Stopy Zorky Ságlové
Není obvyklé, že by se privátní malé galerie zaměřené na současné umění a vlastní okruh umělců, kteří je „živí“, zabývaly díly z pozůstalosti historicky zařazených osobností. Proto, že je u nás ale slabý trh s uměním, a také proto, že veřejné instituce některé kolekce nejsou z finančních důvodů schopné získat, je stále možné takové poklady objevovat a ukazovat v novém světle.
Výstava Zorky Ságlové Bílá/White v galerii Hunt Kastner mapuje jak performativní fázi autorčina tvůrčího výrazu v sedmdesátých letech, tak příklon k malbě a objektové tvorbě v letech devadesátých FOTO ONDŘEJ POLÁK
Takovým pokladem je i dílo Zorky Ságlové (1942–2003), ke kterému se vrací pražská galerie Hunt Kastner výstavou Bílá/White. Bezpochyby jde o práce nadčasové, a kdo tyto věci nezná, mohl by si myslet, že se dívá na dílo mladého autora. Jen černobílé fotografie dokumentující land-artové akce Ságlové ze sedmdesátých let vykazují určité dobové zařazení.
Zorka Ságlová (sestra básníka Ivana Jirouse a manželka fotografa Jana Ságla) byla bytost introvertní a nenápadná. V minulém režimu byla součástí undergroundu a její umělecká činnost ve formě akcí v krajině spadala do sféry takzvaného zakázaného umění, jehož výsledky byly zmapovány pro veřejnost prakticky až v devadesátých letech minulého století. Zorka Ságlová byla dokonce iniciátorem a organizátorem některých kolektivních akcí na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, tedy v době normalizace a beznaděje. Už v roce 1969 realizovala svoji první akci v doprovodu členů kapel Plastic People of the Universe a The Primitives Group Házení míčů do průhonického rybníka Bořín. Barevné míče vytvořily na hladině proměňující se obrazce. S míčky ovšem Ságlová pracovala i ve svých obrazech. Ty však působí geometricky seriózně a teprve v kontextu autorčiných akcí je začneme vnímat jinak. S tímto faktem galerie počítala a prezentuje práce z různých období i různých forem: vystavuje právě jeden ze starších monochromních obrazů s kompozicí z míčků i zmíněné dokumenty z akcí.
Vedle protestu vůči establishmentu a bourání tabu poukazují akce Zorky Ságlové ze sedmdesátých let také k určitému druhu absurdního humoru, který se v díle autorky objevuje velmi nenápadně. Například Pocta Fafejtovi z roku 1972 spočívala v kolektivním nafukování prezervativů v opuštěné tvrzi u České Lípy. Zároveň se ale akční projekty Zorky Ságlové vyznačovaly monumentalitou, silným gestem na české poměry neobvyklým. Ať už to bylo každodenní sušení a obracení sena přímo v prostorách Špálovy galerie v centru Prahy (v době vedení galerie Jindřichem Chalupeckým), nebo Kladení plín u Sudoměře, jehož dokumentace je součástí této výstavy. Ságlová pouze s pěti pomocníky položila celkem 700 čtverečních metrů bílé látky na louku v místě historické husitské bitvy, aby ironicky připomněla, z čeho (ne)vzniká naše sebevědomí, ale i svou úlohu ženy – pradleny plen. Trojúhelníkový obrazec zde zanechala napospas náhodným divákům.
V devadesátých letech se Ságlová věnovala téměř výhradně malbě a objektové tvorbě. Její původ a vazby k venkovu a přírodě se zhmotnily do velkého králičího tématu, které se možná zdálo poněkud obsesivní, ale to, co z něj Ságlová vypreparovala, se nedá nazvat jinak než úctyhodným výkonem. Různá králičí období mají své zastoupení i na výstavě: minimalistická razítka, abstraktní svébytné linie, ale i objekty jako z venkovské zahrádky. Tvorba Zorky Ságlové má mnoho rozdílných poloh jednoho tématu. Zároveň je tajemná, ironická, zahrnuje v sobě všechny aspekty fascinace uměleckým dílem. Její záhadnost je stále inspirující, v nových kontextech stále překvapující.
Bílá/White, Zorka Ságlová, Hunt Kastner, Praha 27. 1.–3. 3. 2018
Komentáře k článku: Stopy Zorky Ságlové
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
