Stopem do Avignonu a zpět (No. 4)
Joseph Nadj v Avignonu 2012. FOTO CHRISTOPHE RAYNAUD DE LAGE
Divadlo je prostředím transformace
/rozhovor z programu/
Mohl byste přiblížit svou cestu k inscenaci Atem, kterou jste vytvořil pro Avignonský festival?
První impuls vyšel z nabídky, s kterou přišlo loňské Pražské quadriennale. Tématem byl intimní kontakt v divadle. Bylo to poprvé, kdy výstava formulovala takový požadavek: naplnit něčím prostor o velikosti 4×4 metry a vytvořit formát performance přístupné publiku osm hodin denně. Představil jsem si možnou vlastní přítomnost v tak omezeném prostoru. Vyrobili jsme samostatný „box“, v němž nás diváci mohli zvenku sledovat skleněnou vitrínou. Oslovil jsem tanečnici Anne-Sophie Lancelin, která interpretovala mou předešlou choreografii Cherry-Brandy, aby prostor sdílela se mnou.
Hůl mohla působit jako zbytek ze stromu poznání a současně symbolizovala osu světa. FOTO Flickr.com
Jak vznikl prostor uvnitř toho boxu?
Nejprv jsem hledal konkrétní, přesnou situaci. Nechtěl jsem začít bez ničeho. Potřeboval jsem najít určující objekty, které by spojovaly mne a Anne-Sophii, hledal jsem jevištní znak, který nám bude oběma společný. Zvolili jsme hůl. Ta naznačila téma i prostorové řešení inscenace. Umístil jsem ji mezi sebe a Anne-Sophii jako vertikálu. Mohla působit jako zbytek ze stromu poznání a současně symbolizovala osu světa. Tato interpretace nám umožnila, abychom situovali sebe jak v konkrétním tak i v absolutním-symbolickém čase a prostoru. Pokračovali jsme při vytváření inscenace dál, jako by vedeni právě tímto objektem. Z toho se mezi námi postupně vyvinula gestická konverzace. Situace, kterou jsme takto našli, se stala jádrem našeho představení.
Albrecht Dürer: Melancholie I. (24,1 x 19,2 cm, 1514, British Museum Londýn). Repro archiv
V programu se také zmiňujete o významu malíře Albrechta Dürera pro tuto vaši práci.
Postupně jsem si ujasňoval, že prostor, který konstruujeme, by měl připomínat rytiny Albrechta Dürera, umělce, který je pro mě velmi důležitý. Bylo mi čtrnáct, když jsem objevil v nějaké knize jeho grafický obraz Melancholie I. Od té doby se ptám sám sebe, proč mě to dílo tolik fascinuje. Na obraze je vidět anděl, nebo spíše žena v róbě, obdařená křídly, která sedí po boku malého muže. Oba dva jsou uvnitř domu.
V našem představení je to jako bychom se rozhodli udělat průnik těmi dvěma postavami. Soustředili jsme se na množství detailů v Dürerově obraze (hřebíky, řetězy, váha), stejně jako u dvou dalších obrazů, které tvoří s Melancholií I trilogii: Jeroným ve skříňce a Rytíř, smrt a ďábel. Tato díla obsahují množství významů, jež jsou jakousi „sbírkou“ hádanek a náznaků, které jsou obrazem či vizí světa. Právě ty překračují svého tvůrce a nabízejí možnost pootevřít, odhalit naznačené prostory, které nejsou součástí obrazu.
Jsme dvě bytosti hledající harmonii, která ruší čas „tady a teď“. FOTO archiv
Anne-Sophie Lancelin a vy jste tedy postavy z těch rytin. Představujete onen pár?
Ne doslova. Jsme dvě bytosti hledající harmonii, která ruší čas „tady a teď“. Dvě bytosti vytvářející absolutní čas, ve kterém mizí rozdělení na mužské a ženské. Je to spirituální prostor, ve kterém spolu komunikujeme. Naše těla jsou spálená a ztracená v intenzitě té komunkace. Vycházeli jsme ze série improvizací, abychom si dovedli představit, kde například byla ona žena, za jakých okolností se tam objevil malý muž a jak se odehrálo jejich setkání. Vytvořili jsme určitý soubor her připomínajích náladu a kompozici obrazu.
Čtení oblíbených básní vytváří poetický stav, který je nezbytný pro mé výzkumy. FOTO CHRISTOPHE RAYNAUD DE LAGE
V představení je také velmi důležitý zvuk…
Už od prvního okamžiku práce v Praze jsem cítil nutnost používat konkrétní tóny a zvuky. Měl jsem taky chuť spolupracovat se skladatelem Alainem Mahé. Poskládali jsme zvukový prostor především ze zvuků přírody, moře, větru, ohně, železa a vosku, za kterými se plíží zvuk kontrabasu Pascala Seixase. Všechny použité zvukové prvky jsme sesbírali ještě před začátkem zkoušení.
Mohl byste vysvětlit název Atem?
Během příprtav celého projektu jsem četl texty od Paula Celana. Čtení oblíbených básní vytváří poetický stav, který je nezbytný pro mé výzkumy. Je v nich potrava spirituální a existenciální, která mi pomáhá při hledání mě samotného. Během čtení jeho básní jsem měl zvláštní pocit. Jako by to Celan napsal při sledování představení. Jeho řeč je proto od nás tak bezprostředně přijímána. Slovo Atem je z jedné jeho básně. V němčině to znamená „dech“. Rychle se prosadilo jako název inscenace.
Na dech reagují také svíčky, jež jsou mezi vámi a diváky.
Svíčky jsou jediným osvětlením prostoru. Umožňují vznik intimního a přirozeného vztahu s publikem. Představují zároveň ozvuk ohně na rytině Melancholia I . Jedná se o alchymistický oheň, kterým se ohřívá látka, dokud dojde k transformaci. Toto osvětlení posiluje pocit samotného bytí před živým obrazem, vzniká vysoce „obrazivý“ výjev…
Joseph Nadj na piazzetě pražského Národního divadla před svým „boxem“, Pražské quadriennale 2011. FOTO archiv PQ
Po Paso Doble, Les Corbeaux a nyní Atem se zdá, že zmenšujete prostor pro hledání co nejvyšší možné intimity.
Tyto tři projekty jsou obrazy okruhů mého života a práce. Tento rok je pětadvacáté výročí existence mé skupiny. Přemýšlým, čím vším jsem prošel, a uvažuji o způsobech a formách, které mohu promítnout do nového, velkého cyklu. Jako bych byl v půli cesty hledání. Intuitivně si zmenšuji prostor, co nejblíž k sobě, abych pocítil dech svých tužeb. Potřebuji k tomu malé prostory a být sám nebo v dialogu s jediným partnerem. Pracuju hodně na zpřesnění, na prostředcích a rukopisu, na intenzitě vybraných okamžiků, od kterých chci, aby byly co nejvíc vidět. Pátrám jednoduše po přesnosti svého divadelního jazyka.
Posláním divadla je testovat naše psychické a fyzické možnosti. FOTO Whizz
Nejedná se tak trochu o mystický výzkum?
Řekl bych spíš o výzkum posvátného. Globální reflexi naší existence, našich mezilidských vztahů a jejich prostřednictvím vesmíru. V našem rozhovoru jsem se bavili o alchymii: divadlo je prostředím transformace. Jeho posláním je testovat naše psychické a fyzické možnosti. Během představení se extrahuje látka, která vychází z energie jevištního dění a umožňuje vzniku nové formy, nového způsobu bytí. Představení není vyústěním nějakého konceptu nebo činnosti mozku, ale zřetězením tělesných a spirituálních zážitků. S každým uvedením inscenovaného díla se znovu vyvolává stav získaný touto formou zážitku. Magie přítomná v každém divadelním představení nikdy neprodukuje úplně stejný výsledek: naše těla si vždy odnášejí novou zkušenost.
/autorem rozhovoru, který byl otištěn v programu k Nadjově inscenaci Atem, je Renan Benyamina/
Pro i-DN vybral, upravil a z francouzštiny přeložil
Komentáře k článku: Stopem do Avignonu a zpět (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
