Bernhard vyztužený artistikou
Studio Hrdinů uvádí v režii Michala Pěchoučka a Jana Horáka hru Zdání klame význačného rakouského spisovatele Thomase Bernharda z roku 1984. Ač v ní vystupují dva postarší bratři, inscenátoři vsadili na jediného herce, Ivana Luptáka. V první části je jakožto artista Karel, obdivovatel Voltaira, oděn do anachronického kostýmu z osmnáctého století: polodlouhý kabát s ozdobnými volánovitými manžetami, brokátová vesta, krátké kalhoty a dlouhá nakadeřená paruka. Krajně koncentrovaně, minimalistickými hereckými prostředky a s omezeným pohybem po scéně ztvárňuje typického bernhardovského megalomana a tyrana, takzvaného člověka ducha. Karel se, stejně jako všichni ostatní Bernhardovi protagonisté, snažil studiem děl evropských velikánů zachránit před existenciálním zoufalstvím nejen sebe, ale i své blízké. Jeho chybou však bylo, jak je to opět pro Bernhardovy dominantní figury typické, že se je tím v podstatě pokusil proměnit ve vlastní výtvory, když se jim snažil vpravit do hlavy své názory. Tím ovšem popíral jejich svébytnou existenci. Proto není náhoda, že je celou první polovinu na scéně sám a pouze slovně rekapituluje vlastní neúspěšnou snahu.
Konstrukce na scéně propojuje motivy artistického umění, družky uvězněné ve zlaté domácí kleci i kanárka, jenž hrdinovi ztvárněnému Ivanem Luptákem (na snímku) kompenzuje absenci mezilidských vztahů FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ
Karel po celý život usiloval, opět jako typický bernhardovský hrdina, o dokonalost uměleckého výkonu a vybral si pro to abstraktnější obor než divadlo a herectví. Po celé Evropě vystupoval s žonglérským číslem s třiadvaceti talíři. Režiséři však ztvárnili spíše motiv artistického umění obecně a propojili ho s hyperbolizovaným motivem kanárka, který je Karlovým jediným společníkem. Na scénu umístili obří konstrukci z kovových tyčí, připomínající naddimenzovanou klec i cirkusový stan. V druhé části se na ni snese novocirkusová umělkyně a choreografka inscenace Eliška Brtnická, čímž se konstrukce stává prvkem, který spojuje všechna životní témata hrdiny: artistické umění, domácího mazlíčka jako náhražku mezilidského vztahu i vzpomínku na družku Matyldu uvězněnou ve zlaté domácí kleci. Ta se však tyranii před smrtí vzepřela alespoň tím, že víkendový domek odkázala druhému z bratrů, herci Robertovi. Eliška Brtnická ovšem dle vyjádření tvůrců symbolizuje samotný ženský element. Není tedy ztělesněním Karlovy družky, ale může být vtělením vzpomínek, snů či představ obou bratrů.
Ve druhé části, kdy se teprve konstrukce stává skutečným dějištěm a lešením pro herecký výkon, inscenace paradoxně ztrácí účinnost. Přestože performerka je při pohybu v horní části konstrukce velice přirozená a obratná, její kreace působí spíše rušivě. Přehluší totiž ústřední téma touhy po dokonalosti, jež je v Bernhardově dramatickém světě pohříchu takřka vždy, a o to více v této hře, tématem mužským. Nezapomeňme, že Matylda byla spíše Karlovým pygmalionským výtvorem. Projev Ivana Luptáka, teď už bez historického kostýmu v roli druhého z bratrů, herce Roberta, je ve druhé polovině o poznání méně koncentrovaný. Soustředění mu znatelně ubírá pohyb po konstrukci, který navíc zpomaluje i celkové tempo představení. Paradoxně tak právě ve chvíli, kdy má ztvárňovat téma herecké profese jakožto životní řehole, je Lupták mnohem méně „v roli“ než v první části. Tím ve druhé půlce takřka úplně zaniká hlavní téma a spolu s ním i Robert jako postava submisivního bratra. Submisivita se z charakterotvorného rysu proměňuje v charakteristiku reálného hereckého výkonu.
Studio Hrdinů, Praha – Thomas Bernhard: Zdání klame. Překlad Jaroslav Bílý a Josef Balvín, režie a dramaturgie Jan Horák a Michal Pěchouček, scéna J. Horák, M. Pěchouček a Eliška Brtnická, kostýmy Tereza Kopecká, hudba Natálie Pleváková, choreografie Eliška Brtnická, light design Marek Koštial. Premiéra 24. března 2019.
Komentáře k článku: Bernhard vyztužený artistikou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
