Strýček Jedlička neznámý
Dětský herec, enterteiner i dětský theaterterapeut
Antonín Jedlička FOTO ARCHIV
Antonín Jedlička (* 1923, Březové Hory, + 1993, Stará Boleslav) byl český herec, principál, režisér, bavič, recesista, komik a imitátor, originální dětský herecký idol. Odchovanec Dismanova souboru a burianovského divadelníka Fr. Vaňátka, začínal v Divadle E. F. Buriana. Byl to, v dobrém i špatném, svojsky tvůrčí, až maniacky hravý člověk, který uměl nejen výtečně zpívat (měl absolutní sluch, dokonale intonoval), ale také napodobovat nejrůznějších zvuky vydávané živočichy, přírodou, civilisací. Mnozí pamětníci ani netuší, že náš film, televize i rozhlas archivují tisíce různých zvuků, pazvuků a ruchů, použitých v mnoha českých filmech a rozhlasových pořadech, např. hrozivé mlaskání legendární masožravé květiny ve filmu Adéla ještě nevečeřela.
Tonda byl ale též principálem Divadla Strýčka Jedličky, agenturní (při Pražském kulturním středisku) profesionální skupiny, hrající ambulantně po celé republice dětskému publiku. V Praze hrálo svá představení estrádního typu nejčastěji v Parku kultury a oddechu J. Fučíka.
Mezi divadelníky se těšil A. Jedlička malé vážnosti, ještě menší, než ostatní herci specialisovaní na děti. Oproti nim se mu navíc trochu závidělo. Jako sólový imitátor a univerzální „hlasista“, i vedoucí komparsní skupiny pro rozhlas, film i dabing, dokázal vydělat slušné peníze a jako divadelní podnikatel (v socialismu!) rovněž. Dovedl, jako nestraník, svérázně vyjít i s režimem. Choval se i v civilu jako klaun, infantil, kterého nelze brát vážně a „Stranina“ mu to i (právem?) věřila. Ideologicky či politicky byl naprosto neškodný. K 60. narozeninám dostal – opožděně – titul zasloužilý umělec. Podobně jako mnozí jiní o něj z prestižních i pragmatických důvodů dlouho usiloval a velice si jej považoval – jeho „podnikatelské výhody“ byly za “normalizace“ nepřehlédnutelné.
Tondu Jedličku jsem dobře znal (na pivo jsme spolu ovšem nechodili), nejdřív z let 1976-8, kdy jsem byl zaměstnán jako „programový pracovník“ v PKOJF. Později jsem o něm jako kritik i psal, např. o představení Divadla Strýčka Jedličky Dům u veselé slzičky.
Během svého působení v PKOJF jsem byl mnohokrát svědkem, jak úžasnou, na povrchní pohled nepochopitelnou popularitu Strýček u dětí měl, jaké spontánní nadšení u nich vzbuzoval. Nešlo ani tak o humor, jako o jeho ochotu si s nimi – jistěže svým „zupáckým“ způsobem – hrát. Toho se jim od jejich rodičů zjevně nedostávalo.
Jakkoli zlí jazykové tvrdili, že děti vlastně nenávidí, ony jej (masochisticky?) milovaly. Inscenace jeho divadla měly standardní kompozici: V první půli herci odehráli nějaký příběh, často i za použití nějakých loutek – průměrné divadlo pro děti, jakých byly desítky, amatérských i profesionálních.
Specifikum nastalo po pauze: zval na jeviště děti z publika – okolo 10 let věku – tam je nemilosrdně, až „frajtrovsky“ ukázňoval, ale pak s nimi improvizoval a vůbec měl snahu, aby ukázaly, co dovedou. Když z jeviště vyhlásil, aby se hlásily děti z hlediště, mohli se mnozí malí exhibicionisté přetrhnout, jak se hlásili. Zažil jsem, že Jedličku před představením podplácel rodič s prosbou, aby jeho dítě bylo mezi těmi cca deseti vybranými.
Ivan Vyskočil by možná nesouhlasil, ale Jedličkovy improvizace měly všechny základní parametry „dramatické hry“, tedy naprosto nepřipraveného, improvizovaného dialogu, který vyžadoval jeho suverénní pohotovost a zároveň spolehlivý instinkt, koho z těch deseti k závěrečné improvizaci vybrat. Jedlička zpravidla na začátku určil role, řekl první repliku a pak už se pokračovalo. Nastávaly zcela nepředvídatelné situace, které někdy až braly dech.
Jedlička třeba řekl asi 10 letému chlapci: „Potkali jsme na návsi, ty jsi předseda JZD a já jsem traktorista.“ A pak zahájil nevinně: „Kam jdeš, předsedo?“ Načež hoch, zřejmě ze slušné protirežimní rodiny, replikoval: „Na komunisty“! V sále vypuklo na vteřinu hrobové ticho, v mně by se krve nedořezal. V sále byli i chlapcovi rodiče a jistě i několik desítek udavačů. Ve druhé sekundě Strýc zahlaholil: „Á, na komunisty-ckou schůzi! Tam já du taky, pudeme spolu…“ A improvizovaný dialog šuměl vesele dál.
Strýčkův dotaz na malého školáka: „Víš, co je to opera? / Opera je krákanina! / Kdo ti to řekl?/ Tatínek./ A kdy se s tebou tatínek naposledy hrál? / To už si ani nepamatuju.“
A bylo vymalováno! Tonda nebyl ani tolik umělec, jako dětský psychoterapeut!
+
V osmdesátých letech se Tondovi podařilo najmout si jednou týdně od 22 hod do půlnoci na Slávii IPS (naproti Technickému muzeu) tenisovou tréningovou zimní halu. Zval do ní na čtyřhru své kolegy a přátele, kupř. Václava Vydru jun. (jednou se na hru přišla podívat i Dana Medřická se svým španělským ctitelem), TV scénáristy Smetanu, Jaroslava Dietla a d.
Snad nejmladší byl dnešní enterteiner Jan Kraus, který tehdy ještě bydlel u rodičů v Kostelní, takže to měl blízko. Já jsem to měl ještě blíž – z kraje Kamenické. Nás dva (mně už bylo okolo čtyřiceti) zval vždycky teprve až na doplnění počtu, byli jsme tenisté „last minute“: zavolal a kdo měl čas a chuť, přiběhnul, rovnou v teplákách.
Nikdo z účastníků tenis moc neuměl, všichni jsme byli zjevně samoukové, kteří s tenisem nezačali v optimálním dětském věku, ale hráli jsme s nadšením. Tonda mezi nás svým výkonem celkem zapadal, backhand sice neměl téměř vůbec, ale forhend, na který vše obíhal, měl docela ostrý. Na svůj věk měl i docela slušnou kondici, žádná přebytečná kila. Byl ovšem ještě menší než já, což je u tenisu nesporný handicap.
Zahrát si tenis mimo sezónu bylo skvělé, to si hned tak někdo nemohl dovolit. Navíc to vždy byla, zásluhou Tondy, i veliká legrace. Hru totiž nesmírně prožíval, dětinsky se hádal málem o každý míč a navíc míče různě pojmenovával a komentoval: jakému míči ve čtyřhře říkal „meziňák“ netřeba vysvětlovat, ale třeba „minelli“ byl míč, kterému tenisté říkají „promávnutý“.
Nejlepší byly ale komentáře k vlastním míčům. Kupř. když dal aut, zahoukal někdy jako sova, ale ne jakákoli, nýbrž jako „smutná sova“. Na rozdíl od zahoukání sovy veselé, když se mu třeba podařilo dát servírujícímu Jaroslavu Dietlovi, napadajícímu na jednu nohu, stopballovým returnem takového „kraťase“ za síť, že jej nemohl doběhnout. Ano, Tonda byl zlomyslný a ve hře nemilosrdný.
Ve dvojici s J. Dietlem jsem obvykle hrával já, protože jsem byl „nejběhavější“ (Tonda mi dokonce dal přezdívku „Běžec“). Na negentlemanskou fintu jsme samozřejmě brzy vymysleli „intošskou protifintu“: J. D. se ihned po svém servisu vydal na opačnou stranu dvorce a já, který stál „na kříži“, jsem přeběhl rovněž na opačnou stranu, kraťase lehce vybral a nejčastěji oplatil rovněž míčem za síť (nebo Tondovi do backhandu).
Jednou po hře dával k lepšímu historku, jak jeho divadlo jezdilo hrát také do Němec, což jsem po spatření pořadu TV NDR Ein Kessel Buntes chápal. Tondův humpolácký humor si jistě své diváky spolehlivě našel.
Ostatní členové skupiny prý německy více či méně uměli, ale on prý vůbec, což mi bylo divné, protože od 16 do 22 let žil v Protektorátu. Prý se naučil jen pár vět. Jednou ale, když, jako vždy, si po pauze pozval na jeviště asi 10 dětí, začal s nimi hovor. „Copak dělá tatínek?“ Na každou repliku kohokoli prý odpovídal pochvalně: „gut, gut, gut“. Jeden chlapeček však pravil: „Mein Papa ist tot“. A Onkel Tannenbaum (on tam pod tím jménem hrál, zelenou jedličku měl vyštrykovanou na prsou na puloveru) na to: „Gut, gut, gut.“
Tím prý Jedličovy zájezdy do německy mluvících zemí definitivně skončily. Říkal, že po něm chtěli, aby se naučil německy, ale že to odmítl, že už se na stará kolena nic učit nebude, že jim musí stačit Kirschner. Tím narážel na skutečnost, že Divadlo S+H, hrající suverénně německy (M. Kirschner byl polyglot a němčina byla už z historických důvodů jeho první cizí jazyk) bylo tehdy v německy mluvících zemích tak populární, že s dialogy S+H se tam vydávalo víc nosičů, než s německy zpívanými písněmi rovněž v Němcích oblíbeného Karla Gotta. Závidělo se samozřejmě oběma, ale Tonda chtěl naznačit, že on nezávidí, ale že by také mohl, kdyby chtěl.
Se non è vero, è ben trovato, jak říkají Italové! Smáli jsme Tondově příběhu tehdy všichni velice, ale teprve po letech jsem se dozvěděl, že to byla historka a la Liška a hrozny.
Vyprávěl to jednomu mému příteli sám Peter Heister, západoněmecký umělecký agent, který tam vozil z ČSSR četné umělce, mj. i Divadlo S+H i Divadlo Strýčka Jedličky. Byla-li Tondova verze Dichtung, byla Heisterova Wahrheit jen lehce odlišná: V improvizovaných dialozích prý na všechno odpovídal konstantně: „Das ist hübsch!“ Až narazil na chlapečka, který měl tatínka po smrti. Od té doby si u Heistera neškrtnul, kterýmžto vyhazovem přišel o velice slušný příjem, a to v devizách.
A. Jedlička na příběhu vlastně nic moc nezměnil, jenom že místo „Das ist hübsch“ říkal „gut, gut“. A samozřejmě neřekl, že jej Heister prostě vyhodil!
+
Nahlédneme-li aktivity „pódiového umělce“ A. Jedličky jako na „jev ve sféře umění“, šlo nejspíš o kýč. Ovšem byl to kýč daleko poctivější, než například většina toho, co prezentovala dětem normalizační televize a určitě poctivější než produkce nejrůznějších normalizačních pódiových celebrit jako Michal David et concortes.
Navíc nutno uvážit, že zmizí-li v divadle částečně rampa, hraje-li se nejenom pro děti v hledišti, ale také s dětmi z publika, dostáváme se z oblasti intenzívního přechodu mezi uměním a neuměním do extenzívního přechodu mezi uměním a mimouměním (J. Volek: Základy obecné teorie umění, Praha 1967), kde ubývající hodnoty umělecké mohou být kompenzovány hodnotami jinými, zde zjevně psycho a socio terapeutickými. Nešlo přece o ukájení dětského masochismu, šlo o saturování dětské intenzívní potřeby, aby si s nimi někdo „vážně“ hrál. Tonda Jedlička to dělal. Na rozdíl od mnoha přihlížejících dospělých dětem se to bezmezně líbilo a stojím si za tvrzením, že to žádnému dítěti psychicky neublížilo! Antonín Jedlička byl, podle mých zkušeností, umělec skutečně zasloužilý. Zasloužil se přinejmenším o děti.
///
Literatura:
Antonín Jedlička: Jeviště hereckých osudů, Melantrich, Praha, 1990
Pavlovský, P.: Každý rád, chce si hrát, Tvorba, 1980, 26 (kritika představení Divadla Strýčka Jedličky Dům u veselé slzičky).
Polemika se již rozhořela pod článkem, který byl publikován v DN 22/2012: Antonín Jedlicka, umělec vskutku zasloužilý
Komentáře k článku: Strýček Jedlička neznámý
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Lída Vlášková
No, nevím:
Já jako dítě jsem se ho bála. Dokonce i v televizi.
05.01.2013 (0.20), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Znal jsem pár takových dětí,
ale věřte, byly jste výjimečné. Děti jej naopak masově oblibovaly, až mi to občas přišlo nevkusné!
03.07.2013 (11.12), , Trvalý odkaz komentáře,
Richard Pech
Pamatuji si jeho citát:
„DAROVANÉMU KONI I Z PRDELE VONÍ“
02.07.2013 (21.25), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Ano,
Tonda by u pana Špačka neobstál!
Ovšem: Byl to de facto soukromý podnikatel v normalisačních poměrech a nepamatuji, že by mu, na rozdíl od mnoha režimních umělců, kdo něco daroval.
Fungoval de facto na bázi nabídky a poptávky!
03.07.2013 (11.09), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Šaman
Vážený pane Pavlovský.
Zcela náhodou jsem narazil na Váš článek a děkuji Vám za něj.
Pana Jedličku jsem ve svém hledáčku neměl, anžto to nebyl „můj šálek kávy“. Jsem postarší ročník – 1948.
Zaujala mě Vaše poznámka, že jste bydlel v Kamenické ulici a zřejmě blízko nás – Kamenická 16.
Dům byl mého otce JUDr. V. Šamana a po válce jsme se museli nuceně vystěhovat do pohraničí (Vejprty).
Zdravím Vás.
Jan Šaman
01.08.2016 (10.35), , Trvalý odkaz komentáře,
Karel Tronner
Ve Vašem vzpomínání
mi chybí úloha a činnost pana Jedličky v normalizační komisi, která v roce 1970 rozhodovala o tom, kdo z herců smí dále vystupovat na veřejnosti a kdo ne z důvodu zrady „naší socialistické vlasti“ v roce 1968. Pokud se dobře pamatuji, byl místopředsedou zmíněné komise, paní Mottlová, zanícená předválečná komunistka, byla členkou. O jejich působení v té komisi se po Praze vyprávěly legendy!
21.09.2016 (10.37), , Trvalý odkaz komentáře,