Mundstock společenskou apatii nevyléčí
Poslední premiéra sezony ve Studiu Hrdinů měla být dle uměleckého ředitele Jana Horáka snahou o rehabilitaci tragédie jako žánru. Materiálem pro tento ambiciózní krok se stala románová prvotina Ladislava Fuchse Pan Theodor Mundstock, kterou do scénické podoby převedl režisér Miloš Horanský.
Vojtěch Dyk v hlavní roli Žida, který čeká na transport FOTO JAN DVOŘÁK
Ve Studiu Hrdinů si diváci již zvykli na odvážné koncepty a neustálé překračování hranic nejen žánrů, ale i divadelních druhů a divadelnosti. Kombinace postmoderní estetiky a poetiky a tradičně vystavěného příběhu neřešitelného konfliktu s vlastním osudem rozhodně vzbuzovala velká očekávání. Přesto Pan Theodor Mundstock uvízl někde mezi snahou o současné nahlédnutí na témata nabídnutá autorem a pietní úctou k tragické kapitole evropských dějin, tedy mezi analytickým odstupem a patosem.
Násilí, úzkost či nesvoboda – to jsou motivy, které snad nikdy neztratí na aktuálnosti a jsou základními prvky politických i společenských pohybů. Dokážou ale diváci tyto motivy pochopit a procítit na základě současné interpretace příběhu z dob holocaustu? Násilí ve společnosti přece mění svůj charakter, stejně jako se mění i rasismus. Přes historizující rámec inscenace se snaha o aktualizaci promítla mimo jiné do arabského hudebního motivu (autorem hudby je Ivan Acher). Dnešní antiislamismus ale není tragickým neřešitelným konfliktem s osudem, nýbrž neřešeným střetem s vlastní křehkou identitou.
Inscenační tým tedy do značné míry pracoval s tragickým patosem, který konvenuje tématu předlohy v historizující rovině, ale v momentech aktualizačních či nadčasových přesahů naráží na nepřekonatelný cynismus a individualismus naší doby, který nijak nebere v potaz.
Tento patos vyvažují mnohé antiiluzivní momenty, zejména působivá scénografie Michala Pěchoučka. Již tradičně si zvolil jeden dominantní prvek – kovový rám s nataženým plátnem s Davidovou hvězdou, který je na jevišti doplněn jenom malým křeslem a několika kovovými trubkami, které v interakci s herci mění svoje významy. Obří rám v kombinaci s chladným betonovým prostorem Studia Hrdinů násobí dojem malosti člověka. Položený na zemi vymezuje jakési pomyslné vězení, vytažený kladkou do pětačtyřicetistupňového úhlu a s teple žlutým světlem svítícím zezadu na plátno vytváří intimní přístřešek, jenž působí bezpečně a útulně.
V tomto abstraktně ztvárněném světě se pohybuje trojice herců – v hlavní roli Žida čekajícího na deportaci se představil Vojtěch Dyk a jako jediný také předvedl několik hudebně-tanečních výstupů. Více postav ztvárňují Gabriela Míčová a Dana Poláková. Díky neustálým změnám rolí si ženské představitelky zachovaly jistý odstup a jejich herectví má oproti Dykovi víc analytický a intelektuální charakter.
V druhé části gradují Mundstockovy mučivé strachy a příběh se z konkrétní roviny posouvá stále víc do jakési halucinace – světa mezi životem a smrtí, kde hlavní postava rozmlouvá s bohem a despotickými přeludy. To významně formuje patetické herectví Dyka, nicméně precizní dramaturgie a práce s poetickým a metaforickým jazykem dávají divákům příležitost zaposlouchat se do bohatě vrstveného textu.
Rehabilitace tragédie zcela nevyšla. Jakkoli cynicky to zní, Pan Theodor Mundstock ukázal, že téma násilí konkretizované na historickém materiálu dnes u diváka empatii nevyvolá. Tragédie společenskou apatii nevyléčí.
Tatiana Brederová
Studio Hrdinů – Ladislav Fuks, Miloš Horanský: Pan Theodor Mundstock. Režie Miloš Horanský, scéna Michal Pěchouček, kostýmy Tereza Hrzánová, hudba Ivan Acher, dramaturgie Jan Horák. Premiéra 25. května 2016.
Komentáře k článku: Mundstock společenskou apatii nevyléčí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
