styku. Ale neříkejte si SPOUTANÍ. To zní sentimentálně. Vypadalo by to, jako byste se nechali spoutat. A tak zlé to není ani s Vámi, ani s námi.

Balada z hadrů o básníku Françoisi Villonovi se stala doslova kultovním manifestem protestu jednotlivce proti zkorumpované společnosti. Od premiéry 28. listopadu 1935 kapacita sálu (přibližně 400 sedadel) zájmu diváků nestačila. Hrálo se každý den, o víkendu i dvakrát denně. Během čtyř měsíců měla inscenace 150 repríz a získala i mezinárodní ohlas. Díky obrovskému zájmu diváků se produkce vrátila do velkého sálu dnešního divadla ABC, kde soubor působil až do zákazu činnosti v roce 1938.

Dřevěné divadlo

Po odchodu Spoutaného divadla začal v Rokoku připravovat zcela odlišný projekt třiadvacetiletý absolvent uměleckoprůmyslové školy Jiří Trnka. Inspirovaný úspěšným loutkářem Josefem Skupou se rozhodl založit profesionální loutkovou scénu pro děti pod názvem Dřevěné divadlo. Na jaře 1936 vybudoval v Rokoku moderní marionetovou scénu s pohyblivými lávkami pro vodiče marionet a vybavenou moderní osvětlovací technikou. Angažoval čtyřiadvacetičlenný loutkoherecký soubor a 12. září 1936 zahájil hrou Mezi broučky, inspirovanou knihou Jana Karafiáta, kterou napsal spolu s Jaroslavem Kunc­manem. Přes dobré recenze a prvotní zájem už v říjnu diváků citelně ubylo. Trnkovi se z ambiciózních plánů podařilo uskutečnit ještě tři premiéry, nicméně divadlo nemělo ekonomickou šanci přežít. Navíc se stalo terčem kritiky kolegů z oboru a zklamaný a roztrpčený Trnka v květnu 1937 provoz divadla ukončil.

Všehochuť po vostřelovi

Po nuceném odchodu Darka Vostřela, rozpuštění jeho souboru a faktickém spojení Rokoka a ABC v rámci Městských divadlech pražských (Rokoko nahradilo uzavřené Komorní divadlo) paralelně působilo v divadelním sálku několik souborů. Dokonce se tu, statisticky vzato, v letech 1975–1980 hrálo nejčastěji. Jen černodivadelní Kreslené divadlo Františka Kratochvíla, někdejšího spolupracovníka Jiřího Srnce, zde odehrálo na 500 představení! Kromě toho zde začínal slibný ambiciózní soubor choreografů Luboše Ogouna a Pavla Šmoka Balet Praha, který se poté transformoval v Pražský komorní balet. Právě v Rokoku vzbudily zájem kritiků programy Jak se dělá balet a Baletogramy. Začínal tu i Boris Hybner se svými variacemi na němou grotesku v kuse později proslaveném pod názvem Na konci zahrady jménem Hollywood. A kromě toho zde samozřejmě hrál domácí soubor Městských divadel pražských, po roce 1980 jediný uživatel sálu. Na reper­toá­ru se objevily mnohé pozoruhodné tituly, mj. Urfaust, Dürrenmattova adaptace Goethova Fausta s Viktorem Preissem a Eduardem Cupákem v roli Fausta a Mefista (1976), Smutek sluší Elektře v režii Miroslava Macháčka (1987), ale také původní české hry, ať už Koenigsmarkovy Ostrovy zdánlivé (1976), adaptace Páralova románu Mladý muž a bílá velryba (1977) nebo Sekyra na studánky (1978) Jany Knitlové.

Vzlety a pády po roce 1989

Na počátku této éry získala prostor Rokoka v rámci MDP nová ambiciózní skupina pod vedením Jakuba Špalka (a Michala Dočekala). Vzhledem k neshodám tu vydrželi v podstatě pouhou sezonu, nicméně právě tady vznikla legendární inscenace Růže pro Algernon s Janem Potměšilem v hlavní roli, kterou soubor hraje dodnes. Krátce tu vydržel i soubor Činoherního studia z Ústí nad Labem, který sem přišel s Petrem Poledňákem. Dobou rozkvětu bylo období 1995–2004, kdy tu působil Zdenek Potužil (nejprve v triumvirátu s Ondřejem Zajícem a Janou Kališovou, pak samostatně). Podařilo se mu vytvořit program přitažlivý pro mladou generaci, objevily se začínající hvězdy jako Lucie Vondráčková, Adam Novák, Sandra Nováková nebo Tatiana Vilhelmová. Připomeňme alespoň inscenaci Romea a Julie, která se dočkala 225 repríz, či stejně oblíbené Rychlé šípy. Skončilo to opět interními neshodami.

Odvolaného Potužila nahradila mladá ambiciózní parta Tomáše Svobody a Thomase Zielinského, kteří přišli s konceptem politického divadla. Zatím poslední érou je ta současná pod vedením Ondřeje Zajíce a Petra Svojtky, která znovu propojila obě scény MDP heslem „jeden soubor, dvě scény“.

Adaptace není legrace

Na závěr uveďme, že divadlo Rokoko bylo hned několikrát adaptováno. První proměnu v roce 1926 jsme připomněli dnes, dvě poválečné rekonstrukce, které v šedesátých letech znesnadnily život Vostřelovu souboru, jsme vzpomněli minule. Další rekonstrukce už po roce 1989 ztrpčila situaci souboru Tomáše Svobody a Thomase Zielinského – nejenže sbíječky rušily zkoušení, ale celá pasáž byla kvůli rekonstrukci dlouho zavřená a otevírala se jen na večerní představení. Poslední adaptace, během níž došlo k proměně zázemí divadla, ale také k změně barevnosti stěn sálu na tmavě rudou, se odehrála v letech 2009–2012.(Konec)

• Autor: Jana Soprová
• Publikováno: 24. listopadu 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Stoletá historie ve čtyřech skocích (IV) Střípky, kuriozity a omyly

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ