Strkat prsty do vlastních ran
V toliko třech speciálních předvánočních uvedeních představilo HaDivadlo nový projekt Než skončí válka, v němž pět ukrajinských uprchlíků reflektovalo svůj život v Česku. Dokumentární inscenaci režíroval jejich krajan a student Divadelní fakulty JAMU Max Nowotarski. Válečný exodus takto získal až nepříjemně hodnověrnou podobu, i když výsledný tvar měl ještě poněkud daleko ke kompaktnímu celku.
Lékařka Valerija Bojčenko do České republiky přijela 5. března 2022 z Doněcké oblasti FOTO MAREK MALŮŠEK
Pro režiséra šlo už o druhou spolupráci s brněnským divadelním domem. Poprvé se podílel na akci Palianytsia – Den ukrajinské kultury, která se tu konala 23. března 2022, tedy bezprostředně po zahájení ruské invaze na Ukrajinu. Tehdy ukrajinské dívky a ženy sdílely čerstvé zkušenosti s útěkem z rodné země. Jenže válka graduje a vleče se. A tento drsný fakt Nowotarského motivoval, aby posunul spolupráci s krajany divadelně dál. V inscenaci Než skončí válka už nedominuje téma útěku, režisér se zaměřil na každodenní realitu příchozích tady v tuzemsku, jejich postupné začleňování se a zapouštění kořenů ve zcela novém prostředí, kdy člověk navíc stále marně doufá v návrat domů.
Nowotarski spolu dramaturgem Matějem Nytrou na úvod představí jednotlivé aktéry, kteří následně vstupují do hracího prostoru a vyprávějí svoje příběhy: Artem, dvaadvacetiletý student matematiky z Kyjeva; Valerija, osmadvacetiletá lékařka z Doněcké oblasti; Illja, sedmnáctiletý student ze stejného regionu; Anna, jedenatřicetiletá vdaná hudebnice z Kyjeva s tříletou dcerou (vystupuje též); Julianna, vdaná třiadvacetiletá umělkyně z Užhorodu taktéž s malým synkem (produkce se neúčastní). Všichni přišli do Brna a blízkého okolí vloni na jaře. Sám Nowotarski, svobodný a bezdětný osmadvacetiletý rodák z ukrajinské Vinnycje, přijel do tuzemska studovat v polovině loňského února, tedy krátce předtím, než Rusové jeho zemi napadli. Ve svých projektech se zaměřuje na zkoumání hereckých technik a aktuální, společensky angažované performativní formy. V inscenaci Než skončí válka logicky našel ideální materiál. Nikdo z aktérů není profesionální herec a z tohoto faktu se rodí další roviny působivé autenticity. Občas někomu vypadne text, místy zradí technika, což paradoxně u přihlížejících jen posiluje vjem děsuplného provizoria, i když se v optice kritika jednalo také o příslovečnou pihu na divadelní kráse.
Sedmdesátiminutový večer teče v pomyslném korytu mezi diváky sedícími naproti sobě v lehce se zvedajících třířadových elevacích. Uprostřed sálu stojí jednoduchá dřevěná platforma na kolečkách a na ní židle s vysokým opěradlem a symbolickými kořeny vrůstajícími do podloží. Podlouhlé pojízdné jeviště se posléze rozloží jako dílky puzzle. Prostá scéna Aliny Bodra konvenuje s tématy večera: Dá se najít budoucnost v jiné zemi, jež sice poskytuje bezpečí, ale stále jen jako provizorium? Je možné se integrovat a zapustit nové kořeny? Poblíž jeviště mixuje hudbu Jasja Sajenko; celý projekt je téměř výhradně v ukrajinské gesci.
V nastiňovaných zlomcích pocitů, zkušeností a zážitků vzlíná kupříkladu kuchařský kurz, péče o malou dcerku, přednášky a práce na výzkumu, večerní volejbal s účastníky kurzu češtiny, volba šatů, večírek s přáteli a další všední, naoko banální témata, jež ale stvrzují normální život. Ze slovních útržků ovšem postupem času jasně vyvstává, že to s uprchlickou asimilací není pranic jednoduché kvůli problémům na české půdě i uvnitř aktérů samotných.
Dokumentární povahu projektu výtečně podtrhuje fotografická intervence Marka Malůška. Na projekci vidíme soubor portrétů, ale také zcela všední výjevy, záběry a osobní fotografie pořízené samotnými aktéry. Nad hlavami publika tak vznikají jakoby další mikropříběhy, v nichž je zachycena šílená ambivalentnost osobní situace mladých lidí, jejichž původní domov se mění v krvavé, totálně zničené bitevní pole. Inscenace Než skončí válka je tak vlastně jakousi vivisekcí reálných i mentálních světů účinkujících, kterým zároveň slouží i jako bezmála terapeutická sebereflexe. Tíhu jejich zkušenosti si však české publikum dokáže jen stěží představit a je dobře, že se tvůrci obešli bez pomyslného citového vydírání prostřednictvím fotografických ukázek konkrétních válečných hrůz. Místo toho z individuálních osudů jemně, nenuceně, ale o to výmluvněji stavějí onu přízračnou dvojznačnost zobrazovaného, kdy zahraniční válka a tuzemský mír pro zúčastněné tvoří minové pole plné pochyb, strachů a ještě dlouho nehojených a vlastně i nezhojitelných ran. Přítomní do nich po způsobu nevěřících Tomášů mohou pomyslně vkládat vlastní emoce, což je také největší předností dokumentární inscenace, jejíž jistou nehotovost naštěstí jasně překrylo právě toto sdělení. Poté se navrch v předsálí vaří a rozdává ukrajinský boršč. Nad kouřícími miskami mohou diváci diskutovat s účinkujícími o jejich trablech a o všem, co viděli. Už dlouho jsem neměl tak sytou polévku…
HaDivadlo, Brno – Kolektiv: Než skončí válka. Režie Max Nowotarski, dramaturgie Matěj Nytra a kolektiv, scéna Alina Bodra, hudba Jasja Sajenko, překlad Anastasiia Hoisa, fotografická intervence Marek Malůšek. Premiéra 12. prosince 2022.
Komentáře k článku: Strkat prsty do vlastních ran
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
