Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí
Stopem do Avignonu a zpět (No. 3)
Divadlo je kapka
Romeo Castellucci: FOUR SEASONS RESTAURANT, Gymnase Aubanel
Temnota, nebo spíše stín, je příležitost k vytvoření další souvislosti obrazu.
FOTO CHRISTOPHE RAYNAUD DE LAGE
Four Seasons Restaurant je třetí částí trilogie uvedené loni na festivalu v Avignonu inscenací Sul concetto di volto nel figlio di Di /Na námět tváře Syna Božího/ a pokračující kreací Voile noir du pasteur /Pastorova černá rouška/ podle románu Nathaniela Hawthorna. Tematický okruh inscenací označuje autor „progresivní destrukcí obrazu“.
Námětem pro Four Seasons byla událost z roku 1956, kdy John Rothko maloval cyklus fresek na zakázku pro newyorkský hotel Four Season restaurant. Práci v určité chvíli zastavil, protože měl obavu z prodejnosti svého díla. Nakonec sice ustoupil tlaku objednavatele, ale zakázku dokončil tak, že obrazy umístil oproti domluvě vysoko. Hosté restaurace museli vstát, když si chtěli obrazy prohlédnout a nemohli se na ně dívat při jídle.
Dívky přehrávají bukolické výjevy z vítání jara, mají na sobě antické řízy a pod nimi ukryté malé reproduktory. FOTO CHRISTOPHE RAYNAUD DE LAGE
Představení začíná promítáním titulků a reprodukovaným hlasem, který vysvětluje principy čené díry, zatímco zní dunivý zvuk o vlnové délce světla Černé díry. Inscenace je označovaná jako dodekafonická kompozici na téma Černá díra. Pro mě jsou všechna divadla černými dírami, jeskyněmi, kde se ztratíte, temné propasti, do kterých je možné spadnout, tvrdí Romeo Castellucci.
Opona se rozhrne a odhalí bílou scénu, chladné světlo, prázdno, šest žebřin v pozadí. Vystupuje dvanáct žen, které postupně přicházejí, vyříznou si jazyky a odcházejí. Přiběhne dvojice velkých psů a jazyky sežere.
Pomalu se začíná odvíjet tragédie Smrt Empédokla podle Hörderlina. FOTO CHRISTOPHE RAYNAUD DE LAGE
Ženy stojí v kruhu u žebřin a drží se za ruce. Pomalu se začíná odvíjet tragédie Smrt Empédokla podle Hörderlina. Ženy přehrávají v barokních gestech a celá scéna je tichá, nezní hudba, jenom zvuky lesních zvířat z přineseného tranzistoru. Castellucci uvádí: Hölderlinova slova jsou maskou, za kterou se skrývá radikální realismus lidského těla.
Dívky přehrávají bukolické výjevy z vítání jara, mají na sobě antické řízy a pod nimi ukryté malé reproduktory, takže některé repliky zní jakoby z playbacku, někdy dívky mlčí, a přesto je z nich slyšet jejich vlastní hlas. Na závěr poměrně dlouhého výstupu vezme jedna z dívek pistoli, nastříká si jí zlatým sprejem a střelí do ostatních dívek. Dívky strnou v chumlu a začínají kolektivně „rodit“. Po jedné vylézají dívky z pletence těl, další je svléknou do naha, rozloučí se s a dívky po jedné odcházejí. V průběhu odstrojování se přidávají reprodukované vzlyky a vzdechy, pohyby dvou posledních dívek jsou smyslné.
Divadlo je kapka jedu. FOTO CHRISTOPHE RAYNAUD DE LAGE
Poslední dívka odchází a zatáhne se opona, která se pak rozjede do hloubky scény a odkryje mrtvého koně. Zatáhne se zpátky a odhalí seskupení černých koulí. Pak se začne zvedat bílé vykrytí scény, stěn a podlahy. Následuje sekvence realistických výbuchů. Segmenty prostoru jsou ve zlomku vteřiny rozsvíceny bílým světlem přes určité množství kouře, se silným zvukovým doprovodem, který trvá jen o kousek déle než záblesk světla. Opona se znovu zatahuje, dál zní výbuchy, přidává se klavír a hlas Marie Callas. Na zataženou oponu se promítá text písně Jacquesa Brella Ne me quitte pas, což vyvolává veselé reakce v publiku, pod zataženou oponou se dál rozsvěcují bílá světla výbuchů.
Někdy dívky mlčí, a přesto je z nich slyšet jejich vlastní hlas. FOTO CHRISTOPHE RAYNAUD DE LAGE
Opona se otevírá a za průhlednou stěnou víří mračna černého sněhu, hukot vánice doprovází elektronická hudbou. Ve vírech sněhu se objeví silueta mávající praporem. Vánice se postupně prosvěcuje a odkrývá tvář z renesančního obrazu přes celou stěnu zadního plánu.
Vichřice slábne a na scénu přichází nahé dívky z bukolické Smrti Epmédokla a dotýkají se rtů ženy /Podobná scéna s mužem, který se dotýká rtů Ježíšovy tváře podle Antonella di Messina v Sul concetto… , v první části trilogie/.
Divadlo je kapka jedu, píše Castellucci z pozice, která je na hraně mezi nekompromisní svobodou tvorby a vypsaností režijního stylu. Opakování některých motivů /mrtvý kůň, hafani na scéně/ a lehkost, s jakou používá funkční postupy, nasvědčuje tomu, že autor pomalu vstupuje fáze etablovaného umělce.
Dívky strnou v chumlu a začínají kolektivně „rodit“. FOTO CHRISTOPHE RAYNAUD DE LAGE
Romeo Castellucci: Four Season Restaurant. Mise en scène, décor et costumes Romeo Castellucci, musique Scott Gibbons. Production Socìetas Raffaello Sanzio.
Coproduction Festival d’Avignon, National Theater of Brittany (Rennes), Theater der Welt 2010 (Essen), deSingel international arts campus (Antwerpen), The National Theatre (Oslo), Barbican London and SPILL Festival of Performance (London), Chekhov International Theatre Festival (Moscow), Holland Festival (Amsterdam), Athens Festival, GREC 2011 Festival of Barcelone, International Theatre Festival DIALOG Wroclaw (Poland), Belgrade International Theatre Festival, Spielzeit’europa 2011 I Berliner Festspiele, Théâtre de la Ville-Paris, RomaEuropa Festival 2011, Theatre festival SPIELART München, Le Maillon Théâtre de Strasbourg Scène européenne, Théâtre Auditorium de Poitiers Scène nationale, Peak Performances @ Montclair State (United States)
Festival d’Avignon / Gymnase Aubanel, 17. – 18. 7. + 20. – 25. 7. 2012.
Komentáře k článku: Stopem do Avignonu a zpět (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
