Střetnutí se Zlínem (No. 1)

Podvacáté se střetávají divadlamilci v údolích Valašska, ve Zlíně totiž započal festival Setkání – Stretnutie. Pro jeho návštěvníka, který se ocitá v srdci dřívějšího obuvnického magnáta poprvé, jde i o střetnutí s nebývalým urbanismem a fascinující funkcionalistickou architekturou. Než zamíří do jednoho z mnoha hledišť (kromě třech scén Městského divadla Zlín – Velkého sálu, Malé scény a Studia Z, se totiž hraje i v Šapitó, v parku za divadlem a v kavárně na schodech), může vzít útokem centrum Baťových závodů, vyšplhat k Domu umění a pokochat se pohledem na terasovité domky na Jižních svazích. Uspokojen snímky v telefonu pak kráčí do setmělého sálu.

Úterní zahájení slovenského Divadla Jozefa Gregora Tajovského jsem v pracovním zápalu prodlela v Praze, středeční dopoledne na cestách, následující řádky proto věnuji třem inscenacím, které se představily vpodvečer druhého festivalového dne.

Hravé bytí

Taneční skupina VerTeDance oslovila ke spolupráci činoherního režiséra Jiřího Havelku a z tohoto spojení vznikla precizní pohybová hříčka Korekce, jež ironizuje bytí ve smyslu stability i věčně hrozících pádů. Aktéři stojí v řadě a jakoby se nemohli pohnout z místa, které jim striktně vymezuje pás černého baletizolu. Zkouší a zakouší své možnosti. Nejprve se jemně strefují do vedlejšího kolegy, který se rozkmitá jako kyvadlo. Přesnost hodinových ručiček ale v jejich světě neplatí. Hravé kmitání doprovází i drobná mimika sedmice tanečníků, kteří sami nechápou smysl a potřebu své činnosti. A přestože se občas sesynchronizují, zůstává každý sám za sebe svébytným typem – ranařem, plachou holčičkou, sebejistou feministkou. Marná snaha o porušení absurdního ukotvení ústí do nechtěných pádů i vzájemných bitek. Elastická těla se napínají a všemožně navrací do polohy ve stoje, aby následkem dalších ataků ochabla. Když se zdá, že boj prohráli, občerstevni vodní lázní, kterou pravděpodobně poskytl v šeru skrytý technik, rozvíří orgiastický rej v paprscích blikajícího stroboskopu. Vždyť i tohle je jenom hra, žel s ne zrovna optimistickým koncem. Vymanit se ze svého stanoviště, se nikomu nepodařilo. Škoda jen, že hudební part běžně interpretovaný živými hráči Clarinet Factory zněl ve Zlíně jen z reproduktorů.

Korekce skupiny VerTeDance FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

Světlo, tma, světlo, tma

Další Havelkovou inscenací, s níž byli návštěvníci Setkání – Stretnutie konfrontováni (středu totiž organizátoři festivalu zasvětili tomuto formálně i tematicky všestrannému režijnímu guru), byla Kakadu Dejvického divadla. Navíc není nikdy od věci přivést opus plný známých tváří, kde v hlavní roli autistické Wendy exceluje hvězda místní Zlínské školy umění Simona Babčáková. Dejvický dramaturg a spoluautor textu Karel František Tománek si libuje v nedořečenostech. V útržcích sledujeme životní pouť dívky – ženy, která vnímá realitu tak trochu jinak než ostatní. Úlohu, při jejíž interpretaci může herec velice snadno sklouznout k přehrávání, vybalancovala Babčáková obdivuhodně. Tupou dikcí, prkennými pohyby a okolí obtěžujícím opakováním slov stvořila uvěřitelnou figuru, která vzbuzuje u diváků smutný povzdech i smích. Zahanbit se, jak je ostatně v Dejvicích zvykem, nedali ani spoluhráči, statující v několika úlohách rodinných příslušníků, učitelů, a psychologů. Příběh nemá kontinuální linku, inscenace vrší více či méně provázané sekvence a je pouze na divácích jak si je jsou ochotni a schopni spojit. Jako Wendiino vnímání reality ve formě světlo – tma, světlo – tma.

Simona Babčáková v inscenaci Kakadu Dejvického divadla FOTO HYNEK GLOS

Roztomilá rozmařilost

Plovárnu nebo také říční lázně nepodobné Důrovým evokovali (bra)Tři v tricku Veroniky Riedlbauchové na travnatém plácku za divadlem, kde roztáhli lano a umístili tabuli s křídovým záznamem o počasí. Autorské žonglérsko – akrobatické vystoupení sice v programu figurovalo jako off, většina diváků předchozích kusů jej nestihla kvůli opožděnému začátku předchozího programu a následné debatě s tvůrci, ale ti co dorazili si openairovou rozmarnost dopřáli dosyta i s nutným pivem v kelímku. Lepá trochu frivolní děva (Kristýna Vlčková), blazeovaný elegán (Adam Jarchovský) a sportovní hoch ala Frištenský (Václav Jelínek) nás zavedli do časů dávno minulých. V sérii akrobatických etud, v níž se muži přetahují o ženskou pozornost, zparodovali nejrozmanitější žánry. A nechyběla ani provazochodkyně pohupující se na laně s rudým paraplíčkem. Jednoduché, úsměvné a rozmilé, bez výčitek a nároků.