Strach po pětačtyřiceti letech
Film Karla Kachyni podle námětu Jana Procházky Ucho se i mezi těmi zakázanými v minulém režimu těší výsadnímu postavení. Nejen že míří k meritu věci, tedy demaskování profízlovaného normalizačního režimu, ale navíc nabízí vynikající hereckou kreaci Jiřiny Bohdalové, která vždy byla vnímána především coby komediální herečka. Divadelní verzi scénáře po brzy zesnulém otci, uštvaném na počátku tzv. normalizace nenávistnou kampaní, která měla lví podíl na onemocnění spisovatele rakovinou, vytvořila později jeho dcera Lenka.
Lenka Zbranková (Anna), Jiří Š. Hájek (Ludvík) a Kryštof Dvořáček (Muž) v kladenské verzi Ucha FOTO TOMÁŠ GLASBERGER
Po HaDivadle, Moravském divadle Olomouc či Divadle na Vinohradech představilo jevištní variantu politického psychothrilleru také Městské divadlo Kladno. Režisér Jakub Šmíd v součinnosti s výtvarnicí Lenkou Hollou umístil dějiště na lehce vyvýšené molo mezi publikem usazeným ze dvou stran, lednice na jedné a vana na druhé straně hrací prostor vymezují. Konstrukcí jsou protaženy pásy osvětlení, s nimiž režie dynamicky pracuje. Na začátku totiž manželé Ludvík (Jiří Š. Hájek) a Anna (Lenka Zbranková) dorazí domů z večírku vládnoucí věrchušky do bytu, kde je překvapivě vypnuta elektřina. On, náměstek ministra, propadne panice, a jelikož ví, že se v jeho okolí zatýká, začíná horečně hledat jakési dokumenty, jiné pak nad vanou spaluje. Nabádá manželku, aby nemluvila nahlas, neboť tuší, že byt je odposloucháván, za bezpečnější místa považuje snad jenom kuchyň a právě koupelnu. Opilá Anna však jeho úklidovou aktivitu blokuje. Při pohledu z okna manželé zjišťují, že se kdosi (a ne jenom jeden) pohybuje u nich na zahradě, před domem ostatně stojí cizí auto. Po čase „elektrika“ naskočí a prudký sled epizod, dynamizovaný světelnými hrátkami, nabývá na surreální naléhavosti. Svoji roli tu sehraje také šlehačkový dort (manželé mají desáté výročí svatby), naštěstí ne tu z němých grotesek. „Inkognito“ zavítavší estébák (Kryštof Dvořáček) ho neurvale ochutnává rukama, aby se pak mohl jít umýt do koupelny (a připevnit odposlouchávací „štěnici“). Ludvík v této fázi bezpečnostní lapálie dokonce po replikách týkajících se školní recitace dá k lepšímu Wolkerovu Poštovní schránku.
Inscenace tepe v horečnatém rytmu, protagonisté podávají přesvědčivé výkony. On má výraznější možnost proměn než ona, úklidová aktivita i přechod zoufání v doufání a zase naopak činí z Hájkovy kreace věrohodný portrét vysokého funkcionáře, který dobře ví, jak daný systém funguje. Lenka Zbranková nabízí ve svém partu uvolněnou ordinérnost funkcionářské paničky, v momentech strachu se však stává bezbrannou a v pocitu ohrožení se u ní objevují i zbytky citu, který snad někdy k manželovi chovala. Výstup Kryštofa Dvořáčka je možná méně komediálně efektní než epizoda Jiřího Maryška ve vinohradské Dominikově inscenaci, jeho obyčejnost se ovšem vyznačuje účinnou sprostotou.
Kus působí v mnoha ohledech jako výsek z naší nedávné historie, vždyť pokrok v technologiích dnes dokáže mnohem rafinovaněji fízlovat soukromí než kladením „pastí“ na zdánlivě nepřístupná místa v bytě. Jako studie strachu a sonda do pletek s totalitním režimem (včetně úderné pointy, že ten, o němž je sesbíráno dostatečné množství kompromitujícího materiálu, může být povýšen) však Šmídova inscenace v kladenském divadle funguje jako nadčasová.
Městské divadlo Kladno – Jan Procházka, Lenka Procházková: Ucho. Režie Jakub Šmíd, dramaturgie Anna Smrčková, výprava Lenka Hollá. Premiéra 23. února 2024.
Komentáře k článku: Strach po pětačtyřiceti letech
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
