Marnost proměněná v naději
Vstup nového uměleckého šéfa Divadla Petra Bezruče Štěpána Pácla do slibně rozjeté Roztoužené sezony byl očekáván s napětím, jak se mladému tvůrci podaří navázat na úspěšné předchůdce. Pácl navíc sáhl po hře dramatika, se kterým se v Ostravě „utkal“ už v roce 2012 v Národním divadle moravskoslezském. Po kritikou rozporně přijatém Čechovovu Ivanovovi tentokrát zvolil Strýčka Váňu.
Přemysl Bureš, Dušan Urban, Norbert Lichý, Pavla Gajdošíková a Tomáš Dastlík ve veselé tragédii s příchutí vodky FOTO TOMÁŠ RUTA
Komornější prostor u Bezručů Páclovi svědčí mnohem více než obrovská scéna Divadla Antonína Dvořáka a s titulem charakterizovaným jako Veselá tragédie s příchutí vodky se vyrovnal daleko jistěji. Z pod slupky grotesky a absurdity se v jeho režijním pojetí postupně obnažují obyčejné lidské příběhy. Pácl navíc funkčně mísí přísně udržovanou, byť rozmanitou stylizaci postav s jemně načrtávaným poetickým rukopisem.
Kostýmy Daniely Klimešové evokují období 50. a 60. let minulého století, scénu Pavly Kamanové tvoří centrální pokoj s oprýskanými stěnami vymalovanými dekorativními válečky. Odtud pak vedou dveře do dalších naznačených místností, z nichž ta středová je zakončena zrcadlem namířeným přímo proti divákům. Herci používají minimum rekvizit a režisér jim napomáhá propracovaným svícením – pomocí hry stínů dokresluje nálady a vytváří až jakési zhmotnění momentálních pocitů jednotlivých hrdinů.
Pácl akcentuje zejména konflikt Ivana Vojnického (strýčka Váni) a profesora Serebrjakova, který přijíždí do skomírajícího domu rodiny zemřelé manželky, aby všechny přítomné přesvědčil o nutnosti prodat majetek. Norbert Lichý „ďábelsky rafinovaně“ ztvárnil rozmařilého profesora jako zákeřného lotra, který tyranizuje okolí svými požadavky. Proti němu pak stojí strýček Váňa, jehož Přemysl Bureš vykreslil v záměrně co nejcivilnější poloze. Zpočátku dění kolem sebe pouze s náznakem vnitřního zneklidnění pozoruje, k prudké proměně dochází, když se bláznivě zamiluje do Jeleny. Jako by v něm toto vzplanutí probudilo proud dávné mladické energie a s dětskou radostí se jako blázen houpe na houpačce, která pokoj náhle změní v sad.
Ostatní postavy Pácl vede k silné stylizaci, což se nejvýrazněji projevuje u Jeleny. Tu Markéta Haroková pojala jako přehnaně afektovanou, až téměř komiksovou postavu, jež na své okolí působí svým sexappealem a na venkově se okatě otravuje. Tato bezduchá charakteristika se tak stává parodií jejího věčného povzdechu: Jsem jen nudná epizodní postava. Nehezkou profesorovu dceru Soňu bravurně ztvárnila Pavla Gajdošíková, která vystihuje polohy předčasně dospělé dívky starající se o dům i roztoužené, tápající ženy. Většina epizodních postav jako matka Vojnická (Marcela Čapková), chudý statkář Tělegin (Dušan Urban) či chůva Marina (Kateřina Krejčí) pak ve svých expresivních stylizacích doplňují groteskní panoptikum venkovského domu.
Páclovi se zdařilo v portrétu strýčka Váni, ale i mladičké Soni, vykreslit silný pocit marnosti z nenaplněného života. Zároveň však jako by jim v závěrečné ztišené, přesto ironické scéně (jeden z dopisů, který připravují k odeslání, je adresován řediteli NDM Jiřímu Nekvasilovi) poskytl i naději, že v obětování se lze najít smysl života. Pácl stvořil náročnou inscenaci, která má potenciál zaujmout zejména „zkušené“ publikum.
Divadlo Petra Bezruče Ostrava – A. P. Čechov: Strýček Váňa. Režie Štěpán Pácl, scéna Pavla Kamanová, kostýmy Daniela Klimešová, hudba Jakub Kudláč. Premiéra 13. prosince 2013.
Komentáře k článku: Marnost proměněná v naději
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
