Divadelní noviny > Festivaly

Střetnutí se Zlínem (No. 3)

Po včerejším vydatném čtyřchodovém československém menu nebyla od věci siesta. Proč se nestřetnout s někým jiným než lidmi, divadlem a lidmi od divadla?

Původně jsem vyrazila za trochu jinou architekturou, než je pro Zlín typická (tedy krásně jednoduchý, účelový železobeton). Osm kilometrů od centra, v Lešné, kam spolehlivě dojede místní MHD, stojí zámek z konce 19. století. Věřím, že parta kunsthistoriků by už při pohledu z dálky dostávala návaly, ne-li infarkt, jelikož budova je slepencem snad všech existujících neostylů. Zápletka spočívá v tom, že zámek je součástí zoo, zvířata asi táhnou víc než relikt zašlých časů. Pokud se rozhodnete památku navštívit, musíte i za zvířaty. Jako dítě z metropole jsem odchovaná trojskou zoo, ale tahle mě opravdu dostala. Nehodlám se zde podrobněji rozepisovat, jen vřele doporučuju. A co bylo k doporučení z divadelních počinů pátečního odpoledne a večera? Opět na československé vlně, tentokrát nostalgicko – patetické, se nesly inscenace Devět měsíců Městského divadla Zlín a Bál Slovenského národního divadla.

Život není seriál

Nepřestává mě překvapovat zarytá důslednost dramaturgie zlínského divadla, se kterou na jevišti hýčká místní autory. Nemohl se ji vyhnout ani Zdeněk Zapletal, romanopisec, filmový scénárista a především bedlivý pozorovatel individuálních příběhů na pozadí společenských změn přelomu 80. a 90. let. Ze scénického čtení vybraných kapitol z jeho knih nakonec vzešel příslib k napsání původní dramatické látky. Vznikla inscenace Devět měsíců o vyhořelé literární hvězdě Janovi (Zdeněk Julina), který kvůli mladé partnerce odchází z dlouholetého manželství. Na přání autora, jak padlo během debaty po představení, se režie ujal filmař Robert Sedláček. Jeho omezený hledáček však nestačil na rozehrání poetických momentů a metafor. Ty zabil tupým popisem – jak by odpovídalo filmovému jazyku. Autentická síla výpovědi ale dokázala přebít i neobratnou režii. Syrová analýza daného stavu věcí se musela dotknout všech přítomných. Hlediště slzelo. Díky autorovi i hercům za takovou otevřenost.

Plátno slovenské dědiny

Sociálně kritické drama přivezlo do Zlína SND z Bratislavy. Bál, adaptaci povídek Boženy Slančíkové – Timravy, novátorské prozaičky z přelomu 19. a 20. století, pro něho vytvořil dramaturg Daniel Majling a do širokého herecky precizního inscenačního plátna rozvinul režisér Michal Vajdička. V pravidelné struktuře a trojí jednotě se odehrává psychologicky rozpracovaný příběh morální degenerace obyvatel jedné slovenské dědiny. Individuální útrapy se slívají do beznadějného výkřiku, který končí čechovovsky – sebevraždou. Slovenští herci hrají se zápalem a „do slz“. Vajdičkova režie je sebejistá a důsledná, ale jakoby na tom všem uvízl pel staré inscenační formy. Osobních postřeh – skutečně se sousedi musí přehrabovat ve starém literárním harampádí? Bouřlivý standing ovation ve Zlíně mi odpovědělo jednoznačně. Červ mých pochybností hlodá dál.

Diskutovat po představení s diváky, jak nově nastolil letošní ročník festivalu, přišla pouze dvojice Vajdička, Majling. Po nějaké době z avizovaných herců dorazil Ján Koleník, mezi prázdnými židlemi se necítil nesvůj, zdálo se, že nestačil vystoupit z postavy gaunera. A tak je to s tím přetělesněním a střetnutím herce s postavou.

///

Předchozí díly festivalových zpravodajství:

Střetnutí se Zlínem (No. 1)

Střetnutí se Zlínem (No. 2)

• Autor: Marcela Magdová
• Publikováno: 16. května 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Střetnutí se Zlínem (No. 3)

1. Iva Mikulová

   

   Bál je jedna z inscenací,
   u níž si i po pár dnech stále nejsem jistá, co si mám myslet – a vedla jsem o ni nejvíce rozporuplných diskuzí, jejichž tematické spektrum pokrývalo šíři od nadšení po zatracení. Nejsem si jistá sebejistou a důslednou režií, pro mě tam bylo vícero nedůsledností a hlavně hra s divákem (ve smyslu výstavby situačních gagů a hry na emoce). Více jistá si nejsem tím „literárním harampádím“ – myslím, že se může jednat o silné příběhy, hlavně opravdu až s naturalistickou krutostí. A Ján Koleník coby učitel… o něj jsem vedla velmi mnoho pochybovačných rozprav (Skutečně na vesnici nikomu nevadí, že učitel je machistické, sexistické až oplzlé prase? Něco jiného je vyprávět oplzlé historky na pobavení společnosti a druhá věc být morální zrůdou, co ničí lidské životy…).
   Ještě je stále nad čím přemýšlet, u tohoto formanovského bálu…

   19.05.2015 (17.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ