Herec Majer a jemu podobní
Kolem inscenace Studia Hrdinů Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny se toho docela dost namluvilo a napsalo ještě před premiérou. David Zábranský totiž pro Stanislava Majera a Kamilu Polívkovou vytvořil monodrama sestávající z variací několika razantních národoveckých tezí. Trochu podivně vyargumentovaných, často demagogických, nepochybně však nezvyklých až provokativních (alespoň v našich „správně uvažujících“ kruzích). Zjednodušeně řečeno: české kosmopolitní elity se odtrhly od lidu, čímž trpí celá naše „domovina“. Skutečným reprezentantem našeho lidu, včetně jeho přirozené nekulturnosti, je naopak Miloš Zeman, kterého ony elity nenávidí. Pro „naši domovinu“ je nutné něco udělat, „promyslet ji“, a to můžeme provést pouze tady, „v naší domovině“. Doba optimismu skončila, budoucnost patří hranicím, které od sebe jednotlivé domoviny znovu oddělí. (Ano, výraz „domovina“ se během představení zopakuje tolikrát, až se z toho citlivějším náturám dělá lehce nevolno. Což bylo nepochybně cílem.)
Stanislav Majer se ve Studiu Hrdinů stává i strakonickým dudákem FOTO LADISLAV BABUŠČÁK
Myslí to David Zábranský vážně? A pokud ano, proč, proboha, hrají něco takového zrovna ve Studiu Hrdinů? Nevím, marketingový trik to ovšem byl vynikající. Lepší se mi nicméně zdá pohled z trochu jiného úhlu. V té hře se opravdu říkají věci, které jdou ostře proti názorům, spojovaným s okruhem lidí kolem Studia Hrdinů – a na jevišti je v roli autora paradoxně pronáší herec, vůči němuž se hra opakovaně vymezuje (Majer a jemu podobní si myslí…). Majer si to vcelku pochopitelně nenechá jen tak líbit, postavu dosti zábavným způsobem shazuje, rozehrává autorovu samolibost, v druhé půlce jej místy dokonce neváhá popostrčit až k poloze téměř fašizujícího kazatelství. Vtip je v tom, že Zábranský takový přístup inscenátorů v samotné hře ironicky předpovídá – čímž se celý kruh uzavře. Z inscenace se tak stává svérázná přetlačovaná: budou mít navrch slova, nebo způsob, jakým jsou sdělována?
Stranou ovšem nelze nechat ani ryze divadelní stránku. Stanislav Majer hraje výborně: dokáže střídmými prostředky udržet pozornost publika a velmi zábavné momenty opakovaně doluje i ze zdánlivě úplně obyčejných replik. Obdobně jednoduše, ale účelně postupuje i režisérka Polívková. Postupné nahrazování hipsterského civilu švandodudákovským krojem je hezká metafora, navíc s roztomilou pointou v podobě příšerně falešného pokusu zahrát na dudy melodii Kde domov můj. Škoda jen, že v závěru, kdy se Zábranský poněkud rozplizle opakuje (jak už se tak bernhardovským epigonům stává), neodolá pokušení předvést pořádný nápad: přihodí „Majerův sen“, vcelku zbytečné balábile, ve kterém se s banální názorností předvedou nejrůznější podoby Česka. Od samolepky Hate Free po Martina Konvičku, od oblíbených trendařských rekvizit, přes stánek s kebabem až po Zemanův nafukovací člun.
Možná to celé byla jen předem domluvená hra autora se Studiem Hrdinů, možná se Zábranský s Polívkovou a Majerem skutečně utkali tak říkajíc na férovku. Neumím to posoudit a vlastně mě to ani moc nezajímá. Podstatné je, že společně vytvořili inscenaci, která kromě mnohovrstevnaté ironické hry nabízí politickou disputaci vedenou výsostně divadelními prostředky, tedy něco, co českému divadlu žalostně chybí. Navíc je to disputace, která nemá předem určeného vítěze a která diváky nutí – což je na celé věci nejcennější – pořádně se zamyslet nad formulací svých vlastních (proti)argumentů.
Studio Hrdinů, Praha – David Zábranský: Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny. Režie Kamila Polívková, kostýmy Adriana Černá, hudba Ivan Acher, dramaturgie Jan Horák, výprava a světelný design Antonín Šilar. Premiéra 16. září 2016.
Komentáře k článku: Herec Majer a jemu podobní
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
