Strašnické divadlo
Zborov – Strašnické divadlo, hlásí tramvaje číslo 5 a 7. I když se to zdá „z ruky“, do jediného divadla v Praze 10 se dostanete z centra za čtvrt hodiny. Historie divadelní budovy souvisí se vznikem sídliště Solidarita na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století, kdy byl navržen také kulturní dům, jehož součástí byla i knihovna a restaurace. Pozdější úpravy v letech 1996 a 2006 (vytvoření technické kabiny ve foyeru a hereckých šaten) směřovaly více k možnosti využití sálu pro divadlo.
Snímek z inscenace Den bez Rusáka FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ
Zatímco v minulosti sloužila Solidarita především amatérskému divadlu, nejslavnější éra nastala od roku 1983, kdy tu působilo Divadlo Járy Cimrmana a sál pro 250 diváků byl stále vyprodán (mj. se stalo kulisou pro film Nejistá sezona). V roce 1992 odešli Cimrmani na Žižkov a následující rok byl zrušen zdejší obvodní kulturní dům. Vzniklo Divadlo Solidarita, jehož provozovatelem se od roku 2004 stalo občanské sdružení Company.cz pod vedením Evy Bergerové. V roce 2006 přejmenovali objekt na Strašnické divadlo. Působili tady téměř deset let, poté vyhráli konkurz do Divadla Komedie.
Divadlu hrozil zánik. Tehdy sem vstoupila dramaturgyně Lenka Kolihová Havlíková, která po deseti letech odešla z Národního divadla, aby se věnovala nezávislým projektům. V základním konceptu Divadla X10 stálo, že se budou inscenovat především současné české a zahraniční hry, které reflektují dnešní realitu. A důležitou součástí bylo také rozvíjení komunitní funkce divadla v rámci čtvrti, mj. rozvíjením různých site-specific projektů zaměřených na zajímavá místa Strašnic a slavné rodáky. Divadlo hraje zhruba 15krát měsíčně a pořádá různé eventy – včetně festivalu a akcí pro děti. Účastní se také celopražských akcí, jako je Noc divadel nebo Zažít město jinak.
Rozhovor s Lenkou Kolihovou Havlíkovou
Jste ředitelkou souboru. Kdo jsou vaši nejbližší spolupracovníci?
Základní tým tvoří kromě mě čtyři lidé – kmenová režisérka a spoluzakladatelka divadla Ewa Zembok, manažer Kryštof Koláček, šéf techniky Jiří Podubský a produkční Hanka Svobodová. Od začátku pro nás tvoří vizuál Mariana Dvořáková. Nově máme dramaturga Ondřeje Novotného a já jsem ráda, že mám partnera do dramaturgické diskuse. Důležitá je spolupráce s Janou Hauskrechtovou, která se kromě scénografie věnuje také vylepšování interiéru divadla. Opakovaně u nás pracují režiséři Viktorie Čermáková, Lucie Ferenzová, která s Vojtěchem Bártou připravila několik site-specific, Jan Frič, jenž v letošní sezoně připravuje hru Rainalda Goetze Válka. Tématem je vznik a narůstání agrese, což mi připadá zásadní – úměrně s tím, jak se fašizuje naše společnost.
Uvádíte především nové hry?
Držíme linii současných her s mezními tématy. Hry uvádíme v české nebo světové premiéře. Ale jinak směřujeme stále více k autorskému divadlu. Matěj Samec, který pro nás vytvořil dramatizaci Den Bez Rusáka podle Doroty Masłowské, teď píše A zítra mě, lásko, opět pochovej na motivy života Rivy a Františka Krieglových. Ondra Novotný chystá další původní novinku Kolaps. Site-specific projekty, které tu vznikají, jsou čistě autorské.
Jaké prostory máte k dispozici?
Máme velký sál, který má jeviště poměrně vysoko, takže raději hrajeme pod ním a prostor využíváme jako black box. Počet míst je variabilní, podle velikosti výpravy tak 80–120 sedadel. Když hrajeme na jevišti, tak se do sálu vejde až 180 diváků. Ve sklepě je malá scéna, kam se vejde 30–40 lidí. Ale hrajeme i v baru, v této sezoně uvedeme monodrama Měním se v chlapa, které napsala Claire Dowie. A pro site-specific využíváme park u divadla a různá místa ve Strašnicích – například i v místní škole, kde hrajeme Kocourkov. V ulici Novostrašnické vznikla taková krimi koláž Strašnice, mordů plný ulice, kterou napsal Egon Tobiáš. V průmyslové zóně V Korytech, tedy na zdejších haldách, v prostoru městské divočiny jsme odehráli site-specific Spodní proudy věnovaný básnířce Jiřině Haukové. Původně jsme site-specific zkoušeli jako jednorázové projekty, ale zjistili jsme, že velice rezonují s místní komunitou, a rozhodli jsme se zařadit je do repertoáru. Takže od každé inscenace máme několik verzí, včetně interiérové, pro případ, že prší.
Jedním z témat vašeho projektu je také spolupráce s místní komunitou.
Musím říci, že v Praze 10 je dobře fungující komunitní společnost, několik občanských sdružení. Náš první site-specific projekt byl přímo o sídlišti Solidarita a vycházel z naší potřeby uchopit a pochopit místo, kde to divadlo děláme a pro koho ho chceme dělat. Nejenže díky site-specific projektům divadlo vychází z domu, ale zároveň přivádí lidi do divadla.
Vracejí se k vám diváci?
Ano, a začínají mít to divadlo za své. Dneska se, myslím, mění funkce divadla, lidé hledají určité záchytné body a společnost podobně smýšlejících. Bojujeme ale s tím, že si lidé říkají, jak je to k nám daleko. Což není tak úplně pravda. Včera tu někdo z diváků poznamenal, že přišel zbytečně brzo, protože počítal s tím, že pojede dlouho.
Kde získáváte peníze?
Jsme financováni z jednoletých grantů – od Magistrátu hl. m. Prahy jsme dostali podporu opakovaně. Poprvé jsem žádala ještě jako fyzická osoba, což bylo v době rozjezdu divadla. Tehdy jsme táhli budovu z dobrovolnické práce. Dále máme grant od ministerstva kultury a nějaké menší granty. A teď se budeme pokoušet i o mezinárodní spolupráci. Městská část nás podporuje tím, že nemusíme platit za budovu. Místní sponzoři fungují spíše na bázi věcného plnění.
Nakolik jste prostor divadla proměňovali?
Myslím, že se o budovu staráme nad rámec našich možností. Když nejsou peníze, musíme ty věci samozřejmě dělat vlastnoručně. Jde hlavně o vizuální změny v prostorách baru a foyer, upravili jsme vlastními silami i zázemí pro herce. S městskou částí jsme řešili nějaké havarijní záležitosti. A v téhle chvíli pracujeme na zásadním zlepšení prostoru před divadlem, vstup do divadla totiž láká k tomu, aby na něm lidé parkovali auta, což samozřejmě není jeho funkce. Vyrábíme dřevěné molo, které osadíme před vstupem, bude tam posezení pro diváky, využitelné i na hraní. Na tenhle projekt jsme získali grant městské části.
Máte stálý herecký soubor?
Samozřejmě si nemůžeme dovolit mít soubor v angažmá, ale máme okruh lidí, kteří opakovaně účinkují v našich inscenacích. Kromě Aničky Císařovské můžu jmenovat například Bio Mashu, Lucii Roznětínskou, Lídu Němečkovou, Danielu Choděrovou, Kubu Gottwalda, Šimona Krupu, Vuka Čelebiče, Vaška Marholda a další.
Podle výčtu to vypadá na výhradně mladé herce. Ale vím, že s vámi hrají i starší…
To je pravda. Nemáme vyhraněně mladý soubor. Například naši první inscenaci Maličkosti nastudovali Jitka Smutná a Dušan Sitek a letos se u nás Jitka představí v monodramatu podle pamětí Emmy Göring. Spolupracujeme také s Mílou Mejzlíkem, Tomášem Krejčířem nebo Hynkem Chmelařem. Ale vzhledem k tomu, že máme především mladé autory, kterým je kolem třicítky, logicky jsou v jejich hrách role především pro mladé.
Jmenovala jste Annu Císařovskou, která, pokud vím, u vás dělá ještě něco navíc.
Anička založila Dětské studio Strašilka, které úspěšně existuje od chvíle, kdy jsme tady začínali. Dělá i příměstské tábory, což je další taková aktivita, která má smysl a dopad na komunitu zdejších lidí. A samozřejmě jsme zachovali i produkci nedělních a školních pohádek, kterou zajišťuje Ivana Hessová.
Komentáře k článku: Strašnické divadlo
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
