Divadelní noviny > Názory – Glosy
Stopy v paměti
(Barunka is leaving divadlo Disk)
Jeden muž si vytkl za cíl zobrazit svět. Po léta zaplňoval prostor obrazy zemí, království, hor, zálivů, lodí, ostrovů, ryb, místností, přístrojů, hvězd, koní a lidí. Krátce před smrtí si uvědomil, že ten složitý labyrint čar je vlastně obraz jeho tváře.
Jorge Luis Borges
Sešly se před divadlem. Matka a dcera.
„Uf. Tak jsme to stihly,“ vítaly se. „Zas jsme na to skoro zapomněly…“ kroutily hlavou. „Ten čas tak letí,“ děsily se. „A ty víš kudy?“ ptaly se.
„Už asi ne. Je to tak dávno, co jsem sem chodila. Třicet let?“
„Snad to ani neříkej,“ zvedala oči k nebi matka. „To už tolik?“
„Nejdřív je ten workshop. To bude až vzadu, počkej, to se chodívalo tudy…“
„To je hrůza, teď je všechno anglicky. Workshop? Co to je?“ ušklíbla se pochybovačně matka.
„To jsem taky zvědavá,“ přikývla dcera.
Vešly. Minuly vrátnici, zabočily doprava a pak se vydaly chodbou doleva až na konec.
„Jé,“ vzdychla dcera. „Ty vzpomínky… tady jsme kdysi hráli… tyhle schody a tyhle dveře… tady byly dílny…“ Ale to už byly uvnitř.
„Tak jsme všichni?“ s úsměvem je vítal mladík. „Můžeme začít. Tady máte papír a tužku a napište prosím svoji vlastní nejstarší vzpomínku. Až to budete mít, tak na druhou stranu papíru napište nejstarší vzpomínku, kterou vám někdo vyprávěl.“
Matka s dcerou se na sebe usmály a pak se pustily do psaní.
„Už to máte?“
„Ještě ne,“ bránily se obě a psaly a psaly a psaly.
„Tak už?“
„Už.“
„A teď ten kousek papíru schovejte tady někde v místnosti. Už to máte?“
„Ještě ne.“
„Tak už?“
„Už.“
„Fajn. Teď se postavte proti sobě a chvíli se na sebe dívejte. Musíte si zapamatovat, jak vypadáte. Až to budete vědět, jeden z vás se otočí a druhý na sobě změní dvě věci. Už to máte?“
„Ještě ne.“
„Tak už?“
„Už.“
Diváci v místnosti se ztraceným, zasněným úsměvem plnili úkoly. Vzpomínali na tělocvik na základce, na první taneční, na nejstrašidelnější zážitek z dětství, hledali se poslepu v místnosti, dotýkali se jeden druhého a nakonec hledali své vzpomínky, co na začátku schovali.
„Já ten svůj papír nemůžu najít. Vždyť jsem ho dávala sem,“ zlobila se matka.
„To se občas se vzpomínkami stává,“ utěšoval mladík. „Netrapte se tím a hurá na představení.“
A tak šly.
„Cos psala za vzpomínku?“ ptala se zvědavě dcera. „Na tebe, jak ses divila jako malá, jaký to mám ponožky: Maminko, ty divně jipadáš… šišlala jsi.“ Zasmály se. „A ty?“
„Jak jsem stála v postýlce za brlinkama a strašně chtěla domů.“
„To máš z jesliček,“ pokývala hlavou matka. „Mně zas vytanulo, jak mě babička držela v povijanu kdysi. Trochu jsem se jí bála,“ pokračovala.
„Já psala, jak tvůj brácha za války vážil čokoládu, aby to bylo spravedlivý, vzpomínáš, jaks mi to vyprávěla?“
„Prosím tě, to už jsem zapomněla.“
Došly do sálu divadla a usedly. Herci kolem nich kroužili a ptali se: „Nosili jste modré trenýrky na tělocvik? Jaké jídlo jste v dětství milovali? Měli jste doma zvíře? Nechcete kávu? Nebo čaj? Bonbon?“ Pomalu se zhasínalo. U stolu na scéně seděla babička v masce a válela štrúdl. Pak strouhala jablka a posypávala je rozinkami a cukrem.
„Připomíná mi tvoji babičku… moji maminku,“ zašeptala matka.
Kolem babičky začaly pobíhat děti: „Babí, můžu si dát kakao? Babí, já si na chvíli lehnu… Babí, já už musím jít… Babí, on mě praštil… Babí, v kolika ses vdávala…?“
Najednou byli všichni ve cvičebním úboru a hráli vybiku. Babička vysypala na stůl cukr a teď z něj dělala zamyšleně hromádky. Za ní se tančilo, na vysokých podpatcích se klopýtalo po parketu. První taneční: Smím prosit? Babička šla zkontrolavat štrúdl, který voněl skořicí. Na scéně opodál se objevil kanec a vystrašení výletníci před ním utíkali.
Matka a dcera se smály: „To bude ten nejstrašnější zážitek.“
Najednou bylo ticho. Scéna potemněla.
To babička odešla…
Potlesk byl veliký. Matka řekla zničehonic nahlas: „Chtělo se mi vykřiknout.“
A dcera se stejně nahlas zeptala: „A co?“
„Že to bylo krásný,“ zašeptala matka.
Pak vyšly ven z divadla. A objaly se.
„Mám tě doprovodit, mami?“ zeptala se dcera.
„Tak jo, Baru, doprovoď mě,“ souhlasila matka. Mizely ve tmě mezi zářícími lucernami pražských ulic.
Komentáře k článku: Stopy v paměti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
