Říše hrdinů, nebo průměrných?
Studio Hrdinů vstoupilo do své třetí sezony jako ambiciózní divadlo a opět s velkým očekáváním aspoň ze strany odborné veřejnosti. Ovšem jak čas běží, zdá se, že jeho progresivnost a umělecké schopnosti zůstávají jen papírovou vírou divadelní kritiky. Projekty, s nimiž do divadelního prostoru vstupuje, hry, které objevuje (nebo tvoří), a nápady, jež se snaží realizovat, stále jako by zůstávaly někde v půli se svou poutí. Jako by stále jen zkoušelo, co všechno lze, a tiše doufalo, že bude ještě dlouho platit: My jsme přece ten rozvíjející se soubor s obrovským potenciálem a naše doba hájení je nekonečná. Bojím se, aby přece jen nebyla konečná, a to zvlášť po vstupní premiéře, od které leckdo čekal mnohem víc, než nakonec nabídla. Režie se ujala Kamila Polívková, která si vybrala text Říše zvířat jednoho z nejhranějších současných německých autorů Rolanda Schimmelpfenniga. Hra o odvrácené straně herectví, o prostupování masek, ale také o neschopnosti překročit vlastní stín, což se v případě Studia Hrdinů, které svůj stín ještě ani nestačilo pořádně vrhnout, jevilo jako velmi příznačné.
Petr Vaněk a Jakub Žáček se připravují na „zvířecí show“ FOTO JAN DVOŘÁK
A přitom má Studio Hrdinů všechny trumfy v rukou. Vystupuje zde několik herců z oceňovaného Pražského komorního divadla Dušana D. Pařízka a Davida Jařaba. Okupuje nádherný funkcionalistický prostor sklepa Veletržního paláce. Může se pyšnit mladým tvůrčím týmem s řadou předchozích divadelních zkušeností. Po celém tomhle adorujícím výčtu se však na mysl vtírá otázka, jestli ty ambice a potenciál netlejí právě kvůli prostředí tak natlakovanému talentem a schopnostmi, kde touha dostat ze sebe víc končí ve slepé ulici vědomí vlastních kvalit (kolikrát už jsem viděl hrát Uhlířovou či Míčovou totéž v tolika inkarnacích…). Říká se tomu rutina.
A teď nasadí Říši zvířat, která všechno tohle tematizuje. Herci hrají už šest let totéž – zvířata v pochybné show, která jim přináší pouze obživu, umělecké zadostiučinění nikoli. Každý den v týdnu, někdy i dvakrát denně, šest let stále tatáž postava – zebra, marabu, cibetka, antilopa, lev (pardon, ten jen dva roky). Režisérka přiznává, že se rozhodla pro Schimmelpfennigovu hru mimo jiné proto, že stále častěji potkávala ve večerních útrobách Veletržního paláce dříve oceňované herce, individuality, které najednou (po odchodu z Divadla Komedie) nevěděly, co bude dál. Bez angažmá, bez budoucnosti. Ta paralela! – V Říši zvířat se mluví o tom, že se inscenace z programu stáhne a nahradí ji Zahrada věcí, experimentální projekt o volském oku, toastu, kečupu a pepřence. Nikdo mu nerozumí, nikdo v něm hrát nechce, ale hranice vlastních tužeb orientované pouze na stádnost a rutinnost brání hercům vymyslet životní alternativu, respektive ji naplnit. Šest let v masce zvířete, která s hercem téměř srostla, to se těžko opouští. Herec chovající se jako jeho vlastní postava. Skvělé, člověk by buď čekal existenciální postbrechtovský esej, nebo cimrmanovskou taškařici ve stylu Oty Plka a jeho měsíčně se opakujících dní nervozity a hysterie. Nepřišlo však ani jedno…
Jsou tu herci ověnčení mnoha poctami – Gabriela Míčová, Ivana Uhlířová, Jiří Štrébl, Jiří Černý… ale jako by na ně dolehlo temné poselství Schimmelpfennigovy hry: Bez Franty nejde nic. Franta (zebra v podání Petra Vaňka) je symbolem vzdoru, a to nejen vůči „osudu“, chcete-li, ale i vlastní omezenosti. Postavy herců si stěžují, že je po těch letech ani vlastní vedení na chodbách nepoznává. Všichni je znají jen v maskách (mimochodem nádherné origami masky Ondřeje Cibulky jsou v podstatě vrcholem inscenace). Vedení divadla, kafkovští „oni“, s nimi jedná o tom, kdo bude v novém projektu hrát volské oko, kdo pepřenku… nikdo neví, s kým už jednali a s kým ještě ne. Postavy/herci se v první části o nastalé situaci dohadují v herecké šatně a skutečně to působí jako výjev ze zvířecí klece. Jejich hádky a štěbetání přerušují pouze videoprojekce s titulky příběhu „zvířecí show“, kdy všeho nechají, poslušně nakráčejí na jeviště a splní svoji úlohu. Jediný, kdo nečeká se založenýma rukama na to, co přijde, a svou masku strhává, je Vaňkův Franta/zebra, který se v druhém jednání setkává s tvůrcem Zahrady věcí Chrissem (Jiří Černý), a ke konci se dozvídáme, že je z něho známá tvář z reklamy v New Yorku.
Černého Chriss, autor Zahrady věcí, ztělesňuje všechny stereotypy, které o umělcích existují. Je namyšlený, sebestředný, egoistický… je to trochu iritující, ale nutné – je tu první skutečný „člověk“. Polívková zjevně chtěla předvést kontrast mezi herci-zvířaty a člověkem. Trochu to přehnali (Černý v jedné chvíli vříská jako pavián), nicméně kontrast se povedl. Co se povedlo méně, bylo zmiňované druhé jednání, kde se Franta potkává s Chrissem. Když se Franta objeví v New Yorku, je nám jasné, že to nějak spolu souvisí. Není ale jasné jak, ten mechanismus je příliš komplikovaný – Chriss nejprve Frantu poníží a odežene, následně je Franta v reklamě. Může za to Chriss nebo Frantova vzpoura vybičovaná rozhovorem s Chrissem? Nevíme a zdá se, že je to jedno. Finále patří jedné z očekávatelných variant: chcete-li dělat něco jiného, nejde to bez Franty.
Existují určité hranice, opakuje se několikrát na začátku inscenace. A protože se čím dál víc jeví Říše zvířat jako divadelní obraz skutečného Studia Hrdinů, nabízí se otázka: Kde a co je ta hranice, která brání celému týmu okolo Studia Hrdinů překročit svoje papírové schopnosti a naplnit je i na jevišti? Když jsem před dvěma lety touto dobou psal o vůbec první inscenaci Studia Hrdinů – Církvi –, zakončil jsem svoji nadšenou rozpačitost přesvědčením, že Studio Hrdinů perspektivním divadlem je a že doufám, že se s Pařízkovou Komedií co do kvality nejen setká, ale že ji i překoná. Za dva roky (ale raději dřív) bych chtěl napsat: Máme jedinečnou divadelní scénu. Zatím nemohu. Uvidíme, jak se s druhou letošní premiérou porve undergroundová Pustina Pavla Zajíčka v režii stále provokujícího Miroslava Bambuška…
Studio Hrdinů – Roland Schimmelpfennig: Říše zvířat. Scéna a režie Kamila Polívková, kostýmy Zuzana Formánková, dramaturgie Jan Horák, návrhy a realizace origami masek Ondřej Cibulka, animace, projekce Kamila Polívková a Pavel Šavrda, hudba Ivan Achej. Premiéra 31. srpna 2014.
Komentáře k článku: Říše hrdinů, nebo průměrných?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
