STUDENTSKÁ PARTA: V Rubínu řádí Fakani, ale co s tím…

Kluci z periferie poválečného Říma. Lůza. Havěť. Somráci. Jednoduše děti ulice. To jsou protagonisté kontroverzní novely Piera Paola Pasoliniho Darmošlapové (orig. Ragazzi di Vita), kterou inscenuje A Studio Rubín v režii Ondřeje Štefaňáka pod názvem Fakani. Inscenace vypráví o říši římské spodiny, kterou opovrhovali dokonce i italští komunisté. Podle Passoliniho se však jednalo o jedinou část společnosti nezkaženou modernitou a její přetvářkou. Podle něj právě oni byli ti „praví předpolitičtí rebelové“ nedbající partajní politiky.

Epizodickou strukturu novely zachoval také tvůrčí tým tvořený kromě O. Štefaňáka také Lucií Ferenzovou a Dagmar Fričovou. Expoziční rappový track (hudbu složilo duo Hihihahaholky) v podání Anežky Šťastné skutečně působil velmi energicky a apelativně. Bohužel textu písně, a to se stávalo také v následujících hudebních vstupech, nebylo kvůli přílišné hlasitosti dobře rozumět. Atmosféra předměstí plného často krutých a zoufalých situací však byla nastíněna skvěle.

ZDROJ A studio Rubín

Herecké trio (kromě A. Šťastné ještě Vojtěch Hrabák a Ondřej Pavelka) za téměř celou dobu představení neodejdou ze scény. Jejich energie je to, co celou inscenaci drží pohromadě. Zpočátku působí jejich fakani nezkaženě, jako by jejich jediným nepřítelem byla nuda. Starají se pouze o to, kde seženou trochu peněz, aby si mohli jít zahrát karty nebo, aby si za ně pořídili flašku. Tím vzniká nekonečný proud událostí několika let, než hlavní hrdina Kudrnka dospěje z chlapce v mladého dospělého. Jednotlivé epizody díky sugestivním hereckým výkonům umocňovaných častými live cinema projekcemi a převlékáním tak postupně eskalují a pocit zoufalosti nabírá na síle. Syrovost a krutost ulice tak několikrát ústí v tragické události, které zpomalují tempo inscenace, aby ho další rádoby komická situace zase zrychlila.

ZDROJ A studio Rubín

Po celou dobu jsem se však musela ptát, co má společného římská periferie 50. let s „úvahou o naší budoucnosti ve světě narůstající radikalizace a klimatické krize“, tak jak avizuje anotace. Vytváření analogií se mi v některých případech jeví jako riskantní, zejména vyznívají-li zkratkovitě. Proto jsem vskutku nemohla ocenit projekce záběrů volebních projevů Donalda Trumpa a zdevastované Gazy, které se objevily pro mě zničehonic a působily tak zcela „našroubovaně“. Celkově se potýkám s vyzněním inscenace jako takové, které je pro mě bohužel místy až bulvárně banální.

Pier Paolo Pasolini: Fakani. Překlad Zdeněk Frýbort, režie Ondřej Štefaňák, dramaturgie Lucie Ferenzová, Dagmar Fričová, scéna Ondřej Štefaňák, kostýmy Matylda Tlolková, make-up Kateřina Houska, hudba Hihihahaholky, video Dita Havránková, hrají Anežka Šťastná, Vojtěch Hrabák, Ondřej Pavelka. A studio Rubín, Praha. Psáno z premiéry 7. ledna 2025.

Zdroj náhledového obrázku A studio Rubín.